Marthos

Byl jednou jeden maloměšťák. A babička, která se nechala zneužívat. Až toho měla dost, vzbouřila se a osamostatnila. V tomto ohledu film samozřejmě odpovídá dobovým kvintesencím, ale zásluhou vynikající Zdenky Baldové je to pořád milá podívaná. Pohroma, kterou babička svým odchodem způsobí, je potom ideálním prostředkem k napravení sobeckých charakterů rodinných příslušníků. Některé drobné výpady proti socialismu jsou (zřejmě) otiskem masového prozření po Chruščovově zásadním odsouzení "kultu osobnosti" (únor 1956).

Film Poslušně hlásím je jakousi kompilací zbývajících tří dílů Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka. Autoři velmi podrobně vlíčili Švejkovu návštěvu četnické stanice v Putimi, ale další příběhy jsou již přepracované a narozdíl od prvního dílu jich velké množství chybí. V knize prošel Švejk při své budějovické anabázi polovinu jižních Čech, setkal se s mnoha postavičkami, typickými pro tehdejší český venkov i dobu. Poznal dezertéry, skrývající se před vojenskou policií, obyčejné vesnické lidi, podporující vše, co podkopávalo rakouskou monarchii, ale také malého českého človíčka, ze kterého úřad udělal nejdůležitějšího z důležitých. Scénář vybral pouze několik těchto figurek. Ve filmu se objevily historky s pocestným, starým ovčákem, žehrajícím na zhýralé poměry, a s pobožnou babkou, jež Švejkovi donesla bramboračku. Největší prostor však dostala kapitola, vyprávějící o Švejkově návštěvě četnické stanice.Tvoří více než třetinu filmu a jediným opomenutým zážitkem hlavního hrdiny je konání potřeby s ozbrojeným doprovodem. Už při eskortování do Písku se ve filmu objevují neautentické momenty. Román se nezmiňuje ani o ukradeném vozíku ani o záměně záměně závodčího s krávou, vedenou na porážku. Avšak teprve když se Švejk v Budějovicích konečně setká s npor. Lukášem, začíná se scénář se svou literární předlohou diametrálně rozcházet. Jsou vybrány jen určité příběhy z cesty 91. pěšího pluku na frontu a ztrácejí tak návaznost. Švejk byl od svého příchodu k regimentu několikrát zavřen, jeho zážitky s vězeňskými kumpány byly však úplně opomenuty. Také kapitola o zastávce v Kyrálihidě a zneuctěném maďarském poslanci Kákonyim byla, jako mnohé další, vynechána. Jaroslav Hašek dodiktoval své dílo až k okamžiku, kdy Švejk, vracející se ke svému regimentu z transportu ruských zajatců, přichází k prasečím hodům. Filmaři narušili tuto poslední idylickou scénu bombardováním, které zničilo celý tábor. Prvním, kdo se vyhrabal z trosek, byl samozřejmě dobrý voják Švejk. Zvedl se, oprášil a patetickou větou: “Co blázníte, vždyť jsou tady lidi!“ ukončil ochuzené zpracování zbývajících dílů svých osudů. Nicméně, stejně jako předchozí Steklého film, i Poslušně hlásím stojí bezvýhradně na precizních hereckých kreacích předních služebníků naší Thálie. Hrušínského Švejk se ocitá v těsné konkurenci s putimským strážmistrem Flanderkou, ztvárněného mistrovským Jaroslavem Marvanem, který svého přihlouplého příslušníka prodloužené ruky rakouské policie kreslí se všemi finesami uceleného komediálního výkonu. Pásmo barvitých figurek dává příležitost mnoha dalším skvělých hercům, ať už je to František Filipovský v nádherně podané karikatuře »ctnostného« poručíka Duba, který nakonec skončí proti svým zásadám v podroušeném stavu v nevěstinci, filmaři neprávem opomíjený Milan Neděla v roli žravého Balouna a především excentrický Fanda Mrázek jakožto opilý závodčí, pověřený eskortováním Švejka do Písku. Je možné, že Hašek by s výsledným tvarem filmového pokračování svých Osudů patrně nesouhlasil anebo by byl zklamán, přesto se tvůrcům v čele s režisérem Karlem Steklým podařilo v rámci možností, daných dobou a finančními prostředky, dosáhnout naprostého maxima.

Osud spisovatele a publicisty Edvarda Valenty (1901 - 1978), jedné z nejpozoruhodnějších osobností české literatury, byl mimořádně dramatický a v mnohém připomínal skutečný kriminální případ. Doba, ve které se právě nacházel, byla až příliš neklidná a Valentovo jméno se záhy ocitlo na indexu. Zákaz stíhal zákaz, vyvrcholením bylo spisovatelovo uvěznění v bouřlivých únorových dnech osmačtyřicátého roku. Ale vrátil se a znovu publikoval, v tomto období vzniklo patrně jeho nejznámější literární dílo, sociálně-kritický román Jdi za zeleným světlem, a také scénář k Rychmanovu krimifilmu. Jinak banální příběh je rámován divácky atraktivním prostředím výzkumného ústavu, v jehož útrobách dochází ke zločinu. Rychman se mmj. pokusil o jakýsi neformální noir design, když většinu záběru ponechal v temných, ponurých zákoutích, připomínajících v určitém směru klasické francouzské filmy z přelomu padesátých a šedesátých let. Dobovou atmosféru podtrhují také vynikající herecké výkony Vladimíra Ráže, Václava Vosky, Ireny Kačírkové, Jaroslava Marvana, Rudolfa Deyla mladšího a Jana Pivce.

Bergmanova pochmurná balada na téma život-smrt, láska-nenávist a existence Boha patří v rámci jeho tvorby k naprostým vrcholům. Podobenství o marném zápasu se smrtí v sobě opět skrývá řadu pozoruhodných filozofických otázek, pohrává si s divákovými myšlenkami a hlodá v jeho svědomí. Jak vypadá smrt? Existuje Bůh? Co je to vlastně Bůh? A co víra? Film zůstává i přes svou velkolepost v podobě výpravy a kostýmů tlumeným komorním příběhem několika postav, jejichž bytí se ztrácí ve vlastních pochybnostech, nicotnosti a prázdnotě. Hledají odpovědi na své mučivé otázky, nacházejí však pouze marnost a smrt. Pesimistický charakter snímku doplňují i sugestivní sekvence pochodu mučedníků a upálení údajné čarodějnice. Mistrovské herecké výkony všech zúčastněných podtrhují působivost celého díla. Zádumčivý a tápající rytíř Block (Max von Sydow) je dokonalou paralelou k prostopášnému a žvanivému zbrojnoši Jönsovi (výborný Gunnar Björnstrand); neprávem upozaděný pak zůstává mimořádný výkon Bengta Ekerota v roli poťouchlé Smrti. Obrazově, tématicky a myšlenkově jeden z nejlepších filmů celé historie. Jak řekl sám Ingmar Bergman: "Sedmá pečeť je alegorie, jejíž téma je prosté: člověk, jeho věčné hledání Boha, přičemž jedinou jistotou je Smrt. Moje postavy se smějí, pláčí, mají strach, mluví, odpovídají, hrají, trpí, sužují se. Jejich strachem je Mor. Poslední soud. Hvězda zvaná Pelyněk. Naše hrůza je jiného druhu, ale slova jsou táž."

Tezovitý příběh o charakterově pokřiveném kariéristovi, který, jak napovídá název filmu, vede snadný život – ovšem na cizí účet. Postavy jsou velmi schematické, některé dokonce nepravděpodobné (Jana, Petr), v lecčems je ten film ale přece jen nadčasový: otevřeně popisuje, jakými prostředky lze dosáhnout úspěchu při studiu a při psaní diplomové práce. Pravda, způsoby se v mnohém změnily, ale cíl zůstává stejný. Skvěle nasnímané záběry nejznámějších pražských scenérií doplňují mladé tváře začínajících herců – Vladimíra Menšíka, Josefa Zímy, Jiřího Suchého a Jany Werichové. A také dobový šlágr Vlastimila Hály a Vratislava Blažka Dáme si do bytu.

Docela slušný souboj o divákovy nervy. Od samého začátku mám pocit, že se mi chce utéct někam hodně daleko. Atmosféra totalitárního maloměsta versus Högerův naivní humanismus a vedlejší kritika sociálních poměrů na pozadí fascinující role Rudolfa Hrušínského. Není to úplně čisté a sem tam malinko přepjaté, ale duševní křeč mě opustila až se závěrečným odchodem hlavního hrdiny a následné vzpamatování mého já trvalo déle, než jsem předpokládal, takže ano.

Jeden z prvních autorských filmů Miloše Formana nahlíží nefalšovaným, přesto vlastně lehce komediálním způsobem na soudobé problémy mladých lidí. Umístěnky, jakýsi novodobý Damoklův meč, který visel nad absolventy vysokých a odborných škol až do konce padesátých let, byly, společně s dlouhodobou bytovou krizí, pořadníky a hroší trpělivostí, ukázkou iracionality. Nepracovat bylo trestné. Neúnosnost situace popisuje Formanův scénář až v nebývale kritických odstínech, ukazujíc tím nejen na zkostnatělost rodičů a vychovatelů, ale především na úředníky a byrokratický systém socialistického hospodářství. Leckteré divácké oko potom spočine nejen na mladých tvářích později slavných herců, konferenciérů či zpěváků (Panýrková, Jelínek, Brejchová, Stivínová, Menšík, Zíma, Sehnal a další), ale také na několika záběrech "staré" Prahy, na místech, která se mezitím drasticky proměnila. Bohužel, spíše k horšímu. Už jen pro ten poetický, až intimně komorní nádech stojí Štěňata za pozornost.

V prostém příběhu obyvatel jednoho pražského činžáku kdesi na konečné stanici tramvaje, vyprávěném v rámci čtyř dnů z různých ročních období, se autorům podařilo bohatě vykreslit několik znamenitých profilů dnešních lidí. Všechny motivy filmu jsou vlastně soustředěny na osudy dvou dětí: jednoho nenarozeného, o kterém se těžce rozhoduje, zda se vůbec má narodit, a jednoho opuštěného, jehož otec je opilec. I když ve filmu nejde o žádné tzv. velké problémy, cítíme, že problémy, kolem kterých se točí děj, jsou jedny z nejdůležitějších: problémy vzájemného vztahu lidí. Film se nesnaží dát žádný recept. Autoři se však nad nimi velmi svědomitě zamýšlejí a řeší je, arciť jen v rámci příběhu svých hrdinů. Skvělé režijní vedení, vytvářející podmanivou atmosféru světa, jehož se divák stává takřka osobním účastníkem, a vedoucí herce k realistickým, pečlivě odstíněným výkonům, při nichž zapomínáme na tvář známého herce a uvědomujeme si osobnost a životnost umělecké postavy, umocňuje příběh v dílo, které zanechá hlubokou stopu nejen u diváků, ale i v naší současné filmové produkci. (Filmový přehled č. 49 / 1957) // Aškenazyho původní předloha je výborně rozparcelována do několika ucelených monodramat, atmosféra vyhnaná na ostří nože a celku dominuje obdivuhodný "opilecký" výkon fantastického Martina Růžka.

Dá-li se nějaký český film označit za psychohoror, pak zcela určitě adaptace stejnojmenného románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma. Úctyhodné a strhující herecké výkony démonické Jiřiny Šejbalové a mladinké Jany Brejchové společně s tísnivou atmosférou svazujícího maloměsta tvoří z tohoto filmu i po letech jedinečný zážitek.

Potkali se, nikoli u Kolína, ale v parku na lavičce. Kemr umí hladce a obrace a Hrušínský zas moučníky... Ještě, že jsme správní chlapi. Malé gender studies v padesátých letech.