Marthos

Sběratelská vášeň bez hranic. Beneš, Švehlík a Kepka jsou jako vyznavači kaktusového náboženství naprosto perfektní.

Věda je věda. A zločin zůstává zločinem. Výborný Vladimír Brabec v roli továrníka Gierkeho.

Homo homini lupus. Rollandova hra, přestože zasazená do konkrétního historického rámce, se zamýšlí v obecném slova smyslu nad spravedlností, která, jak už to tak bývá, zůstává slepá navzdory přesvědčivým okolnostem. Zásluhu na tom, že se tento dramatický konflikt stává strhující podívanou i po více jak třiceti letech, které od natočení této komorní televizní inscenace již uplynuly, mají herečtí představitelé hlavních postav – Ilja Prachař, Václav Postránecký a skvělý František Němec v roli francouzského důstojníka, bývalého akademika, který usiluje o spravedlnost, přestože ví, že mu tím vzniknou jen nevýhody.

První (polistopadová) veřejná zpověď Lídy Baarové. Kamera ji zachytila jako vyrovnanou, s osudem smířenou ženu, která ale podvědomě čeká na omluvu od národa, jenž ji kdysi hanebně odkopl a zneuctil. Odpouští se lehce, ale zapomíná se těžko.

Autentické záběry z pražských ulic, včetně plamenných proslovů tehdejších reformních politiků v rámci mimořádného (a utajovaného) vysočanského sjezdu KSČ, toho o srpnové okupaci vypovídají nejvíc. Není třeba zbytečných slov.

Nikoli smrt, ale bolest z pravdy je to, co tíží duši umírajícího prostopášníka. Síla Čapkových apokryfů nespočívá v jejich zdařilé literární mystifikaci, ale v tom, že se autorovi podařilo i malé ploše obnažit bohatý vnitřní svět jednotlivých postav s jejich přednostmi i chybami. Televizní inscenace v Dudkově zkušené režii se potom stala vítanou příležitostí pro plejádu vynikajících herců – Jiřího Bartošku, Bronislava Poloczka, Josefa Kemra.

Chladná až odosobněná vzpomínka na velkého českého herce Hugo Haase. Film vznikl patrně ještě před pádem socialismu, v tom tkví jeho (jediná) hodnota.

Listopad 89 a revoluce v pražském Divadle na Vinohradech. Atmosféra jak v hledišti, tak na jevišti prozrazuje výjimečnost okamžiku. A herci? Ti získali vhodnou příležitost, jak "vykoupit" své hříchy z minulosti a postavit se na opačnou stranu barikády.

Vítězství i pád. Ivan Hubač, syn slavného otce, rozčeřil na samém sklonku normalizace poněkud stojaté (a schematické) vody původní seriálové tvorby – příběh ze sportovního prostředí, kde vládnou intriky, zášť, štěstí a smůla zároveň měl všechny předpoklady, aby zaujal. Bohužel, dny přelomu, tedy listopadová revoluce, odsunuly premiéru až do pozdější doby (1991), ovšem zatracení, které si Hubačův seriál vysloužil, je nespravedlivé. I dnes, po více jak třiceti letech, se ukazuje, jak moderní a dynamické dílo to je. Příběh má spád, zajímavé dramatické momenty, které děj posouvají dál, přesnou režijní koncepci (nedoceněný a neoceňovaný Adamec), precizní herecké výkony i závěrečný song, který zůstává zarytý v paměti nás všech... Sebekázeň – jediná cesta k úspěchu, říká se. Sport, tím spíše vytrvalostní běh, je ale především těžká, vyčerpávající dřina, dril a pot, popularita, která je pomíjivá a vrtkavá. Hubačův seriál nechává diváky záměrně nahlížet i do trýznivých okamžiků v životě úspěšného sportovce, který se, na vrcholu sil a slávy, musí potýkat s ochabujícími svaly, s rozpadajícím se osobním vztahem, se smrtí svého nejbližšího přítele i s hlubokou osobní krizí, která jej dovede až k alkoholu. Je nabíledni, že svou životní příležitost tu v postavě Ondřeje Veseckého získal Svatopluk Skopal, herec mimořádných kvalit, jakkoliv vynikající jsou výkony dalších zúčastněných – Petra Čepka, Radoslava Brzobohatého, Jana Čenského, Jana Potměšila, Vlastimila Fišara, Josefa Větrovce, Petra Haničince... A ještě jedno seriál připomíná a vlastně podtrhuje: totiž, že odejít na vrcholu a zůstat navždy králem je ta největší frajeřina.

Dvoudílná televizní inscenace podle soudobého knižního bestselleru Jaromíry Kolárové doplácí ze všeho nejvíc na lajdáckou režii Evžena Sokolovského. Je to stejné jako jeho předchozí seriály – nudné a nezajímavé. Většina záběrů působí směšně, v dialozích se, snad aby to působilo co nejvíce realisticky, objevují laciné vulgarismy a herci, dobří i ti zcela podprůměrní, se v tom plácají jak ryby na suchu. Mimochodem, tolik nesympatických a hloupých postav pohromadě, to je slušný smrtící arzenál. Brak, na němž se doba podepsala víc než zřetelně.