da-a

Ten malý Belgičan! Nejproslulejší detektiv 20. století popouští uzdu egu i šedým buňkám mozkovým a svým typicky kvapným krokem kráčí vstříc vražedným výzvám. David Suchet v životní kreaci génia obtěžkaného údělem mít vždycky pravdu. Vysoké hodnocení, kterým Poirotovy zápletky vyznamenávám, nepatří pouze tomuto prvnímu televiznímu pokusu pojmout jeho případy v celovečerním, leč stále komorním stylu, ale sérii (dnes už dobře takřka dvacetileté) jako celku. Lépe se mi při tom jeví, jaký pokrok filmy s přibývajícím časem učinily na poli vizuálního ztvárnění, neboť poslední "díly" už nabízejí promyšlené záběry a umělecké obrazové ladění. Naproti tomu dřívější počiny sázejí spíše na tradičnější, ovšem neméně poutavé vyobrazení sledu událostí před a po vraždách. Samozřejmě, struktura jednotlivých dílů je vcelku identická (dokonce tak moc, že občasné narušení této linie může působit až rušivě). Zatímco první část je jaksi seznamovací, divákovi je v tuto chvíli dovoleno operovat pouze s náznaky a falešnými stopami a Poirotův charakter je tu méně, tu více krkolomně nastrčen do víru událostí, jádro příběhů se nalezá v dějství druhém, a to samotném pátrání a objasňování vztahů a situací svázaných s případem. Nemohu s jistotou tvrdit, že se vždy přesně orientují ve všech postavách a jejich motivacích (natož - a to je moje slabina - jménech!), stejně jako přiznávám občasný zmatek, který ve mně panuje po konečném rozřešení záhad, ale výhodou těchto filmů je jejich narativní forma, tedy že v momentě, kdy snad objevíte nějakou dějovou nesrovnalost či scénaristickou skulinu, je obvykle stejně pozdě a už na tom nesejde. A tak se stává, že Hercule Poirot je někdy mnohem chytřejší, než sám divák (nebo alespoň já). Ale nemějte obavy: muž posedlý logikou i etiketou si dávno našel cestu, jak se Vám i vrahům dostat pod kůži - a nepustit.

Padnul přímo z Ráje a povstal v nás. Jako nákaza se šíří dotykem a do koho vstoupí, toho existence zaniká. Ale každý děláme chyby a některé oběti se mohou stát osudnými. Bude Denzel Washington démonovým andělem smrti? Filmové pointy jsou ošemetná věc. Mohou příběh vyzdvihnout, dát mu nový smysl a nebo jej taky pěkně zazdít. Kdo by však čekal, že Gregory Hoblit nám jednu pěkně silnou nabídne hned první větou, jíž se snímek představí? A dál už pšt, abych něco neprozradil a nepřišel si pro mě anděl pomsty csfd. Důležité je, že poslední minuty filmu patří mezi ty exkluzivní chvíle, kdy jsem si bájo pomlaskával nad pečlivě propracovanou stavbou plnou na první pohled málo důležitých detailů, které se však při svém odkrytí v pokročilé části filmu stávají velmi ceněné a z logického náhledu hodnotné. Díky tomu mohu Andělu smrti prominout to pomalejší tempo, které sympaticky nechvátá za další odzbrojující senzací a přesto se každou scénou dozvídáme něco nového. Odpustím také průměrně napsané dialogy (i díky Washingtonovi, Sutherlandovi a Goodmanovi), stejně jako poněkud nudný fakt, že náš milý vrchní detektiv je nějak přílíš charakterově běloskvoucí (dokonce ani nekouří, a když pivo, tak americký). V klíčových scénách je film dosti působivý, a daří se i vypracování psychologické (nikterak komplikované, ale funkční) základny pro poslední třetinu, kde se události dávají do pohybu více, než bych si po předchozích detektivně-tajemných pochůzkách pomyslel. Anděl smrti vyluzuje zvuk kvalitní kosy sekající velmi bohatou úrodu. Aby také ne, když opět platí, že... GOOD MOVIES ARE ON OUR SIDE... (yes they are).

1. ŘADA - 80% * 2. ŘADA - 90% * 3.ŘADA - 90% * 4. ŘADA - 90% * 5. ŘADA - 80%

Tajná mise Špionátora Austina Powerse z dob, kdy měl mojo plně funkční a připravené k akci. A doktora Zlouna ani to cestováni v čase nespasí. Komik kanadského původu Mike Myers si sám napsal scénář o neporazitelném agentu a Jay Roach si našel dostatek času, aby jeho pointy dopadly na úrodnou půdu. Komedie, která se tváří jako parodie na Bondovo charisma má dostatek nápadů, spád a přesně střihlou stopáž, aby se v ní protočila spousta výborných hlášek ("Jen dvě věci mě dokáží nahnat strach a jedna z nich je jaderná válka. - A co je ta druhá? - Cirkusáci! Nomádi, páchnou jako zelí!") a navíc ta všeobecná pohoda, ve které Elisabeth Hurley pomalu podléhá svodům nadrženého superagenta, deadly 60's komando s vystřelujícími prsy, zaseklá skladová ještěrka nebo Scotty, synáček z inkubátoru... důvodů mít tuhle moderní - retro komedii v oblibě je dost a dost.

Rozpočtové výkazy na kvartální období s vzácností života v chaloupky stínu neoperují. O to tvrdší bude poznání, že Na´vi svou planetu za dálnici a pivo nevymění. Na Avataru je očividné, že je koncipován především jako úvod do světa nové technologie, čemuž je mnohé podřízeno: zápletka, postavy, poselstva, vizuál i sama podstata filozoficky obdivuhodně balancovaného světa. Mnoho věcí je tu představeno už jen proto, aby na ně byla radost pohledět a aby mohly být vyvedeny ve fantastických detailech, přičemž k řádu přírody se přistupuje metafyzicky, nikoliv exploračně vědecky. James Cameron totiž - alespoň v první části plánované trilogie - nikterak netouží zkoumat detaily fungování světa, který tak pracně stvořil, nejprve jej divákům musí uvést v život prostřednictvím evoluční techniky 3D snímání, která svůj potenciál teprve nachází, převážně tam, kde se vyskytuje sytě kontrastní fauna a flóra. A je to pohled hodný Bohů. Pokud budeme Avatara vnímat jako snímek dvou polovin, kde ta první neodvratně směřuje od úprku k útoku a hlavní atrakci filmu, je nezvratným dokladem Cameronova zápalu, že pamětihodných záběrů a scén je v obou částech stejné množství. Svým způsobem nás staví do situace, kdy znovu jako filmoví elévové se teprve dotýkáme nečeho dosud nepoznaného, ale díky nesmrtelnému a dobře čitelnému příběhu dobra se zlem nejsme vystaveni komplexním vyprávěčským metodám. To poutá stoprocentní fixaci divákova zájmu na vyprávění obrazem, skrz pocity a smysly, kterým chybí už jen cítit vůně a pachy, aby se iluze stala reálnou. Z příběhového hlediska se film od ostatních komerčních trháků obdivuhodně vymyká tím, koho dosazuje na pozici agresora a kdo je nucen bojovat o holé modré životy. Ukazuje na korporátní smysl pro právo a nenechavost bez okolků a starostí s přijetím u té části publika, která bude autory podezírat z pokrytectví vzhledem k příslušnisti k finančním sférám, ze kterých sám vzešel. Ale to už je vědomé riziko, se kterým Avatar nemá cíl ani chuť bojovat. Jeho pravým nepřítelem je lhostejnost a ignorantství, nikoliv cynismus a uštěpačnost, kterým se obloukem vyhýbá svou odvážnou otevřeností jít přímo k jádru věci a pointě, které vlastně děsí víc než uklidňuje: že ve chvíli nejhorší nás Eywa nebo cokoli při ní vyslyší.

Netopýr a klaun - jeden má tvář osudem zasmušile ztrápenou, další břitce rozjasněnou. První touží vzít Gotham pod svá ochranná křídla, druhý vykouzlit úsměv v posmrtné křeči tváře jeho obyvatel. Komu z nich se poštěstí zatančit si v měsíčním svitu s ďáblem? Tohle není jen tak obyčejný Batman. Je to Burtonův Batman, což je charakteristika natolik výstižná, že si lze takřka automaticky představit všeobjímající šeď všudypřítomné temnoty obrazu, gotické stavby klenoucí se k bouřlivým nebesům, párou navlhlé postranní úzké uličky poskytující útočiště vandrákům a bezdomovcům a s nebývale zvýšenou koncentrací různých podloudných živlů. Bruce Wayne (přesně padnoucí Michael Keaton) je zde vylíčen jako traumatizovaný mladý muž, který, nemaje na výběr, obléká v nočních hodinách kostým okřídleného savce (bez bradavek!) a při konání noční šichty si bezděky vytváří nové nepřátele, bílé, nazelenalé, šílené. Joker (z Nicholsona nelze spustit oči od začátku po konec) byl jeho arcinepřítel už od prvních komiksů 40. let a je jen přirozené, že se dostal na plátna kin právě při první celovečerní premiéře temného rytíře. Burton s ním správně pracuje v absolutním kontrastu s hlavní postavou, přičemž s každým novým vstupem se Joker stává odvážnějším, pirotesknějším i děsivějším zároveň. Oproti předloze i Nolanovu sequelu pro příští tisíciletí je v tomto Batmanovi jeho minulost zkonkretizovaná - a kdyby jen to: pro potřebu větší dramatičnosti je přímo vklíněn do minulosti Bruce Wayna jako hlavní viník jeho pozdějšího údělu. Tento pro mnohé fanoušky překvapivý tah se však dá vysvětlit i jinými způsoby - už zde vzniká náznak odproštění se od příliš rozmáchlé předlohy ve prospěch vlastí Burtonovy fantazie, byť ješte ne tak volnomyšlenkářsky jako v přímém pokračování. Jinými slovy, vše je urychleno, nahutněno a patřičně zhyperbolizováno, aby to zapadlo do dalšího ze světů, v nichž je vlasatý fantasta Tim králem dodnes. První Batman však není prost chyb. První třetina je trochu nešikovně nasekaná a nepřestavuje žádnou smršt, ale spíš jen prostý sled událostí. Občas se vyskytne prapodivné větvení příběhu (Joker je minimálně podezřelý z masových vražd, přesto mu radní uvěří a povolí uspořádat oslavu), na druhé straně je tu opravdu pozoruhodná péče o detail, o nezastarávajících tricích nemluvě (třeba velmi precizní modely města a vybuchující továrna na konci). Ze všech dílů jsem právě jedničku viděl ponejvícekrát, a zdaleka jsem s ní ještě neskončil. Tu zábavu, kterou přináší burácející, plameny šlehající Batmobil (zde mimochodem zdaleka nejlepší desing celé ságy) při sešlápnutí pedálu nápaditosti až k podlaze, vám žádný, byť sebenablýskanější, Mercedes nabídnout nemůže. Snad kdyby ho řídil Tim Burton.

Před osmi lety se netopýří hrdina loučil se světem filmu ověšen pestrobarevnými pentlemi a důstojností panenky pro všechno. Za asistence Christophera Nolana však nasákl správnou dávku ingoustové temnoty a z proslulé Bat-jeskyně vylétnul snímek, který bude ještě dlouho kroužit v hlavách nejen comicsových fandů. Na začátku stál plán přenest se s Batmanem zpět na začátek, znovu převyprávět tu úchvatnou bajku o netopýrovi, potírajícím zlo ve svém rodném Gothamu, a přitom neztratit ze zřetele alespoň střípky reality, od kterých by se mohly odrazit ryze comicsové scény. To proto je takový důraz dbán na relativně pomalou, ale o to více prokreslenou první část, kdy se seznamujeme s motivy Bruce Wanea, proč, jakožto multimilionář „za vodou“, bude v brzku oblékat černou kápi s elastickým pláštěm v naději, že změní svět. Příchod Batmana do města je korunován obří, nesmírně pěkně nasnímanou honičkou v Batmobilu napříč ulicemi i (!) střechami domů, aby v zápětí byl vypuštěn smrtelný plyn popouštějící uzdu scénáristově fantazii, aniž by se příběhová stavba vytrhla z kořenů. Pro mě osobně velké překvapení post – 2000 tvorby komerčních velkofilmů s tím, že na avizovaného Temného rytíře vzhlížím s nemalým očekáváním.

S1 - 90% Slibný začátek kultovní série, který nedostatek rozpočtu maskuje "campy" výpravou, jež provází originální a nápadité epizody. S2 - 80% Širší záběr a silnější emoce, bohužel více nelogičností v jednání postav způsobené především nepochopitelnou pasivitou klaďasů v druhé půli. S3 - 90% Postupné zlepšení ve schopnosti vykreslení zajímavých charakterů, výborní a charismatičtí záporáci, dobře gradované finále. S4 - 90% Počátek cesty k dospělosti Buffy Sommersové nejen prostřednictvím nového, rozmáchlejšího prostředí. Hlavní padouch ve vhodných chvílích z vyprávění mizí a znovu se objevuje, aby na konci rozpoutal vydatnou rozlučku s hromadou efektních výbuchů. S5 - 100% Možná ta nejlepší, epická, jiskřící sezóna, řadící motůrek emocí na vysoké obrátky, na některých místech dosahující až filmového feelingu, navíc s nejlepším koncem celé Buffy série. S6 - 90% Po parádním entrée vhodně navazujícím na konec minulé sezóny začně trpět nevýrazným triem rádobyzáporáků a upadajícím rozvojem vyprávění. Poslední díly však dokazují sílu scénaristova plánu a mnohé rázem ospravedlňují. S7 - 100% Výtečné uzavření ságy s netušeným vývojem všech oblíbených postav, kteří projdou pravou zkouškou svých charakterů při boji s protivníkem, jež zná všechna temná zákoutí jejich duší. Neustále nové a originální impulsy oživují vyprávění (horda novicek v přemožitelství, padoušský nesvatý kněz naruby), vztah Buffy se Spikem dosahuje nových dimenzí, bohužel postava mého oblíbeného Gillese ustupuje v posledních epizodách do pozadí. Jiného se poslední sérii snad ani vytkout nedá.

Ve spálené zemi se plodiny ni naděje pěstovat nedají a vychovávat zde potomka by se zdálo čirým šílenstvím. Ve světě, který tak vnímá hrdinství, Viggo Mortensen obdivuhodně blázní. Některé filmy si vystačí s málem, a přesto zapůsobí. Stačí silná výchozí situace, schopnost perfektní obrazokresby, umělecké cítění a tok myšlenek v celistvých záběrech a scénář vědoucí, o čem se tu vypráví. K tomu duo generační bariérou oddělených, ale příbuzensky spjatých hrdinů, herci ztvárněnými natolik přirozeně a intenzivně, že vás táhnou k sobě ve všech svých bolech, nadějích a snech, kdy vám s nimi bude zima, kdy budete mí hlad, strach, soucit i zlost a že zakusíte, jak chutná prošlá lepkavá kola post - apokalyptického automatu minulosti prolitá vyprahlým krkem neznalého dětského hrdélka . Cesta je filmem dost specifickým, ale tak přirozeným a samozřejmým, až skutečným. Vztah ochranářského otce a zranitelného syna je alfou a omegou vyprávění, zvláště když ve vzduchu vane všeprostupující pach smrti a kde režisér Hillcoat vyluzuje emoce zpodobněním úlohy rodiče připravující svou ratolest na život v krutém světě, který jim luxus být spolu nadlouho nepřipustí. Film využívá madmaxovský prostor chamtivosti po všem, co ještě zbylo k využití (s lidským masem v to započítaným) s nebývalou efektivností, ale nikdy nedovolí, aby na sebe strhl většinovou pozornost a stal se něčím víc, než jen velepůsobivým důvodem pro vnitřní drama a napětí. Je zkrátka vypilovaný, a i když svým druhem takový, který dvakrát do roka rozhodně neuvidím, zážitek z něj je trvanlivý s neznámým datem spotřeby - jasný znak výborných ingrediencí.

Je spravedlnost barvoslepá, či jižansky černobílá? A za jakých okolností může vidět rudě? Vpravdě barvité soudní drama Joela Schumachera koloruje svět v mnoha jeho odstínech. Nežli se přesune před soudní dvůr a započně očekávané hledání pravdy s nápomocí slovní ekvilibristiky ambiciózních právníků - toliko živné půdy pro talentované scenáristy - se Čas zabíjet své první dvě třetiny rozvíjí jednak náhledy do osobního života charakterů (jakožto definovaný prostor, odkud se berou oběti jako daň za odvahu a úspěch) a druhak ovlivňující působností členů obnoveného Ku-klux-klanu, jejíž činnost působí jako vrcholné nebezbečí, kterému hrdinové čelí. Tyto dvě základní složky se vhodně doplňují a jako jeden celek pak kulminují v poslední třetině, jež se plně soustředí na ne/morálnost pomsty ve jménu bolestně vynucené spravedlnosti. Je to kvalitní koncept, v němž není třeba křiklavého vizuálu, který správně režisér Schumacher uložil před scénickou klapkou do šuplíku a nechal drama, ať dýchá samo svou podstatou. Proto se může zdát přitomnost hořících křížů až jakousi přehnanou doslovností, které v daném případě ani nebylo třeba. Kvalitní herecké výkony a silná Grishamova předloha, jakožto i soustředěná režie se o pamětihodný případ relativizující čas na právo od času na vinu dostatečně zasloužili.