Laxik

Ta animace mě docela děsila, ale k filmu se skvěle hodí a je super. Sice není nejlepší komiksový film roku (Infinity War a Black Panther jsou o chlup a lusknutí prstu lepší – aspoň zatím mi to tak přijde), ale rozhodně je to nejkomiksovější film roku. Má totiž všechno – humor, akci, boje o osud světa, absurdní vynálezy, hrdinu s rodinnými trablemi, šmrnc, akci a je napchaný hromadou odkazů. Na mě byla ta animace možná až moc zběsilá a třetí čtvrtina lehce ztratila na síle, protože nebyla bůhvíjak originální, ale zbytek jsem si hrozně moc užil. A je mi jasné, že se k Paralelním světům ještě mnohokrát vrátím. Určitě víckrát, než k Black Pantherovi. A těším se na dvojku.

Jak ty moderní hrané americké pohádky (Čaroděj ze země Oz, Pan Wonka a jeho čokoládovna) moc nemusím, upíral jsem svoji naději už jen k Mary Poppins. A jsem spokojený... po většinu času jsem byl dokonce nadšený, protože tak 80 % tohoto filmu je naprosto dokonalých. Je to ale hrozně dlouhé a vycpané vatou. Taneční čísla mají vždy tak o tři čtyři minuty víc, než by bylo potřeba, a pár momentů je tak trochu na hranici trapného kýče, byť dost možná úmyslně. Ale OK, to se dá přežít. Průšvih je většina scén z banky. Ty jsou nudné, divné a nějak mi do celého filmu nesedí. Maličko zapracovat s nůžkami a byl bych v sedmém nebi. Svět je totiž kouzelné místo plné radosti a lásky. Stačí si jen uchovat dětskou nevinnost a dívat se kolem sebe. PS: Hrozně se těším na letošní pokračování, ale zároveň se trochu obávám, že Julie Andrews je v roli Mary nenahraditelná.

I am Momoana of My Mahn Guy. You will board my beard, sail across the sea and recover the trident of Atlant-Yeehaw! Je v tom od všeho trochu. Indiana Jones, Shakespeare, Jules Verne, Piráti z Karibiku, Avatar, Wonder Woman, Příběh žraloka, Souboj Titánů, Avatar (tentokrát pro změnu Poslední vládce větru), Black Panther naruby a ano, i Moana. A přesto tento podmořský bratranec kočkopsa (takže asi žralokoník) baví a uspokojí většinu. I díky Momoovi, kterého nejde nemilovat, i díky Heardové a její Meře, ale hlavně díky tomu, že celý ten milionkrát viděný příběh působí celkem přirozeně. A navíc je hned od začátku jasné, že Wan ví, že točí absurdní cypovinu o nabušeným beachboyovi s krví modrou od věčného vysedávání po nálevnách, a nebojí se to prodat. Škoda jen, že úvod v ponorce je nejlepší akční scéna, které se nám dostane. PS: Je fakt sranda, že v téhle superpřetrikované, stovkami milionů dolarů nabušené podmořské krávovině, kde se na dvoumetrových mořských konících bojuje proti lávovým krabolidem, jsou nejméně uvěřitelní "třicetiletá" Kidmanová a "čtyřicetiletý" Dafoe, který vypadá jak "japonský" domácí ve Snídani u Tiffaniho.

Byl jsem zvědavý, jestli dokážu na King Konga koukat jako na film, nebo jen jako na dokument o historii kinematografie. No, hlavně ze začátku jsem se v rámci možností nechal pohltit, jak ale film postupoval, čím dál tím víc jsem se nudil, a tak jsem začal srovnávat, zkoumat, rozebírat, domýšlet se, obdivovat, ... není to ale ani tak vina filmu samotného nebo toho, že vzniknul před 85 lety – i když zrovna ten zub času je dost znát. Problémy jsou jinde. Za prvé mě bolela (a stále bolí) hlava. Hlavně mě ale rušil fakt, že je tu v podstatě většina scén shodná se scénami z mého zamilovaného King Konga od Jacksona. Jasně, změnily (rozuměj prohloubily a aktualizovaly) se charaktery postav a hodně se tam toho přidalo, jinak ale PJ svůj nejzamilovanější film opajcoval tak okatě, že to prostě nejde nevidět a nedohadovat se, jaké další scény uvidíme a, až si ho pustím jako divák, a ne amatérský student filmu, mě skutečně víc bavit bude.

Když se někoho zeptáte, kdo byl nejlepší režisér poválečné éry klasického Hollywoodu, a on vám neodpoví Billy Wilder, je to buď blbec, ignorant, lhář, nebo provokatér. Tak jako tak nemá cenu se s ní(m) bavit. V době, kdy si všichni hráli na vysoké umění, vám tenhle žánrový chameleon nejenže podstrčil něco civilně neotřelého a (nejen) na svou dobu až nepochopitelně realsitického a komplexního, ale ještě v tom svým méně sebereflexivním kolegům pěkně vymáchal rypák. Díky tomu jsou to právě jeho filmy, které jsou skutečně nadčasové a nepůsobí jako výlet do muzea voskových figurín (jak by to glosoval hlavní hrdina Sunset Blvd.). Můžu sice prskat, že to trošku přehání samotný závěr a že tam je asi dest maličko nudnějších minut, ale to bych se spíš rýpal v maličkostech jen pro to rýpání samotné a nikomu by to neprospělo.

S filmy pana Hitchcocka to mám dost náhodně. Některé mě nadchnou, jiné zklamou, proto od nich většinou dopředu radši nic nečekám. Zrovna od Vertiga jsem ale mnohem víc čekal, přeci jen se říká, že je to jeho možná nejlepší film. Za sebe říkám, že není, i když někde pod tím padesátkovým přehráváním, hroznými experimentálními triky a animacemi a nerealistickou, zbytečně překombinovanou zápletkou se skvělý film rozhodně ukrývá. A v mém případě filmu nepomáhá ani James Stewart, jehož hlas mně dokonale trhá ušima. Musím ale ocenit Hitchcockův škodolibý cynismus, který projevil v závěrečné scéně – jakkoli je ono finále stupidní a nasralo mě svojí laciností.

Creed II tak všeho nejvíc působí rozpačitě a nedotaženě. Skvělé momenty střídá se slabými, odvážné pokusy vymanit se ze škatulky prokládá nostalgickým odkazováním a úlitbami fanatickým hledačům odkazů na staré díly, a přestože se ohání emocemi a nejednoho tvrdého fandu přinutí na konci uronit slzu, v mnoha případech se jen veze na dědictví minulých dílů a magnetickém Michaelu B. Jordanovi, který v roli Adonise působí dojmem perfektně naolejovaného stroje. Perfektně naolejovaného polonahého stroje, což některé dámy ocení možná víc, než by se jejich partnerům líbilo. Plná recenze

Že jsem byl na Johnnym v kině se mi po třech týdnech totálně vykouřilo z hlavy. A to jsem na něj psal recenzi. Takže tak, no.

Copak jmelí! Copak Grindelwaldovy zločiny! A co zločiny Rowlingové a Yatese? Druhá Fantastická zvířata jsou jeden velký zbytečně překombinovaný bordel, který se snaží vynalézt mystérium v případě, jehož většinu základních zvratů teoreticky známe. A přidává proto nové. Tuplovaně macguffinová honba Credence za poznáním vlastních kořenů a zbytku světa za Creedencem se přenáší a přemisťuje z jednoho místa na druhé a snaží se závalem zázračných pozlátek a zápletkových zauzlení ubít divákovy kognitivní funkce do stadia naprosté otupělosti. Taková kletba imperius křížená s metodou ala Mechanický pomeranč – čum, hajzle, chtěl jsi víc Harryho Pottera, tak tady ho máš ve dvou hodinách tolik, že by se to věšlo do tří filmů, a klidně se tím udav! Přitom zaručeně nejlepší momenty filmu jsou právě ty klidné a osobní. Redmayne jako Mlok opět září v každé sekundě, ať zachraňuje už zvířátka, dvoří se Tině nebo se snaží vyrovnat s tím, že si jeho (jinak docela fajn bratr) bere jeho první lásku. Plácnout tuhle postavu někam na začátek autistickýho spektra bylo to nejlepší, co tvůrce napadlo a opět musím tleskat tomu šeptajícímu androgynnímu Angličanovi, že našel ten správný balanc mezi mimoněm a citlivým greenpeacákem. Taktéž navrátivší se Tina je super a když už mluvíme o oboupohlavních mimoních, i Ezra svůj omezený prostor využívá docela slušně. Zbytek už žádná sláva, subzápletka s Queenie a Jacobem v konceptu dobrá, ale ve výsledku naprosto nezvládnutá, nové postavy přicházejí a odcházejí, aniž by stihly zanechat dojem (čest Brumbálovi, ale to je přeci jen Brumbál a Jude Law) a samotný Grindelwald – byť není tak příšerný, jak jsem se obával – slabota. Rozhodně to není ten frajer, kterého jsem si představoval při čtení původní heptalogie. Co se děje týče, hromada věcí tam buď nedává moc smysl, nebo je jen blbá. A to platí i pro takové zvraty, které dost možná nejsou tím, za co se maskují. Už teď mám jednu teorii o lži a jednu o kletbě Imperius, přičemž je i po letmém googlení jasné, že nejsem sám. Na filmu mi vadí ještě hromada jiných věcí, ale už to tady nebudu vypisovat. Přeci jen to ani náhodou není nejhorší film roku. Téměř jistě se ale jedná o nejhorší film ze světa Harryho Pottera. Sečteno podtrženo – Fantastická zvířara: Grindelwaldovy zločiny jsou nezáživný překombinovaný chaos, ve kterém má problémy vyznat se i takový fanda HP, který nejnže knihy četl hned několikrát, ale také v jednom kuse sjíždí videa s fan teoriemi a sem tam zabrousí i na Pottermore. A vzhledem k jejich temné estetice (rozuměj kolikrát ani není vidět, co se na plátně děje), nebaví ani akčními scénami. Přesto věřím, že se celá série ještě zmátoří. I kdyby to mělo znamenat vyhození Davida Yatese. PS: Jediná věc, kterou ve filmech a knížkách nesnáším skoro tam moc jako tajnou příbuznost, jsou zbytečný rádobypomrkávající paralely. Tady jich bylo hned několik a pár možná skrytých, ale jestli mi tím, že se jak Credence, tak Mlok, rádi starají o osiřelá ptáčátka, chcete říct jen to, že jsou to oba kluci citliví a svým okolím nepochopení, jděte se vycpat.

Zrzavá německá Sigourney Weaver a film, který sice není ani zdaleka tak nudný jako jeho název, ale ani omylem se neblíží napínavosti, kterou se divákovi snaží vsugerovat soundtrackem – na plné koule vyhrávajícím symfonickým mutantíkem zrozeným z něžného, skoro až vznešeného (i když maličko bezduchého) milování mezi hudebními podkresy náhodné bondovky a Pána prstenů. Postavy a herci fajn, lehce přehnané východoněmecké retro panoptikum docela taky, ale ten příběh! Jako by kráva v hubě přežvejkala všechny biografie tohohle typu a slinama je slepila v jeden nemastný neslaný kousek, kterému musí po emocionální stránce pomáhat již zmíněný soundtrack. Ten je ale kolikrát až příliš horlivý a v nejvelkolepějších momentech buď vytrhává z dění, nebo rovnou působí směšně.