honajz

V těch 80. letech hrála Lenka Pichlíková princezny v TV pohádkách docela často a musím říct, že patřila mezi jedny z idolů mého dospívání. Pohádka je samozřejmě temná, přece jen už samotný francouzský originál se vyvíjí spíše jako balada, ale přece jen na české poměry je zde té pochmurnosti až moc (včetně deprimující hudby Otmara Máchy), i když herci skvělí a ponaučení zřejmé.

To je tak prdlá pohádka, až jsem se u ní bavil. V podstatě o dvou hercích, kdy v látkové (!) kulise s namalovanými okny a dveřmi šaškují Nárožný s mladým Michalem Dlouhým, vymýšlejí kraviny, Dlouhý se pak dokonce začne převlékat, a do toho se zde na základě sudby objeví princezna Pavlínka, která do toho zapadne a začne blbnout taky. A nakonec se objeví i rodiče a dokonce dojde na vyplnění sudby. Kamera lítá sem a tam - nakolik to v té jedné kulise jde - ale kupodivu, fakt je to zábavné. Asi nejvíc se mi líbilo, když si Nárožný žádal neustále krále a královnu a Dlouhý se nestíhal převlékat a zaměňoval zmateně propriety.

Takový ten sportovně-romantický film, kde si řeknete dopředu, jaké scény asi budou následovat, a ony následují, jak jste si mysleli, až to skončí stejně, jak jste si mysleli, takže vás to vlastně nijak nepřekvapí. Teda jo - že slavný a urostlý basketbalista si vybere jako svou drahou polovičku tlustou černošku. A asi dvakrát uvidíme pár kousků ze zápasů a nějaký ten koš.

Tak předně - nejde o pohádku. Možná baladu s nadpřirozenými motivy (oni v ČT dost často balady a pohádky zaměňují). Pokud to vezmeme jako baladu s psychologickými motivy a pár prvky nadpřirozena (strýček jakožto personifikace svědomí, ona jabloňová víla), pak je zde hodně zajímavých témat, dobře popsaných, žel ne vždy (nebo dokonce vůbec) dotažených do konce. Máme zde vílu, která miluje, nelže, stará se o sad, a očekává od manžela jen to, že jí bude věrný a bude ji stejně milovat. Vhozena do světa, který nechápe, netuší, co se to s tím jejím chlapem děje, proč lidé tak často mění náladu, proč hned řvou a vzápětí se kajícně omlouvají, a už vůbec neví, jak si toho chlapa udržet. Sexuální linie je zde jen naznačena polibky - takový ten "mélžinkový" polibek vs. pořádná pusa od holky z masa a kostí (takže ten sex snad raději nedomýšlet). Nechybí linie rýpající matky, když si syn nevybere podle jejího gusta, jak ona by chtěla, a v podstatě rozeštve i poměrně nekonfliktní vztah a manželství. Pak zde máme vesnickou holku, která sice tvrdí, že ona kouzla nepoužívá jako někdo, avšak vzápětí jedno kouzlo použije. Nějak jsem ale nepobral konec. Nejdřív strýček - svědomí mele o tom, že když máme štěstí v hrsti, nevidíme to a nevážíme si toho, a že štěstím je také udělat šťastným toho druhého, srovnává neustálou péči a starost o jabloně (od rytí, hnojení, roubování, starost o květy, ochranu před mrazíky až po konečnou sklizeň a uložení jabloně na zimu) se starostí o vztah, o lásku, kde je potřeba taky stále pracovat. Aby pak nakonec prohlásil, že láska je jedna, jen má jinou podobu, a ta vesnická holka najednou má podobu i té víly, která odešla? Jakože parafráze třeba na ženu, která manželovi umře, ale kus z ní najde i v manželce nové? No nevím, jak říkám, ten konec mi přišel poněkud rychlý a podivně zakroucený.

Myslím, že tohle je druh filmu, který ocení lidé, kteří si něčím podobným prošli nebo jim adekvátně hrozí. Tam je tolik přesných postřehů, dialogů, odpozorovaných situací ze života! Naštvanost žen, jejich nelogické jednání, ale i fanfaronství chlapů... Snaha něčeho v životě dosáhnout, ale jak to zařídit a co obětovat? Nechat si kecat do života matkou, manželkou, sousedkou? Nebo udělat něco, z čeho nic není, snad ani uznání ne, ale jen dobrý pocit? Výborně vedený scénář však žel hapruje v poslední čtvrtině příběhu, kdy dojde k jakémusi předčasnému rozuzlení, a doznění se zbytečně táhne a snaží se ještě o jeden zvrat, což mi přišlo vzhledem k řečenému zbytečné. Herecké výkony vynikající, zvláště postava otce v podání Menšíka je vysoce uvěřitelná, jeho cíle jsou jasné, ale i ostatní hrají velmi dobře, zvláště Žilková mne překvapila svou uměřeností.

Dvakrát tak delší pohádka, než měla být - zbytečně dlouhá, zdlouhavá a natahovaná. Některé dialogy jsou zcela zbytečné a o ničem. Ano, chápu, že víla měla zjistit, že přestřelila a přiznat svou chybu, což ženy běžně moc nedovedou, ale potom je tam ještě linie s totálně divným a uplakaným králem, královnou, která bez perlí nedokáže použít make-up, princeznou, která sem spadla ze čtvrté cenové a těžko jí věřit, jak se chová jako poslední hospodská, unylým princem, který jen furt bulí a brečí a nic nedělá, a podobně unylou blonďatou princeznou, která se taky nijak aktivně moc nechová. Možná to byla původně psychologická sonda a někoho napadlo to přepsat na pohádku.

Jako chápu, oč se Davis snažil a sem tam se tomu i přibližuje - černohumorné parodii na akční filmy s nesmrtelnými hrdiny. Nekorektní humor mi ale chvílemi nepřišel moc vtipný, zabíjení mrkví je taky veselé jen poprvé, a i když mne pár fórků pobavilo, častěji jsem jenom wtfakoval. Monica Bellucci mi tady navíc ani nepřišla nijak hezká, vypadala jak německá olympijská plavkyně s kredencózní postavou a jinak tu kurvu bych jí i věřil. Clive Owen má žel stále stejný výraz - kdysi jsem si myslel, že by byl skvělým novým Jamesem Bondem místo toho záprtka Craiga, ale to by musel občas umět mimicky dát najevo nějaké pocity, třeba pobavení. Ono by to hned mělo jiný šmrnc, kdyby se hlavní postava nebrala tak děsně vážně. Když už parodii, proč ne přiznanou a natvrdo? Takhle je to někde v půli cesty, i když se Giamatti sveřepě snaží být drsňák, a některé věci ani nevyzní tak, jak by mohly.

Těžce mě to nebavilo. Na rozdíl třeba od Prince z Persie, kde jednotlivé scény na sebe logicky navazují a dávají smysl. Tady na sebe nic nenavazuje, a kdybyste některé scény proházeli, ani by toho divák nevšiml. Protože bohové jsou každou chvíli v jiné lokaci, a buď se baví o ničem (a i tam jsou sprostí jak hospodská ze zaplivané čtyřky, kdoví proč, vtipné to není), nebo se těžce bojuje, ale je jedno, kdo s kým, v té záplavě digitálních efektů a modrých pozadí tam můžou lítat evidentně i píseční červi (naposledy jsem je tuším viděl ve Star Wars a The House, tak vida, někdo nápad vzal a oprášil). Snaží se to být děsně cool akční fantasy s prvky starého Egypta, kde ale chybí nějaké hranice, co je, a co není možné. Třeba mně osobně přišlo divné, že jsou tady bohové smrtelní, podle mne bývají vždy nesmrtelní. A jednou se dá mrtvý zachránit, jindy ne, taky divné. A jednou mohou létat, jindy taky ne... Ale hlavně jsem nevěděl, oč jde hlavnímu padouchovi. Ovládnout celý svět? Jako vážně? Včetně světa mrtvých? A k čemu by mu to bylo? Aby ze sebe udělal Iron Mana? Navíc postavy jsou protivné, tupé jako celý příběh, a jen si říkám, kam to Rufus Sewell vlezl.

Předchůdce Jamese Bonda, Matt Helm, ve svém prvním celovečerním filmu. Netuším, zda knižní předlohy jsou podobně bláznivé, ale tohle je mix crazy komedie, muzikálu, akčních scén, polonahých žen, alkoholu a dalšího zpěvu. Osobně mi ten styl moc nevyhovoval, i když Dean Martin se sem docela hodí. Ale příběh je utahaný, ta estrádní čísla vše jen zabíjejí, a samozřejmě zápletka je jednoduchá. Dokonce ani nedojde na větší vyšetřování, přijede se z místa na místo, získá se za dramatických okolností jedna indicie, a už jsme v centru dění, kdy zloduchy nenapadne nic lepšího, než pozvat svého nepřítele do hlavního stanu - tedy do podzemních jeskynních prostor. Vlastně se mi ani nelíbily ty holky tady, a ta rádoby ztřeštěná zrzka, která na co sáhne, to pokazí, mi moc vtipná taky nepřipadala.

Možné spoilery. Tak nějak mi film přišel od začátku průhledný, a jak tu někdo píše, že bylo náročné jej sledovat... nevím, podle mne po čtvrt hodině nebylo o co hrát. Dobře, jsou zde zachyceny stavy člověka, který spáchal zločin, od prvotního popírání k postupnému prozření až následné touze věci napravit. Proti tomu nemám nic, kdyby si to nehrálo ještě na ty podivnosti s televizemi, hrou na peklo, vciťování se, a kdyby film neviděl jako jediné východisko ze situace sebevraždu. To je tak nějak u těchto filmů oblíbené východisko, jež ale stejně nic neřeší. Přitom by stačilo jediné, naslouchat druhým už za života. Jistě, určité poselství je zajímavé, správné, beru ho. Ale jako film to stojí na docela chabých a předem odhadnutelných základech, zvláště, když je nám povaha Edgara naservírována jak na podnose, takže jen čekáme, kdy si to, byť posmrtně, uvědomí, a ony scény ozvláštňující děj jsou diskutabilní. Na jednu stranu tvoří určitý mysteriózní prvek, ale na druhou stranu nechávají nezodpovězených hodně otázek, včetně té nejdůležitější o vině a trestu, a co tedy nakonec mělo znamenat, že kdo akceptuje, půjde na lepší místo. Chtělo to možná alespoň jeden příklad.