Eodeon

zpracováním typický Haneke s jeho specifickým vedením kamery i specifickou metodou distribuce narativních informací a přitom, i když mi žádný obraz nescházel a i když jsem žádnou narativní indicii nepostrádal, nemohl jsem se krátce po zhlédnutí ubránit pocitu, že tu něco velkého a nesmírně důležitého chybělo. a odpověď, která mi došla záhy, vlastně zaznívá v titulu autorova předchozího filmu, s nímž navíc Happy End zjevně sdílí společný fikční svět, tedy "láska". ta tu chyběla. naprostá absence snad ještě nikdy nebyla tak výmluvná jako zde. Happy End je naditý vyznáními citů a projevy náklonnosti a přitom ani jediný v sobě nemá stopu upřímnosti. hluboce smysluplný film ve své zdánlivé bezobsažnosti, stejně jako při absenci nediegetické hudby se ticho stává přímo ohlušujícím.

zhnusení, zvrácenost a svinstvo. no nebyly to právě libé pocity, které ve mně film zanechal. jenže přesně o to tu šlo. mnozí se v reakcích vůči filmu ohrazují s tím, že prý jde jen o prachobyčejný slasher, čili formát, jaký není hoden kultovních předchůdců, a další se snaží kritiku mířenou z tohoto směru odrážet. mám-li si v tom souboji zvolit stranu, kloním se k názoru, že Covenant opravdu má zřetelné rysy slasheru, ale jiné, než o kterých se (nejčastěji?) hovoří. tak předně, Scott se vrací k modelu, kde monstrum není v centru, ať už dění nebo optiky kamery, ale existuje kdesi na periferii a slouží spíše jako prostředek k navýšení atmosféry znejistění, znepokojení a posléze děsu. to je imho dobře. stejně jako těch pár slasherů, na které jsem během sbírání diváckých zkušeností narazil, se i Covenant vyznačuje nepokrytou předvídatelností, postavy opouští rozum a pod vlivem traumatických okolností přestávají jednat racionálně, a tak jedna po druhé umírají v předepsaném pořadí pro zděšení jedněch a potěchu druhých. myšlenku podporuje také odbytá charakterizace postav, s čestnou výjimkou androida. pravda, úvahami nad genezí nového života, tímto dědictvím silně mytologizovaného a diváky povětšinou nepochopeného Prométhea, se slashery typicky nevyznačují. a odtud už se odvíjí jedinečnost Covenantu. celý film jako kdyby svým významem a vyzněním adoptoval Davidův pohled na lidský život. v dřívějších filmech série byly sympatie k postavám klíčové. měl-li si film náležitě užít, divák musel soucítit (a notně tomu napomáhala přirozená inklinace k divácké identifikaci); o to víc, když postavy čelily smrti, s každým dalším dílem zřetelnější a brutálnější. s každým dalším dílem se hodnota lidského života o něco víc snižovala, až se v Covenantu vytratila úplně. tohle už je snad dokonalý misantropický nihilismus. navíc velmi nevstřícný vůči divákům, jelikož se brání jakékoliv estetizaci, která by umožnila všechen ten slizký černý hnis zarámovat coby umělecké vyjádření 'krásně tematizující ošklivost' - kontrastuje autentické přírodní lokace se škaredými digitálními monstry (od dob nepřesvědčivého digitálního xenomorfa z Fincherova třetího dílu série se změnilo zjevně jen málo), klade vedle sebe nádherné a vznešené záběry na hvězdné lodě, nadýchaná mračna v planetární atmosféře a obrazy navržené podle klasických děl dějin umění (viz Böcklinův Ostrov smrti, případně Gigerův hommage této malbě, Pravda vystupující ze studny Jean-Léona Gérôma a další) s vykuchanými obludami z Davidova kabinetu kuriozit, perverzními polibky dvou androidů a ohořelými mrtvolami (Scottova hrůza ze smrti uhořením bude nejspíš patologická, jestli si mohu dovolit soudit coby amatérský psychoanalytik), a hlavně, co mě iritovalo zdaleka nejvíc - neustále skáče mimo kýžený rytmus, tempo se náhodně střídá, bez jakéhokoliv klíče, tlumené vleklé pasáže nastupují namísto hektických akčních v naprosto nevhodnou dobu (podobně jako poznámky v závorkách v tomto komentáři) a adrenalinová akce přichází nejenže nečekaně, to by samo o sobě bylo v naprostém pořádku, ale hlavně bez přímé návaznosti na... cokoliv. i když ale znám Scottovu filmografii relativně dobře, nedovedu posoudit, zda to vše představuje vynalézavý záměr, nebo zda je výsledná podoba filmu dílem náhodné shody různých tvůrčích faktorů. Scotta mám totiž zaškatulkovaného coby velmi nadaného filmového režiséra (ve smyslu režisér-řemeslník, nikoliv nutně (i) režisér-autorský umělec), ovšem naprosto ignorantského při volbě látky ke zpracování. občas se mu do rukou dostane skvělý materiál a pak vznikají mistrovská díla jako původní Vetřelec nebo Blade Runner, většinou se však bůhvíproč nadchne pro mizerný, kýčovitý námět a jen díky své profesionální zdatnosti vznikají sice ideově velmi problematická až nevěrohodná, celkově vzato však ne vždy zcela promarněná díla. Covenant bohužel jednoznačně spadá do této druhé, rozsáhlejší podmnožiny Scottovy tvorby. a i když se nejsem schopen přemoci a uznat jej za zdařilý film, přiznám mu tolik, že část svého účelu přeci plní - podařilo se mu (přinejmenším ve mně) znovu vzbudit zájem o celé to vetřelčí [nebo, chcete-li, vetřelecko-predátorské (+možná i -bladerunnerovské)] fikční univerzum s celou jeho rapidně se vyvíjející (novou) mytologií. je kuriózní, jak Scott a jemu oddaní scenáristé pracující na této sérii prequelů naprosto nezvládají (pře)tlumočit odkazy a inspirace v existujících mytologických systémech do smysluplné pastiše, zato se jim však (relativně, protože výhrad by se našla spousta) daří budovat (v přeneseném slova smyslu) mytologii novou, fikční a fantastickou, a s ní právě i zájem o vetřelčí univerzum a jeho další směřování.

výtvarně skvostné, příkladně naivní a prototypické v celé řadě směrů. White Zombie bych především ale doporučil zhlédnout coby názornou ukázku, jak je vyprávění - tehdy velmi inovativního, zatímco zpětným pohledem velmi konvenčního - narativu podmíněno dobou a kontextem vzniku, především tedy postupnému přizpůsobování filmařů na nástup zvuku. White Zombie zvukovým filmem je, a přeci se v mnoha směrech více podobá snímkům předšlé éry. zatímco klasický hollywood záhy přesune tíži téměř vší narativní informace na dialog, White Zombie stále vypráví spíše obrazem a k tomu účelu koncipuje relativně důmyslné výtvarné pojetí akcentující střihovou skladbu, významotvorné prvky mizanscény a především expresivní výkony herců, pričemž vystupování Bely Lugosiho v jeho roli "mistra loutkáře" ovládajícího tlupu zombies je snad ještě démoničtější, než v jeho nejslavnějším Draculovi. v paměti diváků nejspíše utkví zejména záběry, v nichž hypnotizuje své oběti. podobně jako v roli Drákuly využívá hlavně křečovitých gest a uhrančivých pohledů. detaily očí, kdy zbytek tváře zakrývá maska, a ostře nasvícené oči díky tomu budí dojem zlověstné vnitřní záře, vyvolávají znepokojení dokonce i s dnenším odstupem. vedle toho patří zvláštní ocenění i stránce trikové, hlavně tedy působivému využití matte maleb pro záběry krajin a interiéru strašidelného hradu - nemít tak silný odpor k floskulím, byl bych v pokušení hovořit o "pastvě pro oči". s tím souvisí také na svou dobu nebývalá práce s hloubkou záběru. díky tomu všemu - a mimoto třeba také díky hudbě - jsem během sledování občas bezděky nabýval dojmu, že nesleduji ani tak archaický americký horor jako spíše ztracený klenot filmového expresionismu.

stejně jako film přímo navazuje na svého předchůdce a je mu do jisté míry antitezí, i já přímo navážu na svůj starý komentář k sedmé epizodě a pokusím se popsat určitou změnu postoje, která nastala s oním dvouletým odstupem a ovlivnila mé vnímání epizody osmé. vlastně zde tedy opět zaznamenávám především své vlastní první dojmy a hlavně uvažování, které je umožnilo, ale doufám skrze to nabídnout i hrstku postřehů o filmu samém. /// na výhradách k Abramsově oživení značky pro stříbrná plátna, vycházejících zejména z jeho odklonu od určitých formálních standardů, trvám i nadále, a mohl bych k nim přidat ještě povzdech nad anachronistickým přístupem k filmové sáze, která se dosud vždy snažila dosahovat vrcholně fantastické vize skrze nejvyspělejší filmové technologie své doby. takové pocity nyní vzbuzují snímky jako například Strážci galaxie či Valerian a město tisíce planet, zatímco Star Wars vězí v nostalgické pasti vlastní slavné minulosti. /// o předchozím snímku filmové série, spin-off nepočítaje, se lidově hovořilo jako o nejdražším fan filmu všech dob. jedněm to označení připadalo velmi trefné, jiným zas zcela nemístné. souhlasím s první skupinou, chápu-li správně přirovnání k fan filmům v tom smyslu, ve kterém odvozená tvorba fanoušků staví sebe samu na nižší úroveň vzhledem k velebenému originálu. fan film poníženě ctí adorovaný vzor svou ne zcela neskromnou, poněkud nešikovnou, ale upřímnou a láskyplnou snahou o návaznost a nápodobu. Abramsův film se svému odkazu zdaleka nevyrovnal, ale nutno uznat, že dopadl nejlépe, jak jen za daných okolností mohl. byl to mistrovsky natočený, nádherný blockbuster, který doplácel jen a pouze na to, že si vytkl nemožný cíl. sequelová trilogie zřejmě není, nebude a ani nemůže být stejně skvělá jako původní filmová hexalogie... ovšem může být skvělá jinak. /// Poslední z Jediů, ačkoliv také na pohled překrásný, nedopadl nejlépe, jak za daných okolností mohl, tolik by se mu toho dalo vytknout, ať už zaváhání při snaze zvládnout vyprávění v tolika paralelních liniích či selhání psychologického realismu při vzpouře na povstalecké lodi a mnohé další, nicméně na většině takových výtek pramálo záleží, jelikož tento film - ostatně už v rámci tematizace "bourání starých pořádků" - vykročil odvážně novým směrem. a ještě jiná floskule se mi jeví výstižná - konečně stojí na vlastních nohou. stále v něm zuří zápas s odkazem minulosti, ale konečně v tomto boji nastává posun. /// ovšem nejen z tohoto důvodu, ale i kvůli práci s vlastním diváckým očekáváním necítím potřebu uplatňovat na film standardy platné pro šestici klasických filmů ságy. po dvou letech soupeření s předsudky, zlými předtuchami a více či méně smysluplnými fan teoriemi se mi konečně, den před zhlédnutím filmu podařilo dosáhnout určitého klidu a oprostit se od všech očekávání. z hlediska dlouholetého studenta expandovaného univerza se zde vlastně jedná o jakousi alternativní realitu a s tímto vědomím je i pro jinak přísně ortodoxního fanouška možné se filmu zcela otevřít, aniž by proud vjemů narážel na zeď z předsudků a vsugerovaných očekávání. ironicky jsem proto ve většině případů nebyl zasažen subverzivní strategií tvůrců, ale s odstupem oceňuji její důmyslnost. ještě radikálnější odklon od předlohy v oblasti stylu a zde dokonce i z perspektivy narace mě také kupodivu nepopudil. co je nakonec nejvíce podvratným, je fakt, že si dovedu představit i přijmout, že takto by Star Wars nové generace opravdu mohly vypadat a bylo by to dobré. (17.12.2017, 2D verze s českými titulky, skvělé komentáře: JFL, Lavran)

konečně se fanoušci s Discovery vydali objevovat 'tajemné nové světy a nové civilizace', jak Star Trek od pradávna ponouká. navenek se zadání podařilo splnit na výbornou. díky exoticky modravému zabarvení tamní vegetace se gaianská planeta Pahvo jeví vskutku jako cizí svět, cizejší než většina planet, jaké se dosud ve Star Treku objevily, a její pacifističtí obyvatelé se coby éterické bytosti vzpírající se naší omezené, současné definici života zařazují mezi ty méně stereotypní mimozemské druhy univerza Star Treku. ale přes to přese všechno ani tentokrát není objevování a průzkum prvořadým účelem epizody. /// tedy přinejmenším nikoliv v konvenčním smyslu, jelikož důraz je kladem spíše na objevování a sebeobjevování postav, a ještě spíše na prudký vývoj celkové situace války. v minulé epizodě padla zmínka, že ve válce mají díky Discovery převahu ti hodní (tj. Federace), nicméně podobná zmínka z nejnovější epizody tvrdí opak - hrdinové se na Pahvo vydávají v naději získat zpět vedení pro svou stranu konfliktu, kterou přemáhá nepřátelská flotila těch zlých (tj. Klingonů), nyní vybavená maskovací technologií (pro jehož diskontinuitní užití v seriálu dosud nepadlo přesvědčivé vysvětlení). s povděkem jsem zaznamenal, že ve snaze získat kontrolu nad pahvanským krystalickým vysílačem a sebrat tím nepříteli výhodu, se hrdinové snaží striktně držet směrnic. epizoda na rozdíl od náznaků v několika předchozích zdůrazňuje pevnou zásadovost nehledě na okolnosti, nezviklatelnost a neochvějnou pevnost principů, platných nadále nehledě na válečný stav, a konfrontuje tak Lorcovu antitetickou frázi "zákony jsou pro poddané, souvislosti jsou pro krále". /// (sebe)objevováním postav jsem neměl ani tak na mysli rozpačitě se vyvíjející vztah Michael Burnham a Ashe Tylera, ale hlavně dosud spíše tajemnou figuru komandéra Sarua. "Si Vis Pacem, Para Bellum" se vlastně ze všech dosud uvedených epizod nejvíce blíží parametrům tzv. "character development" epizod, kterých najdeme hojnost zejména v druhé půli Nové generace. nejedná se však vždy jen o záminku k prostému rozvoji některé z vedlejších postav. v lepších případech epizoda tohoto cíle dosahuje zároveň s představením inspirujícího tématu a právě to je případ i této epizody. /// může se zdát, že o Saruovi jsme se v posledku nedozvěděli mnoho nového. adresována dosud nebyla ani otázka, proč je jediným svého druhu ve Hvězdné flotile a proč se Kelpiané nevyskytují v žádném z příběhů situovaných do budoucích období fikčního světa. daleko důležitější než faktická data jsou hlubší obsahy, které postavy skrze svou osobitost pomáhají odkrývat. v případě této epizody se jedná o obzvláště pronikavé téma zápasu s vlastní přirozeností, o snahu ji změnit, přepsat a povznést se nad ni. /// epizoda se skrze toto téma zařazuje do nejlepší tradice Star Treku, kterým se toto velice silné téma line po celou dobu jeho existence. připomíná Spocka, když se ten snaží potlačit jednu část své bytosti a zápasí svým způsobem s dědictvím obou svých domovin, a také Data, když ten se naivně snaží dosáhnout lidství, podobně jako Odo se marně pokouší napodobit humanoidy a zapadnout mezi ně, a nejvíce ze všeho asi mně nejbližší B'Elannu, když ta usiluje upravit geny svého nenarozeného dítěte, aby si nemuselo prožívat totéž co kdysi ona. s konkrétní podobou, které téma sebezapření nabývá v aktuální epizodě Discovery, se navíc mohou identifikovat lidé trpící chronickou úzkostí, což je ve společnosti často upozaďovaný, nicméně významný a aktuální problém (nejvíce se paralela blíží možná generalizované úzkostné poruše alias GAD). o to víc jsem rád, že se tato otázka dočkala svého pojednání v novém Star Treku. /// to ostatní, co epizoda nabízí, mě ovšem nadšením nenaplnilo. efektní bitvy, mezi které spadá úvodní pokus o záchranu přepadeného Gagarina, sice jistě mnohé diváky potěší, já je však nevyžaduji. líbilo se mi, že se seriál zatím podobal spíše způsobu, kterým válku zpodobnil jeho předchůdce Deep Space 9, tedy sledování válečného dění povětšinou z povzdálí, z různých perspektiv, často s exkurzemi do zcela jiných končin a témat, a jen občasně do epicenter bitev. na "Si Vis Pacem, Para Bellum" je oproti Deep Space 9 znatelná jistá uspěchanost, daná do značné míry relativně malým počtem epizod na sezónu a uceleným story arcem v rámci sezóny. uspěchaná kanonáda zvratů za takových podmínek může vyústit ve ztrátu zájmu na straně diváka, jak to začínám cítit sám na sobě. přestávají mě zajímat intriky L'Rell a napjatá vnitřní politika v rámci klingonských rodů. přestává mi záležet na tom, zda admirál Cornwellová zemřela, nebo zda přeci jen stále žije a její smrt byla jen nahranou součástí L'Rellina plánu využít její pomoci při dezerci. nezajímají mě zrádci zrazující zrádce. /// scenáristka Kirsten Beyer sice posunula situaci v rámci děje o dlouhý krok vpřed, ale nijak nerozkryla stále hustší mlžný opar obklopující takřka všechny významné dějové činitele, a tak v posledku vlastně nemám z epizody pocit posunu. potvrzují to vlastně i krátké vstupy o zhoršení Stametsova stavu, jeho prudkých změnách nálad, které naznačují, co už divák dávno tuší, a sice že za inženýrovým eugenickým "vylepšením" pomocí genu "želvušky" a jeho zapojováním při sporovém pohonu lodi je skrytá zatím blíže neurčená hrozba. stejně jako vše ostatní i to však zůstává jen ve stádiu zlověstné narážky na skutečnost, jejíž povahu odhalí seriál až někdy příště. shrnu to tedy tak, že jsem zatím nečetl žádnou knihu od Kirsten Beyer a po zhlédnutí této epizody necítím o nic větší potřebu to napravit. /// epizod o návštěvě "rajské planety" bylo ve Star Treku už mnoho a velice navzájem kontrastují kvalitou. zjednodušeně se dají zařadit mezi ty skvělé (například TOS 1x25: "Vyhnání z ráje" (This Side of Paradise) či film Vzpoura) a ty otřesné (například TOS 2x09: "Jablko" (The Apple), TOS 3x20: "Cesta do ráje" (Way to Eden), TNG 1x08: "Spravedlnost" (Justice) a film Nejzazší hranice). konečně "Si Vis Pace, Para Bellum" se netypicky zařazuje kamsi na pomezí, do průměru. na jednu stranu velice oceňuji popsaný tematický přínos, na druhé mi nezbývá než čekat, že to ostatní vyústí v dostatečně zajímavé rozuzlení, aby obhájilo všechno to dosavadní mlžení a napínání. a doufám též v témata související s válkou samotnou. v titulní citaci Flavia Renata je hodně moudrosti. snad alespoň malá trocha z ní se přenesla i do seriálu.

díky traileru jsem tentokrát čekal pořádnou fantasmagorii. v jistém smyslu jsem jí od "Kouzla pobláznit i nejpříčetnějšího" také dostal, ale ne úplně tak, jak jsem si představoval. /// žádný seriál by samozřejmě nebyl úplný bez náležitě zamotané časové smyčky a pocta epizodě Nové generace "Příčina a důsledek" (Cause and Effect) je skvělá volba už proto, že ta patří mezi nejlepší díly své sezóny a nejspíše i celého seriálu. mnoho dalších variací na stejný námět ukázalo, že základem vyprávění v opakující se smyčce nemusí být jen mystérium, ale že zápletka může dát základ pro velmi zajímavou tematizaci i jinde tolikrát zprofanované lásky, například Na hraně zítřka (Edge of Tomorrow). přístup tvůrců je o něco delikátnější ve srovnání s předlohou a dalšími možnými zdroji inspirace a krom právě zmíněné epizody se rozhodli poctít i klasický . uvolněná a nadsazená atmosféra panující po převažující dobu v nejnovější epizodě je totiž nejen vítaným obohacením už tak příjemně rozmanité palety pocitů a nálad seriálu, ale zároveň ještě vítanější připomínkou nadsázky a laškovnosti starších seriálů, zejména toho původního. /// spolu s atmosférou originálu se ovšem vrací i konkrétní prvky. Harcourt Fenton Mudd je zpět a tentokrát z něho nemám velkou radost. jeho výskyt v epizodě "Zvol si svá muka" (Choose Your Pain) sice v neonových světlech "Kouzla" přestává být samoúčelný, jeho nynější vystoupení však trpí ještě větším problémem. vždyť odkdy je Harry Mudd brutálním vrahem? Rainn Wilson předvádí obzvlášť zábavné představení. z jeho vtipného a charismatického zloducha bych byl u vytržení... být jím kdokoliv jiný než Harry Mudd. už v "Mukách" se mi nepozdávalo líčení jeho postavy jako bezohledného křiváka, v němž charakterově vzato nezůstalo mnoho ze sobeckého, ale převážně neškodného filuty z Původního seriálu. stranou skutečnosti, že epizody s Harrym Muddem patří k mým méně oblíbeným, jako puritánský fanoušek klasického u cítím jistý ochranitelský pud vůči všemu, co nám kdy seriál dal. nová verze u udělala z Mudda arcipadoucha, zrádce Federace a vlastně i masového vraha. dokonce i s ohledem na historii postavy a jeho zcela přirozenou nenávist k Lorcovi, který se zachoval hanebně, když zanechal občana Federace v klingonském žaláři - a to i vezmu-li v úvahu Muddovo zrádcovství -, i s ohledem na jeho zoufalství člověka pronásledovaného z obou stran válečného konfliktu, nedovedu jen tak přejít radikální změnu charakteru postavy. něco mi říká, že po opakovaném zhlédnutí si na tyto skutečnosti zvyknu, ale nyní je pro mě velice těžké to akceptovat. /// jako bych už slyšel námitku, že nic z toho jako by se nestalo. vždyť jak bych mohl vinit Harryho Mudda ze skutků, které byly vymazány z proudu času? já si ovšem časovou mechaniku fikčního světa u vykládám jinak než podle všeho tvůrci a hrdinové jejich seriálu. v mém chápání alternativních časových realit nepřepisují jedna druhou při změnách časové osy. naše verze skutečnosti, neboli to, co si vykládáme jako primární realitu fikčního světa, se místo toho jen přesunuje z jedné z nekonečna svých simultánně existujících paralelních obdob do druhé, "aktualizuje" se nikoliv v čase, ale ve verzích skutečnosti, přičemž paralelní reality mají existenci opravdovou, nejen potenciální, jinak by ostatně ani nebyly realitami. mám-li pravdu, vše, co se stalo v kterémkoliv z alternativních světů, stalo se. snad to má všechno docela jinou ontologickou hodnotu než pravá verze událostí, jak jí zaznamenávají dějiny primární časové linie, nicméně někdy v zákrutech času a někde záhybech prostoru k tomu všemu došlo. platí to jak o tom krásném, jako jsou vývoje vztahů, výrony citů, tance a polibky a oběti položené za záchranu milovaných, tak o tom ohavném, jako jsou zrady, vraždy a všechna muka hrdinů. /// zaznamenal jsem názor, že seriál jako takový schvaluje amorální jednání postav, zejména kapitána Lorcy. bez podrobné analýzy významové struktury epizod, který by takový závěr doložila, to lze v klidu smést se stolu coby interpretační zhůvěřilost. jednu z mnoha v dnešní době, kdy se ve filmové kritice tolik akcentuje všímavost vůči formálním parametrům a umění výkladu se naopak trivializuje. ovšem nyní, v případě činů Harryho Mudda, jsem nakloněn tento postoj sám zaujmout. je obvykle lepší tehdy, když diváky inspiruje, aby si sami formulovali názor na složitý problém, nikoliv tehdy, když to činí za ně a toto předpřipravené stanovisko jim předkládá k přijetí či nepřijetí jako danost. : až potud formuloval své otázky a své myšlenky ohleduplně, nenásilně, pomocí paralel v dějích a aluzí v dialozích a oproti dřívějším seriálům daleko subtilněji, až se tím často ocitaly pod prahem vnímavosti některých fanoušků. v "Kouzlu pobláznit i nejpříčetnějšího" uvážlivost poněkud ustupuje lehkomyslnosti, když zločinec i přes svůj pokus o únos hvězdné lodi beztrestně odchází i s citlivými znalostmi její unikátní technologie. "logika", podle níž seriál schvaluje činy, které nejsou v rámci děje bezprostředně trestány, je zcela vadná. sedmá epizoda však efektivně uzavřela dílčí linii vyprávění týkající se Harryho Mudda a nijak při tom nezohlednila zločiny. to už umožňuje určitou vratkou bázi pro interpretaci celkového přístupu k otázce morálky. nejenže rozhodnutí hrdinů nechat Mudda jít, respektive "uvěznit" jej pouze obrazně v náruči jeho milované Stelly, nedává smysl z hlediska bezpečnosti, ale zároveň nebezpečně zlehčuje i jeho skutky. dává smysl jen z hlediska poetického, jelikož podobně "odlehčeným" způsobem vyřešil celou řadu zápletek, od transportu tribblů na klingonskou loď, přes předání neukázněného Trelana do péče jeho rodičů, po "převzetí kontroly" nad gangsterskou planetou Sigma Iotia II. přestože nadsázka Původního seriálu je jedním z mnoha důvodů, proč jsem si ho tak zamiloval, od bych čekal krapet více duchapřítomnosti a to i tam, kde v první řadě ctí ducha svých předchůdců. /// rozpustilost klasického u tedy zažila krátký comeback, i když za cenu problematického vyznění. i přesto jsem ale rád, že mi umožnila to, díky čemuž si miliony lidí zamilovaly - umožnila snít, jaké by to bylo mít neomezené možnosti na dosah ruky. se zařízením schopným vrátit čas o půl hodiny (nejen tedy na trapných 13 sekund, viz další zdroj inspirace epizody - Galaxy Quest) by se toho dalo tolik dokázat, tolik chyb napravit a tolika škodám zabránit. jak by se kdo zachoval s takovou mocí? můžeme si být jisti, že bychom vždy odolali nutkání použít ji mstivě a sobecky jako náš antihrdina v epizodě? potenciál námětu je tedy ohromný. tak moc, až se skoro nelze zlobit, že nebyl plně zužitkován. stát se mohlo naprosto cokoliv, a přeci by se po půl hodině začínalo s čistým štítem. tak proč se nestalo cokoliv?

na základě názvu bylo nasnadě čekat epizodu, která se projeví jako transformativní pro některého z hrdinů. popis nakonec vystihuje posun hned dvou postav. jedna zažila významnou proměnu sama o sobě, druhá přinejmenším z hlediska divákova vnímání. /// jedním z rysů, kterými se Discovery nejvýznamněji liší od minulých Star Trek seriálů, je její způsob práce s postavami a ten se zase přirozeně přizpůsobuje serializovanému způsobu prezentace. postavy nejenže nejsou pevně charakterizovány na samém začátku vyprávění a následně uzamčeny v tomto stavu po zbytek seriálu, nýbrž dynamicky se vyvíjejí; zároveň s tím ale dochází k postupnému uvolňování informací, pečlivě volených tak, aby diváky nutily neustále své postoje k postavám přehodnocovat, a postavy jsou to tedy dynamické díky vlastnímu vývoji a nadto ještě díky divácké perspektivě. s ohledem na to by bylo absurdní tvořit si nyní definitivní úsudky jak o postavách, tak o celém seriálu tam, kde sama prezentace připouští pouze provizorní soudy. /// už prolog "Léthé" stručně shrnuje strukturu vývoje postav, jejich vztahů i dělení zbytku epizody do dvou paralelních narativních linií. dvě dvojice, mentoři Lorca a Burnhamová a jejich svěřenci Ash Tyler a Sylvia Tilly, si vzájemnou pomocí pilují dovednosti. začnu jako tradičně kapitánem Lorcou, o němž minulá epizoda mnohé prozradila, aniž by to divákům pomohlo v předvídání jeho dalších činů. tento výrok z minulého komentáře se nyní ukázal být prorockým. kapitánovo chování je krásnou demonstrací výše zmíněné teze o potřebě zdrženlivosti při souzení. jelikož jsou prozatím známá fakta o postavě značně neúplná, není ani podle čeho zhodnotit, zda kapitánovo chování - jeho de facto likvidace nadřízené (a zde připomínám, že už při rozhovoru s admirálem Terralem naznačil, že tuší léčku) - odpovídá jeho povaze, nebo zda je takříkajíc "mimo charakter". kdo je vlastně Gabriel Lorca? podle všeho to neví ani jeho nadřízená, jeho přítelkyně, jeho milenka a jeho psychoterapeutka v jedné osobě. neví to ani divák. opravdu je "jen" tak silně traumatizovaný, nebo je za tím vším ještě něco víc? mluvil jen o falšování psychotestů, když se ve slabé chvilce doznal, že "lhal úplně o všem"? skutečně si pamatuje "tu noc, kdy spolu jeli pozorovat Perseidy", nebo ji tehdy admirál Cornwellová prožila s úplně jiným Gabrielem Lorcou? a co se to vlastně doopravdy, nejen oficiálně, stalo s lodí Buran a její posádkou, že se od té doby kapitán změnil a nutí ho to spát s phaserem nastaveným na zabití a budit se s děsem v těch zraněných očích? tolik otázek a žádná z nich se přitom nejeví tak důležitá jako: Jak se coby fanoušek Star Treku vyrovnat s postavou kapitána natolik morálně pokleslého? na druhou stranu, mám rád padouchy, kteří se vykoupili, takže do Lorcy ještě trochu těch nadějí vkládám. /// a nejen do něj. nový šéf bezpečnosti na lodi Discovery by také mohl procházet jistým vývojem. mohl by se měnit zároveň s prožitými zkušenostmi po boku nových kolegů. divák by si téměř mohl myslet, že Ash Tyler se v posádce zabydlí, podlehne kouzlu idealistického lidstva a jeho spojenců a přeběhne doopravdy. je třeba si ale připomenout, že Tyler nejenže "bojuje jako Klingon", ale že pravděpodobně jedním je, že je to náboženský fanatik odhodlaný pomstít vraždu T'Kumvy a že jeho nejnenáviděnější nemesis nemůže být nikdo jiný než Michael Burnham. těžko věřit, že by se jeho názor na ni příliš změnil od jejich prvního podání ruky až do toho "druhého prvního". pro něj znamená "být člověkem" něco docela jiného než útěchu, připomínku nevlastní matky a s tím i zapomenuté lidskosti, kterou z jeho slov vyrozuměla ona. a když ji předtím motivoval myšlenkou o tom, co by si na prahu smrti přál udělat jinak on sám, kdyby se mohl vrátit do jediné osudové chvíle, mohl si jen připomínat nenávist, kterou cítil, když mu před očima zabila jeho mesiáše. /// povahu transformace, kterou si prošla Michael, jsem vlastně právě o pár řádků výše již naznačil. lidskost, jež v ní Sarek tolik potlačoval, dokázala plně přijmout až tehdy, když "lidskou" vadu konečně spatřila ona v něm. pro nic víc než pocit hanby ji nechal žít v přesvědčení, že selhala při snaze dostát jeho mimořádně přísným očekáváním. připomeňme si přitom, že hanba je vlastně ve všech epizodách určujícím rysem Sarekova charakteru. je to jeho stud, co jej definuje, hanbí se za syna a za svěřenkyni i za slabosti svého těla a své mysli. jsem nadšený z rozvinutí a hlubšího objasnění konfliktu mezi zde zmíněným Spockem a jeho otcem (použití slova "experiment" mě nutí tázat se, zda tvůrci náhodou nečetli Konečný odraz Johna M. Forda) a jsem nadšený i ze smysluplného a perfektně zapadajícího retconu, který povznáší a ctí ceněné vzory podobně jako předtím čtvrtá sezóna seriálu Enterprise, ne-li více. díky tomu konečně nabývá smyslu koncepce nového seriálu jakožto prequelu. /// i bez souvislostí s klasickým Star Trekem by ovšem linie vyprávění soustředěná na Michael působila silné emoce. dramatický potenciál vztahu Michael k jejímu nevlastnímu otci se podařilo vytěžit a díky hereččině talentu tlumočit emocionální náboj. velmi na mě zapůsobil její přednes vět, v nichž se vyznává ze svého domnělého selhání: "I do not have required abilities. I'm not good enough.", a mnohých dalších. vlastně i samo téma rodičovského selhání je zde natočeno do zajímavého úhlu. tolikrát už jsem ve Star Treku viděl tematizovánu neschopnost dítěte vyrovnat se očekáváním svého rodiče (např. TOS: "Journey to Babel", TNG: "Suddenly Human" či VOY: "Lineage"), jeho ponížení, nenaplněnou touhu po uznání a duševní zjizvení, ale nikdy způsobem, jehož konečné vyznění by bylo tak povzbuzující, nadějeplné a osvobozující. výstup konfliktu mezi Sarekem a Michael, či snad dokonce přeneseně i mezi hrdinčinou logikou a jejím citem, platí za vzácný úkaz rozuzlení, kdy myšlenka a emoce jsou jedno a katarze přináší tolik potřebné očištění. nejspíš kvůli tomuto účinku zapůsobila "Léthé'' prozatím nejvěrnějším dojmem tradičního Star Treku. /// dalším důvodem pro pocit blízkosti k dřívějším startrekovým seriálům může být sama myšlenka odhalená coby důvod, proč vzal Sarek Michael pod svá křídla - snaha dokázat, že lidský potenciál se vyrovná tomu vulkánskému. snadno domyslet, že Sarek se snažil nejen obhájit svou volbu družky, ale hlavně definitivně vyvrátit postoje vulkánských šovinistů přesvědčených o nadřazenosti vlastního druhu (nejen) nad lidmi. díky tomu se mimo jiné i nemístné jednání Vulkánců z první sezóny seriálu Enterprise ocitá ve smysluplném kontextu (pomineme-li jiný retcon, a sice manipulace Romulanů naznačené ve čtvrté sezóně seriálu). ve světle skutečností načrtnutých v "Léthé" se i vztahy mezi zakládajícími členy Federace utvářely dlouho a i osvícený druh, za jaký se považují Vulkánci, musel napřed projít nesnadnou lekcí z tolerance. integrace lidí z jedné kultury do druhé je navíc tématem, které se úzce dotýká aktuální situace v mnoha místech světa. nevybíravá reflexe takovýchto témat rovněž byla od prvopočátků předsevzetím tvůrců Star Treku, stejně jako nyní tvůrců Star Treku: Discovery.

volba vlastní bolesti sice nebyla "fucking cool", ale posunula už tak nesmírně dynamický seriál o parsek daleko a to je co říct. /// proč to ale zmiňuji - pobavily mě totiž diskuze na zahraničních sociálních sítích, kde puristé nerozebírají nic jiného než použité vulgarismy. jak hrubě nestartrekové, že! já se tedy nad použitým výrazivem ani nepozastavil. zato zde vnímám tolik jiných věcí, o kterých je třeba hovořit. /// v centru zájmu se po celou dobu nacházejí postavy, a tak i tentokrát začnu jimi. konečně se dozvídáme backstory Gabriela Lorcy, ačkoliv jen v (nejspíše neúplné) kostce, a jeho osobitý charakter už není tak tajuplný. poněkud mě to odklání od dřívější hypotézy, že by snad Lorca mohl být pod vlivem Sekce 31, a připouštím, že seriál pracuje se záměrným matením svých diváků a to se týká jak strategické práce s odkazy a souvislostmi, tak pečlivé distribuce narativních informací. ale k tomu později. Lorca se pro mě nyní stává o to zajímavější, jelikož již vím, čeho všeho je schopen, ale vím zároveň i to, že cítí potřebu si břemeno své minulosti neustále připomínat - svou bolest si zvolil dobrovolně a z dobrého důvodu (další dvojsmysl a přesto se jich nemohu nabažit!). divák kapitána pozná o tolik lépe a nijak mu to přitom nepomůže předvídat jeho další rozhodnutí - přesně takto, milé děti, vypadá prvotřídní práce na charakterizaci postavy v serializovaném vyprávění. /// s Harcourtem Fentonem Muddem, etablovanou postavou, jejíž další osudy jsou známy z TOS a TAS (a románů a komiksů a videoher a fan filmů atd.) měli scenáristé méně práce. předvést Harryho byl spíše těžký úděl představitele, Rainna Wilsona, kterému ovšem za sebe nemám co vytknout. jeho postava mi navíc udělala radost podnětným monologem připomínajícím životy prostých lidí ocitnuvších se ve válce a (přesvědčivě) zpochybňující principy Flotily a Federace, který mi připomněl loňský filmový : Do neznáma a tamního padoucha Kralla, resp. kapitána Edisona. /// vytknout nic nemohu ani způsobu, kterým epizoda představila první romantický vztah dvou mužů v dějinách televizního u, na který jsem byl připraven, jelikož byl ohlášen, což eliminovalo případný "shock effect" (tedy alespoň na straně těch, kteří jej nezažívají automaticky při jakémkoliv projevu jiné než mainstreamové sexuální orientace). jeho představení nepůsobilo ani v nejmenším násilně, rozhodně ne uspěchaně (ostatně, čekalo se na to až do páté epizody) a bez jakýchkoliv stop schematismu či tokenismu. scéna byla přirozená, organická a dokonce něžná, až tím seriál předčil i má už tak vysoká očekávání. ostatně, když si s tímto motivem tak bravurně poradili spisovatelé románů podle u, tvůrci komiksů a dokonce i fanoušci ve svých fan filmech, bylo na místě čekat kvalitní i uvážlivou práci i od profesionálů. stačila trocha dobré vůle. /// zajímavou hru s divákem skýtá představení "nové" postavy Ashe Tylera, důstojníka, o němž se divák dozvěděl, že byl po dobu svého půlročního věznění sexuálním otrokem Klingonky L'Rell, že přišel o svého kapitána a že po ničem netouží víc než dostat se na palubu . ale vlastně mi to celé plně došlo až v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl, že postava Voqa je na IMDb přisouzena neexistujícímu herci Javidu Iqbalovi. tvůrci vskutku čerpají inspiraci z toho nejlepšího, co se ve u do této doby vyskytlo, a skládají to do ohromujícího celku, v tomto případě jde tedy o poctu "Trablům s tribbly". a to mi připomíná, že ani ten tribble na kapitánově stole se se svou schopností "živého detektoru Klingonů" neocitl v seriálu jen tak bezúčelně. /// ostatně, náhodný nebude ani výpis největších velikánů dosavadní historie Hvězdné flotily, který si v rámci zápasu s nedostatkem sebedůvěry nechává na obrazovku vyvolat Saru. soudě z reakcí ostatních fanoušků, v něm trekkies spatřují zejména další porci easter eggů a poct klasikám. mě na druhé straně daleko více zaujalo jméno, které se na seznamu neocitlo. důvodem neuvedení Kelvara Gartha může s velkou měrou pravděpodobnosti být vzkaz, který tím tvůrci adresují kritikům obviňujícím CBS z odvozování jejich nového seriálu z fanfilmového Axanaru. o zvláštnost se jedná už s přihlédnutím k uvedení Matta Deckera, o jehož zásluhách není z kanonických zdrojů známo zhola nic, namísto muže, jehož hrdinské činy byly povinnou četbou na Akademii v době studií Jamese Kirka. mohl bych to považovat za náhodu, ale já na náhody nevěřím. /// abych se ale opět vrátil k postavám a zvláště tedy k jejich vzájemným vztahům, musím pochválit také to, že se tvůrci nadále věnují rozvíjení vztahu Michael a Sarua a to zatím v každé epizodě. scéna v posledním aktu, kdy Michael Saruovi daruje teleskop, dědictví po kapinánce Georgiou, mě skutečně dojala. líbily se mi ale i předchozí střety mezi Michael a Saruem, už proto, že oba zastávali pozici, která byla opodstatněná a dobře obhajitelná. právě díky tomu se totiž seriálu daří porušovat Roddenberryho pravidlo přísné nekonfliktnosti v posádce a zároveň zachovat ducha u spolu s jeho vírou ve vyšší principy. nejen v této epizodě, ale v každé vlastně postavy zápasí s rozkazy, z čehož se tím pádem stává jakýsi tematický leitmotiv seriálu, ale zároveň to svědčí o něčem, co jsem chválil už v komentáři k minulé epizodě v souvislosti s týráním zvířete, a sice že tento Star Trek seriál opravdu není na rozdíl od většiny předešlých eticky černobílý, tj. není zde předem zřetelnou linií rozlišené "správné" od "špatného", ale dilemata jsou namísto toho opravdová a přijít na morální řešení zde vyžaduje reálné snažení, přesně tak, jak tomu opravdu je. /// co jiného napsat závěrem než komentář závěru: tak to bylo velmi znepokojivé! opět moment jako z hororového filmu. nejen kvůli tomuto náznaku, ale samozřejmě i kvůli rostoucí sofistikovanosti situace v seriálu se velice těším na příští díl. je snad zrcadlo metaforou pro zapojení "zrcadlového vesmíru", jak již prozradil Jonathan Frakes? pokud ano, tak velmi doslovnou.

získal postupem času status fanoušky nejoceňovanějšího filmového příspěvku do univerza Star Treku. ačkoliv osobně nesouhlasím, že by vskutku byl nejlepším filmem mezi všemi dnes již třinácti kousky, dobře rozumím tomu, proč se snímek těší až takové oblibě. předně je tomu tak proto, že na rozdíl od předešlého a většiny následujících vychází z přímočaré a v základu nekomplikované zápletky. nemají v něm místo žádná neuchopitelná fantastická mystéria, diváky netrápí žádné filozofické hlavolamy, žádné alegorie jim nenastavují zrcadlo a nenutí je k morálnímu (sebe)zpytování. místo všeho toho film spoléhá "jen" na prostý, avšak spolehlivý archetyp souboje dvou vůdců, dvou odvěkých protivníků, a to v dimenzích hrubé síly i intelektu. ne že by snad oduševnělost scházela filmu docela. své vlastní myšlenky v sobě zjevně nese. jen je nepojednává do přílišné hloubi a nevěnuje jim příliš prostoru. spíš pokaždé jen zabředne pod povrch, aby se trochu osmělil, a vzápětí se kvapem vrací k akci a napětí. co však budí klamný dojem intelektuální hloubky, je těsná návaznost těchto myšlenek na vnitřní prožitky postav a jejich role ve vyprávění. tím se dostávám k další (tentokrát plným právem) oceňované přednosti filmu - k práci s postavami. první film podle Star Treku postavám péči sice věnoval, každé dal její vlastní smysl a její vlastní úděl, ale to vše se nakonec ocitlo v rozlehlém stínu ústřední záhady a jejího řešení. především však postavy zůstávaly typicky roddenberryovsky "sošné". se startrekovými postavami se vůbec těžko sžívá. s charakterově naprosto dokonalým jedincem, rozumným, poctivým a veskrze čestným není vůbec lehké se identifikovat, a přesto přesně takoví jsou Roddenberryho lidé budoucnosti. to však naštěstí neplatí pro Meyerovy lidi budoucnosti. pro verze hrdinů z Khanova hněvu se pochopení nachází snáz. zde jsou totiž obtíženi méně abstraktními, a proto daleko srozumitelnějšími starostmi. řečeno prostšími slovy, postavy filmu jsou lidštější, než jak byly známy do té doby. stačí si vzpomenout na Kirka, když v útrobách planetoidu Regula přemítá nad volbami, které kdysi učinil. sužují ho vzpomínky na malý podvod ze studentských let, kvůli němuž se však nikdy nenaučil zásadní lekci a to nyní může stát mnoho lidí pod jeho velením životy. tím se zase dostávám ke konci filmu a poslednímu z nejvýznamnějších důvodů, proč si film vydobyl svůj kultovní status: "Byl jsem a vždy budu Vaším přítelem..." neboli největší scéna v dějinách filmového Star Treku až po současnost. tím jsem si tak jist, že ani necítím potřebu tak smělý výrok zdůvodnit.

fascinující! poprvé po více než sedmi stech epizodách u na mě jedna z nich působí spíše jako kapitola vytržená z daleko většího, epického příběhu, přičemž přesně to byl účel, a já jsem skutečně o to víc zvědav na pokračování. nejen tedy na vývoj dění na lodi a osudy její posádky, ale překvapivě stejnou měrou i na vývoj děje na klingonské straně konfliktu, na který mě nalákaly narážky o tajemném klanu/rodu Mókai a vývoj vztahu mezi L'Rell a Voqem, a nejspíš je to jen zbožné přání, ale tuším za tím i příležitost k vysvětlení pro odlišnou podobu Klingonů oproti jejich "správné" dobové podobě. jsem samozřejmě velice rád za znatelný vývoj vztahů i na klingonské straně vyprávění, přičemž líčení Klingonů zůstalo s pilotním dvojdílem konzistentní, doslova i přeneseně - i zde jsou z náznaků patrné náboženské motivace a především jejich užívání (i) jako pouhé záminky ať už k uchvácení moci, či k posílení xenofobních a nacionalistických nálad v klingonské společnosti. k posunu došlo ale i ve způsobu prezentace klingonské perspektivy - hercům se tu a tam daří i skrze jejich jistě velice obtížné masky přetlumočit různé výrazy a jistou elementární mimiku (ačkoliv na mistra "latexového herectví" Douga Jonese nikdo z nich nemá), nespoléhají se už jen na práci s očima. také jsem měl pocit, že některé dialogy v klingonštině (konkrétně ty Kolovy) byly nejspíše pro lepší srozumitelnost postsynchronovány. snad je to jen tím, že konečně uvykám tomu naslouchat v celých scénách dialogům v klingonštině, ale začínám mít pocit, že rozeznávám už i intonaci a snad tím pádem i stopy herectví skrze hlasový projev. /// méně zajímavé mi tentokrát připadaly interakce v posádce , ačkoliv postavy, každá sama o sobě, se mi zamlouvají čím dál více. Michael je zde přívětivější, Lorca naopak přísnější, Stamets ještě tvrdohlavější, ale ne bez příčiny. dojem na mě udělala demonstrace Lorcova "válečnického umění", zejména jeho velmi sugestivní "dirigování" závěrečné, velmi pěkně vygradované bitvy, i jeho zostření už dříve velmi napjatého vztahu s Paulem Stametsem. Lorcova snaha vyloženě demagogicky manipulovat zásadovým vědcem ("blood on your hands") a při puštění tísňového volání vlastně i celou posádkou) mě zaskočila a potvrdila Stametsův popis Lorcy coby "válečného štváče" z minulé epizody. ještě ale nejsou známy Lorcovy motivace, čili na to vše mohou ještě příští epizody/kapitoly vrhnout nové světlo. Stamets vs Lorca ale není jediný vztah, kde jsem očekával spíše sblížení skrze spolupráci namísto prohloubení nepřátelství. překvapili mě i Michael se Saruem a jejich vzájemná výměna neupřímností. vítám také novou postavu - lodního doktora Culbera, vzácný to úkaz postavy sympatické od první chvíle. zároveň se loučím s postavou zatím nejméně sympatickou, byť zajímavou a skvěle zahranou, a jsem velice rád, že smrt Landryové nebyla jen samoúčelným zvratem, ale že naopak posloužila tématu epizody a inspirativní myšlence: vidíte-li v druhém nepřítele, nepřítelem se stane a může vás zničit. Michael se na druhé straně snažila v tvorovi vidět to, čím opravdu je, a jen díky své otevřené mysli vyřešila kritický problém. přirozeně je to ale i zvídavost, díky níž Michael zjistila, že co na první pohled vypadá jako obludné monstrum, jím nutně nemusí být (myšlenka ne náhodou podobná pointě epizody TOS: 1x25 "The Devil in the Dark"). už jen tímto prostým postřehem se epizoda zařadila přinejmenším před Animovaný seriál a jeho věčné přestřelky s gargantuovskými příšerami z cizích planet. využitím "želvušky" při pohonu lodi navíc otevírá etické otázky, takové, které jistě teprve budou rozvíjeny v dalších dílech (i když přítomnost etického dilematu já osobně nepovažuji za nezbytnou náležitost každého u; patřičný význam obsahu seriálu již dávno dodaly politická alegorie z pilotu a dilema o slepém plnění nařízení z minulé epizody). už nyní je ovšem zřejmé, že zde prezentované dilema překonává svou komplexitou obdobné téma zpracované v dvojdílu "Equinox" v seriálu Voyager, což je nepochybně další zdroj inspirace, jelikož situace v "Equinoxu" byla typicky startrekově černobílá a vlastně tudíž šlo o předem vyřešený pseudoproblém. nejenže živí tvorové využívaní pro pohon lodi (posádka Equinoxu s nimi v podstatě "topila v kotli") byli inteligentními bytostmi, ale navíc je bylo nutno usmrtit. do takové situace ani nebylo třeba míchat problematiku Základní směrnice. i bez té muselo být jasné, že genocida inteligentního druhu není úplně košér z žádného sobeckého a vlastně žádného myslitelného důvodu. podobná a přeci velice odlišná situace Discovery oproti tomu nenabízí odpovědi předem, ale namísto nich jen odstíny šedi a výzvu divákům, aby usilovali formulovat si na celou věc vlastní stanovisko a obhájit si jej, až bude v dalších epizodách čelit nově odhaleným skutečnostem.