Cimr

Polaroidy byla svého času přelomová inscenace studentů DAMU, která otevřela dveře autorům coolness divadla a co vím snad možná poprvé uvedla ceněného Marka Ravenhilla do běžného kamenného divadla (tedy pokud nepočítáme různé experimentální podzemní scény apod.). Je zajímavé pozorovat, jak se za pouhých deset let změnila doba, protože to co bylo ve své době považováno za přelomové dílo otevírající tabuizovaná témata (homosexualita, povrchní společnost), proměnilo se dnes v poněkud vyčpělou a samoúčelnou snahu šokovat. Přitom je to ale takové to opatrné, připosrané šokování - dvojice gayů sice třeba předvádí jak jeden druhého masturbuje na nemocničním lůžku, ale vše se odehrává pod peřinou v jemných náznacích. Celý příběh je namachrovaně drsný, ale když na konci odchází postava Marka Němce do sprchy, sundá si trenky pod ručníkem, aby se náhodou na jevišti neobjevil nahý člověk. Každé druhé sloho je vulgarita nejtěžšího kalibru, ale k opravdu vyostřeným střetům, kdy by byl divák pohnut, dochází velmi pomálu. Dnes, v době např. některých expicitních představení Divadla Komedie a v době kdy i v Národním běhají nazí herci a hazí po sobě krvavé fláky masa, se Polarodiům stalo to nejhorší, co se může in-yer-face divadlu stát - zevšednělo. Nešokuje a nebaví.

Tato hororová komedie má něco, co většina filmů tohoto žánru nemá - vtip. Spojovat strach s humorem se snaží převážně Američané a jejich výsledky (čest výjimkám!) dopadají křečovitě - tak, že nejsou ani strašidelné, ani vtipné a vznikne podivný blivajz. Ale suchý, věcný, zkrátka anglický styl, s nímž hlavní hrdinové kosí zombíky hlava nehlava, je úžasný. Komedie taky několikrát zabrousí až do hlubin velmi černého humoru (třeba když hlavní hrdina odpráskne svoji zombie-matku s dokonale suchým ,,Promiň mami!"), který mám velmi rád. A navíc to obsazení! Mihnou se tu lidi snad ze všech britcomů poslední doby, takže pro mě jednoznačně nadprůměrná záležitost.

Že bych při tomto předchůdci Reservoir Dogs padal smíchy ze židle, to se říct nedá. Na to je tato komedie příliš konzervativní a ,,milá". Přesto má i dnes co nabídnout - především perfektní obsazení a hezký konec. A mě osobně nakonec k nadprůměru donutila ta senzační babička v hlavní roli. Pro mě dost možná nejroztomilejší filmová postava vůbec.

Vrátit se po 14 letech k natáčení výpravných velkofilmů vyžadovalo jistě velkou odvahu. Pauza je na filmu znát, ale přesto je dobře, že vznikl; Lean si svojí labutí písní rozhodně neuřízl ostudu. Sledujeme vše, na co jsme si u něj zvykli - velkolepé davové scény, exotické prostředí, skvělá hudba, krásná kamera snímající obrázky na pomezí kýče, tříhodinová stopáž, až puntíčkářský cit pro detail, živé, přesvědčivé postavy s jasnými motivacemi a i přes určitou monumentálnost vysoká umělecká hodnota (scény v Marabarských jeskyních). Zní to stejně slibně jako Lawrence, Živago, Kwai - tak v čem je problém? V tom, že snímek působí tak zvláštně unaveně. Ne, že by se vlekl, to rozhodně ne - opět mi necelé tři hodiny utekly velmi rychle. Jde spíš o to, že chybí takový ten jasný tah na branku, chybí vnitřní zanícení. Je zkrátka poznat, že Leanovi bylo v době natáčení už kolem 75 let a že je natočen v takovém tom klidném altmeister stylu. Cesta do Indie je skvělý film. Jen prostě Lawrence a Živago jsou lepší...

Harold Lloyd, můj oblíbenec, mě přinutil v On, hrdina dne plácat se smíchy do stehen a v O patro výš žasnout nad tím, čeho všeho je člověk schopen. Ale v Přenešťastném mužíčkovi mi bránici jen tak trochu polechtal, párkrát jsem se uchechtl, ale to mi od mistra jeho formátu přijde málo. Zvykl jsem si od něj vídat kousky na pomezí zábavy a nebezpečí, gagy dokonale propracované a načasované, ale to se v této komedii nekoná. Krocan je sice fajn, ale jinak spíš průměr.

,,Zázrak filmu" Lawrence z Arábie jsem viděl v rámci jedné poněkud obskurní projekce na 38. Letní filmové škole v čase 23:30 - 3:30 poslední festivalový den jako svůj 30. snímek. Takže je asi dost pochopitelné, že si z něj moc nevybavuji a budu si muset spoustu věcí ujasnit nějakou příští projekcí. Ne, že bych přímo usnul, ale přeci jen si film zaslouží mnohem soustředěnějšího diváka, než jsem byl tehdy já. To, co si ale vybavuji (tedy hlavně zhruba první dvě hodiny) na mě zapůsobilo neuvěřitelně silně. Digitálně remastrovaný, dokonale ohromující obraz pouště, fascinující tvář Petera O´Toola a film, co přes ohromnou výpravu nezapomíná na psychologii postav, a spojuje tak jedinečným způsobem popcornovou zábavu s artem pro nejnáročnější intelektuály. Snadno mohl sklouznout k prázdným rozmáchlým gestům a kýčovitým obrázkům z pouště, ale díky vedení přísnou režisérovou rukou se tak nestalo. Jako ostatně u Leanových filmů nikdy. Skvost a ohromný gigant světového filmu, srovnatelný snad jen s Jihem proti severu.

Z pochopitelných důvodů nejsem zrovna příznivcem Kiarostamího filmů a když se v prvním záběru objevilo auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou, bál jsem se, že celé dvě hodiny nevydržím. Před tímto kouskem jsem totiž viděl film Chuť třešní a jeho jedinou akcí je právě auto jezdící vyprahlou íránskou krajinou. Naštěstí jsem nakonec tak úplně zklamaný nebyl, protože tematicky se filmy liší, i když volí stejné prostředky. Dokonce bych řekl, že po dvou předchozích snímcích (Chuť třešní, Pod olivovníky) jsem byl mile překvapen, protože jsem pochopil, co chce film vyjádřit a přišel mi i místy srozumitelný a poetický (recitování básní při dojení krav). Je to taková zajímavá meditace o životě a smrti, osudu a podobných věcech. I zde je mnoho přebytečného a zdlouhavého, např. proč hlavní hrdina nemá ve vesnici, v níž přebývá, signál? Zbytečně to film natahuje - pokaždé, když se mu chce někdo dovolat, musí divák sledovat, jak auto jede na kopec, kde signál je. Ve filmu je ta scéna tolikrát, že mám pocit, že bych na ten kopec sám trefil. Nebo zbytečné záběry tu na hovnivála, co tlačí svoji kuličku, tu na želvu, co se snaží obrátit z krunýře na nohy... Přesto ale pro mě zatím nejlepší Kiarostamího snímek, protože mám pocit, že jsem aspoň v hrubých obrysech pochopil o co tu jde, což u jeho filmů rozhodně nebývá pravidlem...

Hranice mezi láskou a nenávistí je překvapivě tenká - obojí je velmi silný cit a není divu, že často přechází jeden do druhého. A tak nějak to je s vynikajícími a příšernými filmy. U těch největších béček cítíte, že dát 5 * nebo odpad! vyjde nastejno. Uvědomujete si, že to, co jste právě viděli je prostě HROZNÝ, ale každému o tom musíte s rozzářenýma očima vyprávět a brzy si uvědomíte, že ten film vlastně milujete. A Lidské tornádo je přesně takový případ. Hlavní hrdina, Lidské tornádo, má pro každou situaci trefnou rýmovačku, sype z rukávu cool nadávky, zvládá hodně ujetý druh kung-fu; navíc prsa kam se podíváš, krev stříká všude kolem a nouze není ani o hodně bizarní scény - hlavní hrdina se miluje se ženou až spadne strop, některé záběry se úplně nesmyslně opakují, ve sklepení se ukrývá šílená úchylná bába, co mladým holkám osahává prsa, nahá dvojice si užívá hrátky v posteli s jakýmisi divnými tahacími šňůrami... Není divu, že jde o Tarantinův oblíbený film. Můžete namítnout, proč tahle hovadina u mě má plný počet a obdobné ptákoviny jako třeba Vodnické zpívánky nebo Plán 9 ode mě dostaly odpad! Ale jak už jsem psal v úvodu - ta hranice je velmi tenká a zatímco zmíněné kousky se podle mě braly docela vážně, Lidské tornádo je natočeno s velkou nadsázkou a koncipováno jako parodie. A jako taková funguje senzačně.

Tak trochu jiný válečný film. Měl by být mnohem známější, než je, protože veškeré patetické vojíny Ryany strká s přehledem do kapsy. Agnieszce Holland se podařilo senzačně odlehčit ono šílené téma, ale zároveň ho nezlehčit, ba naopak - zapůsobit zdrcujícím způsobem na divákovy city. Napadá mě srovnání jen s jedním filmem - Život je krásný Roberta Benigniho. U něj mě taky střídavě mrazilo a střídavě jsem se musel smát. Zobrazené události jsou tak paradoxní, bizarní, groteskní, že se člověku skoro nechce věřit, že jsou založeny na realitě. A co musím speciálně ocenit, je výkon Marca Hofschneidera. Na svůj věk a vzhledem k tomu, co je nucen před kamerou dělat (výbuchy pláče, úplná nahota) je zcela suverénní a přesvědčivý.

Očekávám nadšené ovace, protože jsem tento opus dal na jeden zátah, v kině na 38. LFŠ. Tříhodinová stopáž naznačuje, v jakém duchu je film vytvořen - přináší medailonky 92 fiktivních osob, přičemž kdyby jich bylo 40 a film trval 80 minut, vůbec nic by se nestalo. Ale i stopáž je součástí bizarního uvažování Petera Greenawaye, jeho pobaveného pomrkávání na diváka. Tento opus je jednoduše neskutečný, vytváří svět sám pro sebe. Žena, co sbírá papírové krabice; pán, který v důsledku syndromu NNJ nedokáže rozeznat dobrý vtip od špatného; muž, který seskočil z Eiffelovky - ale asi je to podvod, protože se to stalo dřív, než byla Eiffelovka postavená; neustálé více (Messiaen, Max Ernst) či méně (Alfred Hitchcock) důmyslné narážky na ptactvo, vodu, nesmrtelnost, číslo 92 a asi milion dalších surrealit, bizarností, narážek, zabalených v suchém typicky britském "montypythonovském" hávu, ale díky hudbě Briana Ena a dalších až s určitým mystickým nádechem. Zkrátka mnohovrstevnaté umělecké dílo obřích rozměrů. Rozebírat ho dopodrobna by zabralo minimálně 92 dní, tak se na to radši podívejte...