Páně

Lidé budou vždy tíhnout k silným tématickým předlohám které se skutečně staly a pokud se to ještě spojí s vášní pro automobilový sport jako v tomto případě, mohou dojít až na absolutní vrchol blaha. Pohříchu já jsem sám sebe nikdy nepovažoval za fanouška podobného druhu sportu a to mě mírně diskvalifikovalo z plného prožitku. Avšak nebrání mi to v plném uznání kvalit tohoto díla byť je jeho schématičnost a přímočarost někdy až trochu moc. Ovšem jiskra a souboj dvou rozličných nátur mezi hlavními protagonisty jsou podány naprosto excelentně a stejně tak jsou zvládnuty vrcholné momenty a scény tohoto filmu. Ryzí nadprůměr a dílo hodné vřelého doporučení. Pro fanoušky F1 povinnost.

Isabel Coixet si dělá filmy po svém, velmi konstatně bez velkých uhýbání a dlužno dodat že to je škoda, protože si mě zatím žádným svým dílem zcela k sobě nepřipoutala. Jakkoliv jsou to kvalitní řemeslné práce, vesměs nakonec ve stěžejních momentech jen sklouznu po povrchu a mívám jakýsi pocit nenaplnění. Takový je i případ Tajemství slov, které nabízí bezpochyby podmětná témata jako jsou základní morálka člověka či jizvy minulosti. Přesto jsem však měl neurčitý pocit povrchnosti. Hladina místo hloubky, kůže místo masa a kostí. Ačkoliv je sofistikovaná nekrása Sarah Polley chvílemi dosti zábavná, nemohu opět přispěchat s plným hodnocením a to ani ve snímku, který je vlastně tématicky laděn do mé srdeční noty.

Pro Riddickovskou notu mám jakýsi druh slabosti, byť by byla v mnohých ohledech lehce strhatelná. Ale zkrátka někdy to tak je a zjevné faily se přehlédnou snadněji než jinde. I přes poměrně překvapivě nataženou stopáž mi tenhle násilnický minimál opět ubíhal jedna radost. A odvarová scénka s bedýnkou na hlavu legendární, zasmál jsem se dosytosti.

Pro hodnocení tohoto díla jsou zde dva možné náhledy. V rámci české tvorby se nepochybně jedná o silně nadprůměrné dílo, které boduje hlavně atmosférou a vkusným audiovizuálem postrádajícím sterilitu a demenci jiných českých výtvorů. Kladně vnímám i pokusy diváka zaujmout a připoutat si ho k sobě chytlavými maličkostmi (lámání cigaret). V kontextu celoevropské, potažmo celosvětové filmařiny Ve Stínu však zmírá na křeč ve stěžejních scénách a v momentech lámání chleba, kdy je dílem neúplným, zkratkovitým a jakoby až příliš minimalistickým. Pominu-li poměrně jednoduchou příběhovou pointu prostou jakéhokoliv překvapení, tak i bez toho se dalo vytřískat z podobného námětu mnohem více emocí a kulervoucích témat k zamyšlení. Potenciálu na to bylo hafo. Škoda toho, ale spokojen jsem nakonec víc byl než nebyl.

Co si budem povídat, tenhle film spadá dokonale do ranku příjemných překvapení když nic nečekáte. Byť bych si v mnoha směrech dovedl představit mnohem propracovanější příběhové momenty či pointy a trochu lépe napsané dialogy, tak přesto uznávám, že nepochybné kvality Hamilton má. V práci s hudbou a obrazem si vede často velice dobře. S lepším scénářem a větším důrazem na emotivní momenty snímku mohla tohle být absolutní bomba, ale opět nám z toho vylézá jen slušivý nadprůměr se vkusným buketem. Popravdě, nelituji ani minuty strávené s tímto dílem.

Není většího potěšení než sledovat jak stárnoucí a unavený detektiv čelí denně světu, kterému už nerozumí a nechápe ho a to za asistence hutné atmosféry zadumaného Švédska i jakési nedefinovatelné pomalosti. Rozervaný navenek i uvnitř, v pracovním životě i osobním - Wallander coby synonymum smutného obrazu dnešní společnosti. Herecky je to, na seriál, na opravdu luxusní úrovni, Kenneth Branagh vdechnul svému Wallanderovi neskutečný rozměr. Geniální.

Monumentální vítězství audiovizuálního umění, které odpírá dechu i tlukotu srdce. A bodejť by ne když opět spojili své síly Cuarón a Lubezki, tito dva společně rozhodně zrají k dokonalosti sobě vlastní. Bezezbytku naplňující a pohlcující jízda, ve které je všechno podáno tak přímočarým odzbrojujícím způsobem, že se to během projekce co do celkového pohlcení osobnosti diváka zařazuje po bok jen mála snímků filmové historie. Gravitace je mistrovské dílo a jako takové zkrátka musí rezonovat ve vašich myšlenkách po dlouhý čas, nemůže to být a nebude to jinak. Je zbytečné zanechávat další ultimátní škatulkování. Tohle prožijte.

Ať je to jak chce, od druhého Hobita pravděpodobně odejdete s pocitem že lépe odsýpá a jeho struktura dostala konečně poněkud konkrétnějších tvarů. Přestože Jackson na vás doslova cáká hektolitry pixelů a digitálního guláše, tak je naštěstí dalek jakékoliv sterilitě a tím pádem jeho příběh i přes ultrapekelnou stopáž zkrátka baví. Když už jsem hledal nějaké ty chybičky či rušivé momenty, tak jsem je nakonec s pokrčenými rameny a povzdechem typu "já to vlastně chápu" musel shodit ze stolu. Nebuďme zbytečně nostalgičtí či zatrpklí a přiznejme si, že spokojenost s druhým Hobitem je prostě na místě.

Trochu nechápu ty výbuchy nadšení a výkřiky obdivu. Možná jsme si u USA produkce až příliš zvykli že je nám jejich fatální patriotismus a hrdost servírována často poněkud hloupěji, ovšem Argo v tomto je a není jiné. Tohle je jedna velká (byť konečně trochu inteligentněji natočená, to přiznávám) oslava velké ameriky jako politického velikána a jejího všemocného Hollywoodu což mi není dvakrát po chuti. A pár odlehčených momentů mě opravdu neobměkčí. První polovinu filmu má herecky paralytický a režijně unylý Affleck dost problém k sobě vůbec diváka nějak připoutat a děj je poměrně nudný, ale druhá půlka to trochu vylepšuje neboť je lepší a svižnější. Na konci zase malinko patos vykoukne, ale přecijen v rámci Affleckovství ne tolik jako jinde. (zhlédnuto extented cut)

Obsah naprosto v pořádku byť jisté předvídatelnosti i naivitě se neubrání. Forma malinko kulhá v uvěřitelnosti, ale vše je v odpustitelné míře. Co se technického zpracování týče tak jsem sice prvních deset minut moc nevěřil, ale nakonec mě tahle jízda celkem pohltila. Vskutku poctivá policejní i sociální sonda, přestože v koutku duše někde zahryže červíček. Co se týká policejních filmů poslední doby je tohle ale opravdu syrový nadprůměr. I emoce byly.