Páně

Podobně jako filmem je i seriálem potřeba se patřičně prokousat k zajímavým scénám a pointám. Poslední dva díly opravdu stály za čas do této minisérie investovaný, byť se nakonec dočkáte přecijen tak trochu standardizovaného konce. Nutno upozornit, že tento seriál není nic pro příznivce přímočarých a jednoduchých charakterů. Ostatní si tohle jistě dají s chutí, protože chvílemi je tahle prácička opravdu labužnická. A ještě malá poznámka k Martinu Freemanovi, jeho herecký repertoár je ve Fargu naprosto stejný jako v Sherlockovi a Hobitovi, což už začíná být mírně otravné. Rád bych ho viděl hrát i jinak než takhle pořád stejně.

Fargo funguje, byť je jeho tempo více než rozvláčné. Tento sled konverzačních a absurdních scén, které jsou umně spojeny do výsledné mozaiky si prostě nelze neužít. Coeni by si mohli podobně vykreslené typologie lidských povah a charakterů, jenž jsou ve Fargu k vidění, nechat někde patentovat, neboť se postupem času staly jejich asi nejvýraznějším trademarkem.

K podobným snímkům se mi píšou komentáře jen velmi těžko. Vždycky když se vydám na podobné cesty do krajin ryze srdečních, tak to posléze těžce odmarodím. A na formě vůbec nezáleží.

Anderson je estét non plus ultra, ale vypravěč je to prachbídný, jen co je pravda. Člověk si takovýto skvostný vizuál notně užije to zas ano, ale nějaké emoce abych v sobě pohledal. V závěrečné třetině se to naštěstí alespoň rozjelo velmi pěkně a ty předchozí dvě spolehlivě podržel svým oduševněle něžným stylem Ralph Fiennes. Dosti jsem si vychutnal i nemálo opravdu povedených gagů, které mě rozesmály jako dlouho nic. Přesto jsem se ale na konci cítil značně rozporuplně a i tak trochu podvedeně. To zamrzí.

Příbyly penízky a tak se pokračování Zátahu chlubí mnoha upgrady, z nichž nejméně milé mi bylo přepálení stopáže. Jinak bych si to užil podobně jako jedničku, protože co se týče soubojů tak je určitě ještě brutálnější i nápaditější a přibylo nám i jiných hodnot. Práce s kamerou za jedna s hvězdičkou, to je třeba opravdu zdůraznit. Efektní nadprůměr a pro vyznavače soubojové akce povinnost ze všech největší.

Kdyby existoval bůh násilí, krve a boje, s radostí by zatleskal. Děj: 0,05%. Násilí, boj a smrt: 99,95%. Místnost po místnosti, podlahu za podlahou, dveře za dveřmi si užijete tenhle brutální skvost. Žádné přemýšlení, žádné filozofování, žádné kompromisy. Pure combat!

Hanekeho mistrovství je tvořeno především absolutní estetikou obrazu a maximálním sdělením. Těžko lze vyjádřit slovy jakého sdělení se divák dočká v Pianistce, ale jedno je jisté, nic veselého to není. Tady se jde až na dřeň a je to trýznivé, velmi trýznivé. Člověku jde až hlava kolem z toho jak expresivně, ale zároveň jaksi podivně smírně, je zde podána ona cesta za poznáním nejzazších zákoutí duše a těla. Tahle výprava za hranice poznaného a obvyklého je opravdu monstrózním zážitkem.

Komorní a konverzační dílo s hromskou duší, plné vzletné symboliky i hořkých skutečností. Evropo, už pláčeš?

Trochu se nám tu ta stylizace už utrhla ze řetězu, ale pohříchu to není největším problémem druhé třístovky. Tím je značně nejistý a nevýrazný výkon na režisérské stoličce. Tohle potřebovalo zkušenějšího režiséra jako prase drbání. Někoho kdo by nás o trochu více připoutal k postavám a lépe zvládl odvyprávění celého příběhu, někoho kdo by stvořil mnohem silnější jednotlivé scény a výjevy. Takhle si po čase budu pamatovat jen svou oblíbenkyni Evku a zbytek mi naprosto vyšumí a ani toho nebudu litovat. 300 Rise Of An Empire nám vzorově naznačilo, že i stylizaci a neustálým zpomalovačkám musí velet někdo kdo tomu vdechne něco navíc, aby zážitek z celého díla mohl být plnohodnotným.

Typický příklad filmu, kterému bez cukání odpustíte i příběhové a narativní nedorazy, neboť vás zaplaví hřejivě spokojeným pocitem. Vtipné momenty jsou velmi povedené a vlastně tak nějak tomu všemu rázně dominují. S nimi se na vlně veze onen melancholický rozměr filmu, který vás prostoupí smírem a pochopením. Jednotlivé události svižně odsýpají za pěkně a vyrovnaně zvládnuté práce s jednotlivými scénami a atmosférou, což nám ve výsledku přináší pocitově ryzí dílo, které je opravdu záhodno zhlédnout.