Páně

Oblivion je instruktážním příkladem vítězství formy nad obsahem aneb opětovného (kolikátého už?) promrhání na výsost velkého potenciálu. Člověk by si chvílemi opravdu mlaskal nad tím jak božsky naleštěnou verzi staroškolské postapokalyptické scifárny má před sebou a jak velkolepě si jí může vychutnat do plného detailu. Jeden by snad i odpustil nějakou tu předvídatelnost, která koneckonců plnému prožití příběhu zase až tak nevadí. Co ale odpustit nemohu jsou opět s neskutečným úsilím domrvené niance hlavní pointy a především závěr jako takový, jenž z rozpačitého přešlapování na místě nakonec vykrystalizuje v něco co přinejmenším nelze zkousnout bez neustále cyklicky se z hlavy vynořujících velkých otazníků. Hollywood už dávno není továrnou na sny, sny jako takové totiž nemají limity a hollywoodská tvorba své násilné mantinely zkrátka má a to tak že kurevsky velké. Jaká škoda přátelé, ale asi to tak musí být.

Když to všechno velmi zjednoduším tak Lincoln je film u kterého více než u jiných jsem měl v první polovině chuť ho prostě vypnout a nechat ho nadobro být. Tématicky se mě absolutně nedotýkal a ta neskutečná užvaněnost a zároveň sterilita první půlky mě dostávala spolehlivě do kolen a do netolerančního módu. Film jako celek nakonec mírně zachraňuje to, že Spielberg přeci jen umí, byť napálená ikoničnost a heroická přepjatost tohoto díla mě naplnila pouze frustrací a ničím jiným. Řemeslnost a herecké výkony v pořádku, ale zbytek jde zcela mimo mojí duši i veškerý zájem.

Velice příjemná a nenáročná jednohubka jejíž kvality dlí především v atmosféře, hereckých výkonech ústřední dvojice a samozřejmě velmi vděčnému tématu. Ono totiž není nad nějakou tu pořádnou vyzrálou pomstičku, to se ví nejen ve světě filmu už velmi dlouho. No a dokonce i ta poměrně vkusná romantická linie nakonec potěšila. Sex nebyl, jsem překvapen. Příjemně.

Šlo by najít mnoho pozitiv, ale celkový dojem výrazně zkazila druhá polovina která se tak křečovitě snaží být nadhledová a komediální, až to jako celek totálně zabila. Dědula sám mě kupovdivu nijak zvláště nevadil ani nerušil a pár skvělých nápadů a především opravdu dobrých smrtí se najít dalo. Jako jednohubková oddychovka je to dobré, čemuž nahrává i přímočarý westernovský děj. Dá se to.

Civilní minimál, jenž kvůli pár nedorazům tak trochu zůstal na půli cesty mezi výškovým táborem a vrcholem. Materiál tohoto druhu přeci jen volá po specifičtějším a hlavně o mnoho lepším realizátorovi, pakliže má být bezezbytku využit. Nic proti Davidu Mackenziem, ale tohle chtělo tedy o něco větší koule. Co naplat, i tak se jedná o příjemnou komorní náladičku s leskem hereckých es a z toho hlavně oduševnělá krása Evy Green mě už delší dobu velmi baví. Na konci ze mě netryskaly pražádné emoce, ale i tak se dostavil pocit určitého uspokojení ze zhlédnutí svébytného a zajímavého díla.

Je mi jasné, že když se vraždějí fráterníci nebo rozsekávají kříže tak jsou kindermetalisté v extázi a slintají si doma na vlastní thor steinar. Ale pro náročnějšího diváka nemají Vikingové co nabídnout než naprostý seriálový průměr a předvídatelný děj i vývoj charakterů, jenž nejlépe prezentuje sám neustále se šklebící Travis Fimmel jehož postava je totálně vyčpělá. Občasné bitky také pobaví svým papundeklovým minimalismem a o nějakém bitevním choreu si můžete nechat jen zdát. Když si to shrnu, tak tento seriál asi potěší mnohé příznivce severské mytologie a kontemplativního tlachání o Odinovi, Thorovi, Valhalle a pitvání se v nátuře seveřanů i jejich zvycích, což má svůj pomyslný vrchol v osmém dílu kde to je už opravdu trochu moc. Nemohu si pomoct, ale pořádnou kvalitu aby člověk pohledal. Škoda.

Vzorově zfilmovaný skutečný příběh jemuž nechybí skvěle budované napětí, které kupodivu těžce funguje i za přepokladu že stejně víte jak to všechno dopadne. Chirurgicky dokonalá práce jíž nechybí patřičný vizuál, solidní dobové zachycení a v neposlední řadě lesk mnoha hereckých es. Bez zbytečných kudrlinek to prostě jde přímo na bránu a tak to má být.

Tohle si známá dvojka Mulder & Scully nezasloužila. Vyčpělá kriminálka vykrádající snad všechna klišé tohoto žánru, ve které má být hlavní devizou atmosféry to že pořád sněží. Cloumá se mnou obrovské zklamání z toho jak lze domrvit těžce budovaný kult takovouto zbytečnou a vykastrovanou nudou. Bože proč.

Malick se až křečovitě snaží obrazem zachytit prchavé momenty, které provázejí náš život ať už si jich všimneme nebo ne. Je mi na něm velmi sympatické, že se stále a znovu pouští na tento tenký led kde je velmi těžké uspět. Tohle je prostě filmová poezie non plus ultra byť o její míře kýčovitosti se dá polemizovat. Avšak ke mně to i tak promlouvá hromským způsobem a užívám si každého záběru. Tu je popraskaná židle, tu zas třeba plot nasvícený podvečerním letním sluncem. Vzletné chvíle nádechu i výdechu, siluety a smích, gesta či poletující vlasy. To vše ve smírném souladu. Vás všech, kteří nejste s to takovéto dílo pochopit mi líto není. Zkrátka takoví nemůžeme být všichni.

Je to o souznění, o souznění duše s filmem. Někdy ve filmu najdete to co jste viděli ve svých snech, někdy to co žijete když otevřete oči. Stud mi jako deprimující manifest odlidštění ukázal i mnohé střípky z mého vlastního života a to způsobem nanejvýš na kost jdoucím. McQueen je mistrem v audiovizuálním vyjádření o tom není pochyb, ale o to víc překvapující je, že jsem ho shledal i mistrem psychologem a vypravěčem. Jeho scény na vás dolehnou s vše znázorňující naléhavostí a kolena se až podlamují jak drtivou silou působí.