Páně

No líbilo se mi to moc, přestože to chtělo ještě malinko dovařit, i tak to moc chutná. Klasika vycházející z tradice francouzského a potažmo evropského filmu a dotažená k téměř dokonalosti á-la Marchal. Skvělý Depardieu a neméně dobrý Auteuil, osobnosti jenž dodali glanc této drsné a pochmurné podívané. Dokázalo to ke mě promluvit a toho si cením. Konec bych si sice dokázal představit lepší (rozuměj pochmurnější a depresivnější), ale i tak je to velmi nadprůměrné dílo. To co jsem vidět chtěl, to jsem dostal.

Připadal jsem si jako bych si něco šlehnul. Nemohl jsem se odtrhnout od tohoto díla jakožto od jednoho z nejoriginálnějších co jsem kdy zhlédl. Tak neotřelé vizualizace se hned tak nevidí. Neuvěřitelný svět a tak trochu Kafkovská atmosféra společně působí skutečně jako jakási droga. Svět plný různých potrubí, kolektorů a velmi netradičních staveb. Terry opravdu stvořil něco, co v historii filmu snad nemá konkurenci. Toto všechno mě při sledování naplňuje jakýmsi slastným pocitem. No a ty snové pasáže, nejlepší co jsem kdy viděl. Rozhodně lze jen doporučit, je to naprostá jízda a to včetně hudby a titulní zažírací melodie. Co naprostá, absolutní! Nechte se nést na křídlech geniálního humoru a neméně dokonalých scén a dialogů. Tohle se musí a to tak, že povinně.

Přes všechnu svoji historičnost a političnost byl pro mě Persepolis především snímkem emotivním, podmanivým a citově pohlcujícím. On totiž není ničím jiným než smutným svědomím lidí, smutným pomníkem doby. Příběhem ne-vždy šťastného osudu, zručně podaným s jistou lehkostí a nadhledem, avšak nabitý až po strop emotivním nábojem. Často vám ukáže vlastně jen kousek vás samých a donutí vás zamyslet se. Když jde toto ruku v ruce se skvělou hudební složkou, nelze než smeknout. Originální a podmanivé.

Tohle nemá chybu. 60 vteřin dokonalosti.

Nečekaně kvalitní a ve své podstatě velice smutný film. Jenom ten výlev citů na konci byl možná na herecké kvality Stalloneho asi trochu moc.

Jako malý jsem měl coby večerníček nejraději právě Krkonošské pohádky. Jen si nejsem jistý zdali tak naivní morální poučky budou platit na malé i dnes nebo v budoucnosti. Tak jako tak je to kult. Trautenberk a bonz-sojka vládnou.

Almodóvar skládá jako bizarní mozaiku střípky lidských osudů a životů, apeluje na naší lidskost a svědomí. Na tomto filmu není nic odpudivého ani šíleného a už vůbec ne zvráceného, je dokonale krásný. Almodóvar je mistrem svého řemesla. Kam až zajdeme pro hledání hodnot lidského života, čím se staneme...a čím vlastně jsme? Kam jednou dojdeme skrze všechny ty útěky a návraty? Pedro Almodóvar to možná ví.

Rád jsem se podíval do Gondryho představ o snech. I když já mám sny pochopitelně hodně odlišné, přesto mě svým způsobem jeho dílo příjemně prostoupilo. Kartónové a jiné kolážové kompozice se mi moc líbily. Stejně tak snové souznění mezi Bernalem a Gainsbourg bylo navýsost dobře podáno. Místy bizarní, ale krásné a myšlenkově čisté snové představení. Poctivé filmové originality je zde pořádný kus, ať žije fantazie a umění.

Opravdový majstrštyk, nevybledlý časem. Toliko povedených gagů se vidí opravdu málokdy. Vlasta Burian to samozřejmě jako hlavní persona táhne kupředu jako hrom. Kdykoliv si to pustím, spolehlivě mě to rozesměje a to je důležité.

S převládajícím názorem, že toto dílo patří k tomu lepšímu (ne-li nejlepšímu) co u nás v polistopadových časech vzniklo mohu souhlasit. Dojemný venkovský příběh s výbornou atmosférou a skvělými hereckými výkony. Bolek Polívka rozhodně má přepoklady pro podobné role, už díky svému hlasu. V tomto směru mi to jako překvapení nepřišlo. O přístupu minulého režimu k některým, nejen církevním památkám asi nelze polemizovat, důsledky vidíme mnohdy dodnes. Zapomenuté světlo snese nejpřísnější měřítka.