Páně

Zhlédnout Detachment bylo jako najít v sejfu zapadlý poklad o kterém víte, že tam někde na dně na vás čeká a podvědomně se na něj neustále těšíte. Jsem opravdu moc rád, že neustále vznikají filmy, které mi přináší pocit absolutního prožitku bez jakýchkoliv kompromisů. Že vznikají filmy u kterých mám pocit, že jsem to vlastně já kdo je mocným činitelem rozhýbávajícím pochmurná kolesa oněch famózních snímků. O faktu, že smuténka Adrian Brody se se svým do pláče laděným gesichtem pro podobné snímky doslova narodil, není třeba nějak obšírně diskutovat. Ultimátní umělecký zážitek a doslova zběsilý útok na mojí skromnou TOPku!

K podobným snímkům se mi píšou komentáře jen velmi těžko. Vždycky když se vydám na podobné cesty do krajin ryze srdečních, tak to posléze těžce odmarodím. A na formě vůbec nezáleží.

Hanekeho mistrovství je tvořeno především absolutní estetikou obrazu a maximálním sdělením. Těžko lze vyjádřit slovy jakého sdělení se divák dočká v Pianistce, ale jedno je jisté, nic veselého to není. Tady se jde až na dřeň a je to trýznivé, velmi trýznivé. Člověku jde až hlava kolem z toho jak expresivně, ale zároveň jaksi podivně smírně, je zde podána ona cesta za poznáním nejzazších zákoutí duše a těla. Tahle výprava za hranice poznaného a obvyklého je opravdu monstrózním zážitkem.

Komorní a konverzační dílo s hromskou duší, plné vzletné symboliky i hořkých skutečností. Evropo, už pláčeš?

Typický příklad filmu, kterému bez cukání odpustíte i příběhové a narativní nedorazy, neboť vás zaplaví hřejivě spokojeným pocitem. Vtipné momenty jsou velmi povedené a vlastně tak nějak tomu všemu rázně dominují. S nimi se na vlně veze onen melancholický rozměr filmu, který vás prostoupí smírem a pochopením. Jednotlivé události svižně odsýpají za pěkně a vyrovnaně zvládnuté práce s jednotlivými scénami a atmosférou, což nám ve výsledku přináší pocitově ryzí dílo, které je opravdu záhodno zhlédnout.

Úžasné pohlazení na duši ve kterém jde v každé minutě poznat, že sledujete v mnoha směrech geniální dílo. A to ať už si libujete v magii, či snad ještě více v dětsky naivní romantice, plné očistné snové pravosti. Sugestivní a skvělé dílo, překonávající veškeré pochyby s lehkostí havraního letu. Skvost.

Scorsese v mnoha ohledech potěšil. Stvořil dosti opravdu kulervoucích scén a povedlo se mu implantovat do celého megadíla všudypřítomný výrazně vtipný nádech. Chvílemi jsem si skoro připadal jako na sarkastickém úletu, který by pasoval třeba spíše k takovým Coenům. DiCaprio ze sebe z mého úhlu pohledu vymačkal bezpochyby jeden z nejlepších výkonů kariéry a jeho eskapády s mikrofonem ve mně budou doznívat ještě hodně dlouho. Však dostal od Scorseseho neskutečně mnoho prostoru (kdy naposled dostal nějaký herec tolik?) pro svou realizaci v mnoha polohách. Tématicky je film čerpající z knihy Jordana Belforta naprosto v pořádku a přináši divákovi dostatečný počet vjemů všeho druhu. Na závěr musím zmínit, že byť to není úplně tento případ, tříhodinová stopáž už začíná být trochu moc. Ovšem pro kvalitní realizaci životopisného díla to je možná akorát. Wolf of Wall Street je dílo, které v mnohem na sebe nenechá zapomenout, avšak pravděpodobně ani nevstoupí na piedestal filmového universa.

Těžkotonážní konverzačka, která se v průběhu času přetaví v hloubkový ponor do děje, ale i duší dvou lidí osudem na čas spojených. Neskutečná nálož myšlenek, ryzího filmového kumštu a hloubavé atmosféry, které je skvostně dosaženo i bez výrazné pomoci hudby. Tak jak se zrezivělá kola příběhu postupně pomalu roztáčejí víc a víc, zjistíte že i vy chcete víc a víc. Nekonají se žádné cliffhangery, přepálené zvraty či šokující překvapení. Jen zádumčivá pomalá gradace dávající pocit směřování k nevyhnutelnému, ale zároveň vám neustále vkládajíc do mysli pochyby o všem. Neskutečný výkon McConaugheyho to jen podtrhuje a dodává onu pověstnou třešničku na vrchol tohoto pochmurného dortu. Blaho zaručeno.

Ano tohle je Greengrass tak jak ho známe, autentický a syrový až do morku kostí. Prvních třicet minut si člověk vyloženě chrochtá blahem nad vizuální stránkou a obrazovou dynamikou, které výrazně dominují aniž by jakkoliv utrpěla narativní část. Přestože je opět k příběhovému materiálu přistoupeno s profesionalitou a chladnou elegancí, ve druhé polovině filmu se nevyhneme určitým scénám připomínajícím spíše vojenskou náborovku a demonstraci síly US Navy a strejdy Sama v plné parádě, byť v tomto případě ne tak křečovitě vtíravou. To mi tam trochu nevonělo a některé momenty mi přišly mírně rušivé. Ale čert to vem, protože celkový dojem z finále a vůbec celého filmu vše zachraňuje. Především řemeslný skvost, ale vůbec dohromady opět majstrštyk mistra Greengrasse.

This is my rifle, this is my gun!