Páně

Pár dobrých scén by se přeci jen našlo.

Polanskimu šlo brnkání na temnou strunu vždycky moc dobře. To, jak výborně dokáže diváka vtáhnout do svého paranoidního světa dokázal i v tomto svém zatím posledním kousku. Umí vás sice vyšponovat až k nepříčetnosti, ale zároveň vás konec musí zákonitě trochu zklamat. Ta velká šokující pointa se totiž změní v malou šedou pointičku. Škoda téhle hlušiny na konci, ale jinak je to řemeslná práce na jedničku.

Smrt jako definitiva, smrt jako jediná cesta, smrt jako vyšší úroveň života. Iñárritu vyzdvihl vlajku svého Biutiful z bahna Barcelonského předměstí coby symbol návratu k syrovosti a ulici. Rozhodně stvořil něco jiného a odlišného nežli byl triptych jeho předcházejících počinů. Ovšem mám takový pocit, že obdivu za něj bohužel moc nesklidí. Tleskám Alejandrovi za skvělé představení naplněné beznadějí, šedí a negací a to po celou dobu i přes poměrně zběsilou stopáž. Ani ve snu bych nečekal, že přijde po Babelu s něčím takovým. Mrazivě silných scén sice není mnoho, ale o to více se celý Biutiful vyjímá jako celek naplněný až po okraj čiročirým zmarem. Sázka na Bardema byla jistotou, která se bezvýhradně naplnila. Javier odtáhne těch 148 minut s přehledem sobě vlastním. Filmařsky je to s přihlédnutím k minulým dílům tentokrát opravdu jen za čtyři, ale pátou hvězdu přidávám za odvahu s jakou Alejandro stvořil a do světa uvrhnul svůj svébytný Biutiful i přesto, že asi dobře tušil jak bude přijat. Já jsem možná jedním z nemnoha, jehož i toto jeho dílo naplňuje zničujícím způsobem.

Ridley to pojal téměř dokumentárně. 138 minut ve společnosti neustálého svištění kulek, od ulice k ulici, od domu k domu. Soundtrack se opět povedl nadmíru a táhne to celé neskutečně nahoru. Opravdu skvostný monument realisticky ztvárněného konfliktu. Díky perfekcionistickému technickému zpracování to má abnormální schopnost vtáhnout vás to přímo do písku těch ulic, do pekla mezi střely. Povinná četba.

Coeni zase skvěle umíchali směs svojské střeštěnosti, příběhovosti a v neposladní řadě westernové poetiky. V celku to pak působí velice vkusně a záživně. True Grit se nebere smrtelně vážně, naopak dokáže nabídnout řízný vtip, zálesáckou idylu i mocné kulervoucí scény. Doslov se tentokráte povedl a dá se říct, že mě téměř dojmul. Takhle citově nachýlen jsem se s Coeny cítil snad poprvé.

Nic nenadchne člověka více nežli injekce pořádné středověké zatuchliny, temnoty a morových vředů. Toho všeho se mi v Černé smrti dostalo měrou vrchovatou ihned od začátku. A i když se postupem času dostáváme jen k pouhopouhé smrti, jednoho tohle nesmírně potěší. Umírat se totiž musí. Proč, kdo, kde, kdy a jak, není důležité přátelé. Jen škoda toho trochu křečovitě naroubovaného závěrečného doslovu.

Patrně záměrně natočeno bez slzopudného patosu. Možná je to dobře, možná špatně. Rozhodně se jedná o vkusnou záležitost, jakoby prohřátou osobností paní režisérky. Pravda čekal jsem syrovější dojížděčku mladého života, ale ani takovýto způsob ztvárnění mne nijak neuráží. Rozhodně se jedná o nadstandardní dílo.

Jacques Mesrine se stal bohémským pupkáčem a tváří v tvář vlastnímu konci se snaží dát svému životu jakousi vyšší filozofii. Skutečně mistrovské dílo navazující na skvělou jedničku ještě úchvatnějším vykreslením Mesrinova psychologického vývoje. Tohle si nešlo neužít a já smekám velmi hluboko. Ta závěrečná scéna směřující k nevyhnutelnému konci má neskutečnou sílu. Obdivuhodný film o velice interesantním člověku.

Dvojdíl o nejslavnějším francouzském zločinci se rozjíždí opravdu ve velkém stylu. Ve filmu jsou sakra znát finance do něj vložené, ale zároveň si poctivě zachovává staromilskou evropskou filmovou tvář. Efektní nazvučení přestřelek se povedlo náramně. Vincent Cassel je pro mě přinejmenším rozporuplnou volbou, ale snaží se seč mu síly stačí. Výborná jednička jest pro mne však jen takovou větší přípravou na excelentní dvojku.

No jo, už zase Bruce ve své typické roli zkrachovalce, nejlépe poldy. Ovšem 16 bloků je právě už jenom jedním z mnoha a proto upadá celkově do šedého průměru. Po čase už si ani nevzpomenete na nějakou dobrou scénu. Willise mám rád, ale víte jak se to říká s tím papáním do polosyta a bumbáním do polopita.