Páně

Nepřítel státu má spád i nápad. Od začátku až do konce nepřetržitá jízda, která vás nepustí. Scott se na tomto díle konečně vyprofiloval a jeho další počiny se už nesou v podobném duchu. Ovšem Nepřítel státu má velkou výhodu v tom, že je poměrně uvěřitelný a neobsahuje dějové přepjatosti. Řekl bych, že se stal takovým základním kamenem různých pozdějších filmů s konspirační tématikou, jenž ho zdárně kopírují.

Všechny komentáře jsou zbytečné. Zkrátka buď jste Tarantinovec, nebo nejste. Tečka.

Oblivion je instruktážním příkladem vítězství formy nad obsahem aneb opětovného (kolikátého už?) promrhání na výsost velkého potenciálu. Člověk by si chvílemi opravdu mlaskal nad tím jak božsky naleštěnou verzi staroškolské postapokalyptické scifárny má před sebou a jak velkolepě si jí může vychutnat do plného detailu. Jeden by snad i odpustil nějakou tu předvídatelnost, která koneckonců plnému prožití příběhu zase až tak nevadí. Co ale odpustit nemohu jsou opět s neskutečným úsilím domrvené niance hlavní pointy a především závěr jako takový, jenž z rozpačitého přešlapování na místě nakonec vykrystalizuje v něco co přinejmenším nelze zkousnout bez neustále cyklicky se z hlavy vynořujících velkých otazníků. Hollywood už dávno není továrnou na sny, sny jako takové totiž nemají limity a hollywoodská tvorba své násilné mantinely zkrátka má a to tak že kurevsky velké. Jaká škoda přátelé, ale asi to tak musí být.

Jak mám Tonyho Scotta rád, tak mám amerických lokomotiv plné zuby. Výlet vlakem aneb osmdesátkový thriller v ultramoderním pojetí a vizuálním hávu á-la Tony Scott. Ale příště bych opět raději něco typu Muže v ohni.

Conan Ničitel netrpí ničím jiným než typickou nemocí druhých dílů a pokračování úspěšných filmů. Snaha být epičtější, bombastičtější a mystičtější zde však vyznívá ještě směšněji a nezvládnutěji než kdekoliv jinde. Dá se mluvit o totálně nezvládnuté práci. Uvěřitelnost příběhu a prostředí klesla víceméně k nule a nezachraňuje to ani pár podařených záběrů. Asi nejvíce mě iritovala hodně nepovedená reminiscence s velbloudem a ten ocas co se houpal Grace Jones u zadku má taky grády. Hudební vložka je už také jen šedým odleskem jedničky. Tak tohle tedy ne.

Aronofskymu se nesporně povedla především jedna věc a sice ta, že stvořil dílo jehož potenciál uspokojení jakéhokoliv případného diváka je minimální. Asi vůbec nejhůře je na tom sorta kontinuálních uctívačů jeho dosavadní tvorby, která se uvázala do vpravdě smrtící spirály velkých očekávání něčeho fenomenálního v každém nadcházejícím kusu. Noah totiž obsahuje Darrenovy geniální trademarky jen v míře velmi omezené a bohužel často hrubě udupané v ambicemi až příliš nakynulém vizuálním velikášství (byť v mnoha ohledech pochopitelném). Touha stvořit zásadní dílo základního filozofického významu vycházející z poctivých komorních tradic a Darrenova filmového talentu s vkusně naroubovaným a svojsky pojatým nabušeným vizálem či kompoziční rozmáchlostí, totiž bohužel tak trochu v Noahovi selhává. V tomhle směru se mohou spolu s Terrencem Malickem směle chytnout za packy a vyrazit vstříc zapadajícímu slunci. Vizuální moment stvoření světa dokonce nápadně Malickovy úletové náladičky připomínal. Jako klad rozhodně beru několikanásobné mírné pomrknutí na milovníky Fontány a především byť už mírně schématický, tak přesto opět skvělý soundtrack Clinta Mansella.

Poklidně plynoucí drama jemuž po hříchu nejvíce chybí to v čem mělo bodovat nejvíce. Nic proti dvojici Winslet & DiCaprio, ale tahle dvojka na to zkrátka nemá. Předvídatelnost děje a různých scén je více než velká. Bohužel se Revolutionary Road ani na chvíli neutrhne ze svého zadumaného tempa a tím vás v podstatě unudí k smrti, protože nic vyjímečného nepřijde. Kvalitní film, ale bez nadstavby.

Bezpochyby kvalitní práce konverzačnějšího charakteru, nakopnutá zajímavou pointou. Jen s ultimátním soudem bych byl opatrnější, tak geniální to zase není. Ale rozhodně stojí za zhlédnutí, pokud budete mít zrovna chuť na promyšlenější krimi obsahující velmi chytlavé scény.

Zhlédnout Detachment bylo jako najít v sejfu zapadlý poklad o kterém víte, že tam někde na dně na vás čeká a podvědomně se na něj neustále těšíte. Jsem opravdu moc rád, že neustále vznikají filmy, které mi přináší pocit absolutního prožitku bez jakýchkoliv kompromisů. Že vznikají filmy u kterých mám pocit, že jsem to vlastně já kdo je mocným činitelem rozhýbávajícím pochmurná kolesa oněch famózních snímků. O faktu, že smuténka Adrian Brody se se svým do pláče laděným gesichtem pro podobné snímky doslova narodil, není třeba nějak obšírně diskutovat. Ultimátní umělecký zážitek a doslova zběsilý útok na mojí skromnou TOPku!

Odpor zachraňuje předevšim jeho syrovost a maximální vtažení do děje. Díky těmto kladům se dají přežít i okamžiky klišovitého a naivního rázu, kterých je k vidění bohužel docela dost. Svým způsobem docela minimalistická lesní podívaná, ale zároveň i poměrně přitažlivá záležitost. Asi těžko to bude mít sílu uspokojit masy, byť své si v tom najde možná hodně lidí. Solidní nadprůměr.