Páně

Fernando Meirelles se pustil na hodně tenký led. Však díky jeho nespornému talentu je slepota nakonec přeci jen snesitelná, neboť obsahuje mnoho silných scén. Nejslabší mi kupodivu přišla v některých chvílích, kde se ten psychosociální rozměr filmu začínal propadat do přepálených momentů. Což se dělo v míře hojné tedy především v onom hnusném izolačním zařízení. Chápu snahu o maximální míru šokujícího pohledu na soužití určté společnosti lidí v určité situaci, ale něco bylo už moc. Naopak závěr patří mezi silnější momenty. Přičtu-li si tradičně dobrou Meirellesovskou vizuální stránku, je to nakonec docela slušné.

Polanskimu šlo brnkání na temnou strunu vždycky moc dobře. To, jak výborně dokáže diváka vtáhnout do svého paranoidního světa dokázal i v tomto svém zatím posledním kousku. Umí vás sice vyšponovat až k nepříčetnosti, ale zároveň vás konec musí zákonitě trochu zklamat. Ta velká šokující pointa se totiž změní v malou šedou pointičku. Škoda téhle hlušiny na konci, ale jinak je to řemeslná práce na jedničku.

Coeni zase skvěle umíchali směs svojské střeštěnosti, příběhovosti a v neposladní řadě westernové poetiky. V celku to pak působí velice vkusně a záživně. True Grit se nebere smrtelně vážně, naopak dokáže nabídnout řízný vtip, zálesáckou idylu i mocné kulervoucí scény. Doslov se tentokráte povedl a dá se říct, že mě téměř dojmul. Takhle citově nachýlen jsem se s Coeny cítil snad poprvé.

Nic nenadchne člověka více nežli injekce pořádné středověké zatuchliny, temnoty a morových vředů. Toho všeho se mi v Černé smrti dostalo měrou vrchovatou ihned od začátku. A i když se postupem času dostáváme jen k pouhopouhé smrti, jednoho tohle nesmírně potěší. Umírat se totiž musí. Proč, kdo, kde, kdy a jak, není důležité přátelé. Jen škoda toho trochu křečovitě naroubovaného závěrečného doslovu.

Patrně záměrně natočeno bez slzopudného patosu. Možná je to dobře, možná špatně. Rozhodně se jedná o vkusnou záležitost, jakoby prohřátou osobností paní režisérky. Pravda čekal jsem syrovější dojížděčku mladého života, ale ani takovýto způsob ztvárnění mne nijak neuráží. Rozhodně se jedná o nadstandardní dílo.

Dvojdíl o nejslavnějším francouzském zločinci se rozjíždí opravdu ve velkém stylu. Ve filmu jsou sakra znát finance do něj vložené, ale zároveň si poctivě zachovává staromilskou evropskou filmovou tvář. Efektní nazvučení přestřelek se povedlo náramně. Vincent Cassel je pro mě přinejmenším rozporuplnou volbou, ale snaží se seč mu síly stačí. Výborná jednička jest pro mne však jen takovou větší přípravou na excelentní dvojku.

První doopravdická telenovela (nechápat pejorativně) na světě, zde navíc ještě v lesku jakési vážnosti a osudovosti s perfektně sednoucí hudbou i atmosférou. Katatonická Ina, bonvivánský Štrosmajer a co teprve Ema a Karel.

Čekal jsem trochu víc hlášek, to tedy určitě. Co se technických záležitostí týče, nemám moc připomínek. Dynamika záběrů, nazvučení a vizuální zpracování především akčních sekvencí, je naprosto v pořádku. Je mi jasné, že Stallonemu je jedno, že příběh je totální blbost a také je mi jasné, že o ten tu zase tolik nešlo. Spíš o ty jednohubky. Setkání svatého tria akčních hvězd dob minulých v kostele rozhodně stojí za to. Dost příjemné a vtipné mi přišlo i vyústění potencinální vztahové linie. Vemkoncem se toho proti Expendables nedá moc namítat, hraje si svou ligu.

Přesto, že opravdu mnoho věcí je v Posledním samuraji nechutně přitažené za vlasy, tak se na to dívá pěkně. Podobně jak v Gladiátorovi je zde vše podřízeno úspěchu a úplnému zajištění spokojenosti snad všech druhů filmového diváka. V tomto směru odvedl Zwick maximum. Totálně limonádový konec přetékající nekolikavrstvým patosem je sice až na samé hranici únosnosti, ale s přivřením všech očí se to dá.

Všechno plyne tak jak má přesně do chvíle psího exitu. Do té doby je Já Legenda velice silná v kramflecích a Will Smith předvádí nadstandardní výkon. Když má film stát pouze na jednom herci, musí mít opravdu velké charizma. Bohužel od momentu výše zmíněného psího neštěstí se film zásadně láme ke své slabší části, aby vygradoval v poměrně neuspokojivý konec. To je škoda.