Páně

Přesto, že v mých očích už "Burtonovy" Batmany už asi nikdy nikdo nepřekoná, přesto všechno mi přijde tato první Nolanova rána více nežli sympatická. Batmanův vzestup podal Nolan tak, že je opravdu uvěřitelný se vším všudy. A poté co se děj přesunuje trvale do Gothamu, jsem zůstal pořád spokojen s tímto novým podáním tohoto místa. Takový Arkham Asylum a celý ten ostrůvek má pořád slušný komiksový náboj jako hrom. Škoda, že toto všechno se naprosto vytratilo v následujícím Temném rytíři, uvolňujíc místo jiným věcem. Zde se to promísení tradičního a moderního pojetí ještě krásně kloubí. Hudební taktovky se úspěšně chopil Hans Zimmer a stvořil nadprůměrný počin, který to žene vpřed. Pokud by Nolan pokračoval v podobném duchu i dále, chrochtal bych si, ale bohužel se tomu tak nestalo.

Děsivý příklad toho co se dá označit za "megafilm". Během projekce jsem několikráte chtěl film jednoduše vypnout a ukončit tak trýznivý zážitek. Není to proto, že by trpělo mé ego, ale má duše. Ano, děkujeme za přehlídku stupidních dialogů, za hloupé postavy, snaha byla. Děkujeme, nikdy více !

Dílo které by svojí hloupostí mohlo spolehlivě lámat skály avšak s každým přibývajícím rokem také funguje neochvějným kouzlem nechtěného. Komu by se z nitra nevydral krvelačný smích při nástupu Profesora Sub Zera či opernímu nájezdu lovce Dynama. Když si přičteme tradičně prkenného Arnieho a jeho megahusté hlášky, vychází nám dílo které je stejně dobře nechtěnou parodií tak jako megaúchylnou jízdou.

Muzikál ve filmu to nikdy nebude můj šálek kávy a pohled na zpívající hvězdy hollywoodu mě naplňuje bezbřehými rozpaky bez ohledu na kvalitu materiálu. Kdyby tam ovšem nějaká ta kvalita byla. Bídníci 2012 mi nabídli jen šílenou nudu s pekelnou stopáží završenou neskutečně natahovaným koncem, který se z vás tím nejlacinějším způsobem snaží tahat emoce. A když navíc vzpomenu, že při některých pěveckých eskapádách jsem potlačoval výbuchy smíchu, tak přinejmenším nenacházím na tomto díle nic, ale zcela nic pro mě interesantního. Trpěl jsem až do konce.

Nikdy bych neřekl, že zrovna tohle Alejandro v sobě má. Ale když tedy jsme u toho, tak proč ne. Jakkoliv jsem jeho minulému počinu nakonec podlehl bez výhrad, v případě Birdmana je to fuška minimálně dvojnásobná. Birdman jako by snad byl natočen jen pro typologicky určité procento diváků a zbytek by měl nárok si ho užít jen při velmi specifické náladičce, či ve chvíli absolutního vcítění se do dění na plátně. Jinak se totiž může stát, a to velmi lehce, že se vás vůbec nedotkne. Dlouho, opravdu dlouho jsem si tentokrát musel v kebuli všechno srovnávat, i pár piv na to padlo. Nakonec však musím tuto od střihu téměř oproštěnou jízdu přecijen ocenit. Neboť její rozněžnělé vlny, jenž bijí střídavě do samotné dřeně kumštýřských útesů filmu a divadla, jsou vskutku roztomilé. Byť nejde pod kůži tolik jako ranná díla Alejandrova, kdež ovšem otázkou zůstává kdo a co je tím vinno, tak Birdman, jako dílo způsobující mnohé vjemy ze všech stran rozdmýchané, rozhodně funguje.

Smrt jako definitiva, smrt jako jediná cesta, smrt jako vyšší úroveň života. Iñárritu vyzdvihl vlajku svého Biutiful z bahna Barcelonského předměstí coby symbol návratu k syrovosti a ulici. Rozhodně stvořil něco jiného a odlišného nežli byl triptych jeho předcházejících počinů. Ovšem mám takový pocit, že obdivu za něj bohužel moc nesklidí. Tleskám Alejandrovi za skvělé představení naplněné beznadějí, šedí a negací a to po celou dobu i přes poměrně zběsilou stopáž. Ani ve snu bych nečekal, že přijde po Babelu s něčím takovým. Mrazivě silných scén sice není mnoho, ale o to více se celý Biutiful vyjímá jako celek naplněný až po okraj čiročirým zmarem. Sázka na Bardema byla jistotou, která se bezvýhradně naplnila. Javier odtáhne těch 148 minut s přehledem sobě vlastním. Filmařsky je to s přihlédnutím k minulým dílům tentokrát opravdu jen za čtyři, ale pátou hvězdu přidávám za odvahu s jakou Alejandro stvořil a do světa uvrhnul svůj svébytný Biutiful i přesto, že asi dobře tušil jak bude přijat. Já jsem možná jedním z nemnoha, jehož i toto jeho dílo naplňuje zničujícím způsobem.

První půlka naprosto v pořádku, Gyllenhaal v roli vymlácené trosky velice přesvědčivý a celkově jsem si to užíval. Jenže ouha co se nestane, najednou se to celé začíná lámat přesně tam kam nechcete, protože něco podobného tady už asi 100x bylo. Bohužel.

Velice přesvědčivá sondáž do historie, jíž nechybí perfektní vizuální ztvárnění ani patřičný náboj. Jediné co mi chybělo krom posledního dílu druhé série ovšem, bylo přeci jen trochu více emocí. Jako by to přes svojí velkolepost a lesk působilo malinko odtažitě, ale to je jen můj soukromý dojem. Jinak poctivá a zajímavá práce, která stojí za ten čas do ní vložený. EDIT: Po druhém shlédnutí všech tří sérií musím zvýšit hodnocení na plné, skvělá práce.

Připadal jsem si jako bych si něco šlehnul. Nemohl jsem se odtrhnout od tohoto díla jakožto od jednoho z nejoriginálnějších co jsem kdy zhlédl. Tak neotřelé vizualizace se hned tak nevidí. Neuvěřitelný svět a tak trochu Kafkovská atmosféra společně působí skutečně jako jakási droga. Svět plný různých potrubí, kolektorů a velmi netradičních staveb. Terry opravdu stvořil něco, co v historii filmu snad nemá konkurenci. Toto všechno mě při sledování naplňuje jakýmsi slastným pocitem. No a ty snové pasáže, nejlepší co jsem kdy viděl. Rozhodně lze jen doporučit, je to naprostá jízda a to včetně hudby a titulní zažírací melodie. Co naprostá, absolutní! Nechte se nést na křídlech geniálního humoru a neméně dokonalých scén a dialogů. Tohle se musí a to tak, že povinně.

Mohu-li hodnotit po prvních třech epizodách tak musím říci, že podobný druh humoru není zrovna tím, na kterém bych kdovíjak ujížděl. Ani přehnané lpění na tělesnosti nepatří mezi mé domény. Přesto musím uznat, že jsem se několikrát opravdu od srdce zasmál. Rozhodně chápu, že pro někoho může se stát Californication kultem.