Páně

Kdyby existoval bůh násilí, krve a boje, s radostí by zatleskal. Děj: 0,05%. Násilí, boj a smrt: 99,95%. Místnost po místnosti, podlahu za podlahou, dveře za dveřmi si užijete tenhle brutální skvost. Žádné přemýšlení, žádné filozofování, žádné kompromisy. Pure combat!

Příbyly penízky a tak se pokračování Zátahu chlubí mnoha upgrady, z nichž nejméně milé mi bylo přepálení stopáže. Jinak bych si to užil podobně jako jedničku, protože co se týče soubojů tak je určitě ještě brutálnější i nápaditější a přibylo nám i jiných hodnot. Práce s kamerou za jedna s hvězdičkou, to je třeba opravdu zdůraznit. Efektní nadprůměr a pro vyznavače soubojové akce povinnost ze všech největší.

Neuvěřitelné. Souznění toho nejkrásnějšího co člověk jednou zničí a toho nejkrásnějšího co stvořil, totiž přírody a hudby, funguje odzbrojujícím způsobem. Zvláště potom zde, za přispění neobyčejně nádherných a dokonalých filmových záběrů. Je to ohromující a dojemné zároveň. Občas se doma nechutně zpiju nějakým chlastem, pak si pustím Od pólu k pólu a pak už jen cedím hroší slzy.

Zelená míle by mohla z fleku kandidovat na nejvíce "citově vyděračský" film všech dob. Ať už to na nás Darabont zkouší skrze roztomilou myšičku, či retardovaného dobráka s mystickou silou. Výhoda tohoto filmu je však v tom, že to vidět chcete. I mě to vždy sebere. Ono je to totiž podáno tak nadmíru zručně, že jakkoliv se snažit najít na tomto díle nějaké zápory nemá vůbec význam. Slzám zdar.

Greengrass je technicky naprostý king o čemž se ví jistě dlouho. Ovšem co s tím, když se pustí do látky jenž by potřebovala nejen technický um, ale také notně citlivý přístup a patřičnou hloubku. Takhle je to prostě "jen" dobré. Ano vaří to z Bournea měrou vrchovatou, hudbou počínaje a Damonovým googlováním konče. To by mi však vůbec nevadilo, kdyby se tentokrát přidalo trochu více zmiňované hloubky a citu. Mimochodem amíci jsou máčalové, když si neuměli nějaké ty ZHM do Iráku nastrčit. Mají bahno na hřišťku.

Komorní a konverzační dílo s hromskou duší, plné vzletné symboliky i hořkých skutečností. Evropo, už pláčeš?

O růžové šatičky a kroucení zadečkem tentokrát opravdu nešlo, zato jsem si však měrou vrchovatou užil jiných kýčů. Nechápu jak tu někdo může napsat, že si to užijí příznivci krásných ne-kýčovitých obrázků. Proboha zkuste si tu první třetinu pustit znovu. Naštěstí to ve druhé polovině a závěru chytlo druhý dech, protože z té první se mi protáčely panenky neboť byla jak z bilboardu na Marlboro. Škoda, že country hudba a vůbec country a novodobá kovbojská kultura jdou zcela mimo mě. Možná bych se potom vyšponoval i k nejvyššímu hodnocení, protože práce s postavami a to hlavně s tou Heatha Ledgera mě víceméně nadchla. I když rozpitvání jeho života mohlo být v určitých směrech intenzivnější, byl jsem spokojen. Především s tím, co si musel celý život s sebou nést a jak skončil. Tady se mi Ang Lee trefil do noty velmi dobře a dalo se tomu i věřit. Nemám pocit, že bych zhlédl výjimečné nebo přelomové dílo. Převládájí však nakonec dojmy pozitivní.

Dvě hvězdy za hymnu všech egoistů v podání Jiřího Holého.

Fincher zná svoje řemeslo i noty dobře a velice správně se jich drží jako čert svého kopyta. Gone Girl by v klidu mohlo posloužit coby učebnice práce s divákem a jeho myšlenkami. Ví kdy má pošťouchnout, ví kdy má udeřit, ale hlavně ví kdy má jen naznačit a nechat pracovat představivost divákovu. Díky tomu všemu jsem si užil těchto 145 minut s gustem přímo labužnickým. Opravdu poctivá práce na poli psychologického dramatu, s otevřenými náhledy do partnerských soužití či podivných zákoutí mozkových. Nezbývá než zatleskat.

Neskutečné řemeslo tenhle snímek. Tak inteligentně natočenou a zároveň pochmurnou a znepokojivou věc si prostě musíte užít. Tomuhle dílu snad nechybí vůbec nic, skvělé herecké výkony jsou podpořeny podmanivou hudbou (skvostný Jóhann Jóhannsson!) i naléhavou atmosférou a nebývalým dramatickým vkusem. Opravdu málokdy se mi stane, že i finále které bych za jiných okolností asi nekvitoval mě donutilo jen uznale pokývat hlavou. Opojná a napínavá jízda jak má být, jejíž asi největší devizou je dle mého skromného názoru její opravdu výsostná atmosféra, která maximalizuje vžití se do filmu a zároveň nijak neškodí uvěřitelnosti. Je třeba se v tom porochnit!