Tayen

Akademická sázka na jistotu. Když chcete z lidí vyždímat potřebné emoce, potřebujete vhodné téma. A krom dětí, pejsků a nenaplněné lásky, se to jistě týká i otroctví. Na jedné straně jsou zlí, hloupí, zlomyslní nebo zbabělí běloši, kteří považují utlačované černochy na druhé straně za svůj majetek, a podle toho s nimi nakládají. Darují jim svou blahosklonnost a rány bičem a za to požadují mlčení, poslušnost a poddajnou zabedněnost. Otroctví je podle mě jedna z nejhorších věcí, která člověka může potkat. Ale dělo se to a na mnoha místech stále v určité podobě děje, a tento film není o tom, jak to změnit. McQueen na plátna přivedl téma, které je většině Evropanů, kteří do kina půjdou, vzdálené. Oživuje minulost, která je pryč a nedá se napravit. A pokud by se něco takového opakovalo, žádné filmy podobného typu na tom nic nezmění. 12 let v řetězech má jeden cíl - zlatou sošku. Ví, na jaká místa zatlačit, aby se divák rozplakal, cítil vinen, nebo přinejmenším rozlítostnil. Ví přesně, které scény zapůsobí: bičovaní, rozdělení rodiny, křivda, bělošská zrada. S krásnou kamerou, černošskými songy, přírodou jihu USA a výbornými hereckými výkony (zvláště to za mě platí pro Fassbendera) to všechno děla z filmu vážného kandidáta na onoho Oscara se všemi potřebnými atributy, které akademici ocení. Pro mě problémem je, že film na mě až příliš tlačí, takže se ozve má cynická bariéra, přes kterou všechna ta sugesce z dojemných scén nepůsobí. 12 let v řetězech je kvalitní snímek, ale žádné hranice neposouvá, spíše je to závěrečná práce pilného, nadaného ale ne příliš odvážného studenta, který teorii ze školy proměnil ve skutečnost, ale dával si pozor na to, aby neuhnul stranou a film se zalíbil co nejvíce lidem. Po filmové stránce je film skvělý, po emoční se snaží fungovat tak moc, až to (aspoň u mně) selhává. Uvítala bych větší přesah, než jen pointu: "Otroctví je špatné."

Pokud mám hodnotit příběh: je přímočarý a natolik jednoduchý, že mozek můžete nechat doma. Totéž se týká stereotypních figur: otec, který se snaží najít cestu ke své rodině, naštvaná manželka, děti, vědec, prezidentova dcera, prezident, blondýna, na smrt odsouzený hrdina, nemorální padouch...mohli bychom pokračovat donekonečna a zjistili bychom, že všechny postavy jsme už někde viděli - tak třikrát do roka a pokaždé v jiném filmu. Na druhou stranu tu jsou dech beroucí katastrofické scény: lidičkové visící z trosek rozpůleného mrakodrapu; obrovské vlny, co splachují lodě, města, prezidenty; sopky rodící se uprostřed velkoměsta; kontinenty ztrácející se v puklinách země; oheň létající přes hory; rozpadající se náboženské symboly. Každý si tu najde to své - mno napadá mě, že tady chybí trychtýře tornáda, ale to jsme viděli ve Dni poté - ani Emmerich se nechce opakovat. Hrozně dlouhé, hrozně dramatické, hrozně předvídatelné, hrozně amerikánské a idealistické a v neposlední řadě hrozně: "Tatiiii, táto...musíme počkat na tátu, on tam ještě jééé, on to zvládne...víííím to." Největší WTF: představa američanů o ruském přízvuku

Průměrná komedie se klišovitými hrdiny , kteří se ze začátku nenávidí, aby nakonec zjistili, že spolu chtějí strávit zbytek života. Nenadchne. Neurazí. A je asi tak originální jako tenhle komentář.

Můj první Kim Ki-duk. Tehdy jsem se ptala: proč proboha nemluví? Teď už mlčím. Mluví tam aspoň někdo. Nádherný film s příchutí mystiky a tak trochu se submisivními hrdiny, což kolikrát leze na nervy, ale Kimovi budiž odpuštěno.

Nárazy zvukových vln, kontrasty barev útočící na sítnici a dynamika scén - to je to, na čem film stojí, ani se nesnaží předstírat. Ano jsou tady i herecké výkony, ale ty hrají až vedlejší roli. Možná si řeknete, že je to špatně, ale ono to funguje - možná ne při druhém shlédnutí filmu, ale při prvním určitě. U 300 neusnete, ale propadnete entuziasmu hrdinství, které vás přiková k židli. Tak se stane jednou a pak už nikdy, film zapadne do vzpomínek, které nejsou zas tak silné, aby vám nedaly spát

Další duchařský horor, který mi až příliš připomínal slavný snímek Osvícení od Kubricka. Dům postavený na indiánském pohřebišti, nic netušící rodina, podivné hlasy a nevlastní otec s nimi bojujíc - to jsou klasické a nijak originální prvky této duchárny. Poltergaist a Exorcista jsou další filmy, z kterých si tento horor něco vypůjčil a zkombinoval slušným stylem. Atmosféra byla krásně mrazivá, čemuž pomohla i dramatická hudba. Film si udržuje napětí až do konce, který je ale po krátké honičce až příliš šťastný a mdlý. Přesto tento thriller patří mezi ty zdařilejší, na který stojí zato se podívat...ale jen jednou.

Co Japonci nepodají v hraném filmu, to hravě doženou v animovaném. 5 centimetrů za sekundu je nádherný příběh o osamocené cestě vlakem přes celou zemi, kvůli setkání s nejlepší přítelkyní. Vlaky ale mívají zpoždění a spoje nečekají, a tak přichází nervozita, pak frustrace a nakonec přes všechny překážky kýžený cíl. Ale cestou vlakem příběh nekončí. Film vypráví o dětském přátelství a o tom, že v dospělosti, už pro něj není místo a zůstává jen vzpomínka.

Je možné do jednoho filmu obsadit osm "velkých" hereček francouzské kinematografie a zároveň jejich talentu dát takový prostor, jaký si zaslouží? Ano je a podařilo se to v tomto filmu. Ve snímku neexistuje hluché místo, je nabitý břitkými dialogy, každý pohyb tváře a gesto má své odůvodnění, každá postava své místo. Perfektní po všech stránkách, ani občasná hudební čísla zas tolik nevadí.

Doporučuji se podívat všem, kdo si pořád myslí, že jejich peníze jsou skutečné a že světová ekonomika se neřítí do háje. Touto problematikou se zaobírá i jedna část Zeitgeist.