Eddard

Show, kterou se titulní přitloustlý, nepříliš sympatický zrzek zařadil mezi velikány (nejen) současné komediální scény. Hlavní postavou je jeho méně úspěšné alter ego, které se protlouká životem klasického středostavovského newyorčana - vychovává děti, řeší problémy s bydlením, a hlavně i v té smutnější půlce čtyřicítky neustále tápe a hledá - pořádnou práci, smysl života a ŽENU. Nejkrásnější na celém projektu je to, že přestože je většina dílů fantasticky vtipná, plná drobných vtípků, absurdních situací a surrealistických řachavek, nikdy ji neopouští melancholie a smutek, hluboko zakořeněný v Louieho osobnosti. Když k tomu přidáte geniální pozorovatelský talent lidské přirozenosti, v kterém si LCK nezadá s legendárním Georgem Carlinem, dostanete show, která vás skvěle pobaví, upřímně dojme a z které si nádavkem odnesete víc postřehů a moudrostí o životě, než z kdejaké osvícené knihy. Kvalita seriálu navíc řadu od řady roste. 90%

Rick je dle mého ne až tak skromného názoru nejzábavnější původní kreslená postava od nástupu popularity mistra Butterse v třetí řadě South Parku. Konečně celá první sezóna RaM, která si pujčuje kolbiště Futuramy a ostřejší, cyničtější drajv SP, patří k tomu nejvtipnějšímu, co se mi kdy před očima animovalo. 90%

Osobně vnímám Godzilu jako nejpůsobivější Monster film, který jsem kdy v kině (či kdekoliv jinde) viděl - chytřejší a daleko lépe obsazený než Pacific Rim, jednička Transformerů, či Emmerichova verze, působivější než King Kong, s větším rozpočtem než Cloverfield. Lidský element je slušným scénářem ošetřený tak, že nám z dialogů nekrvácí uši a dokonce se i tu a tam dojmeme, což je minimálně za mě vše, co od lidských onucí v tomhle žánru vyžaduju. Hlavně Bryan Cranston velice sympaticky zahřívá divákův zájem do doby, než na plátno konečně vkročí (dosti destruktivním způsobem) první monstrum. Od té chvíle už není co řešit, jak radioaktivitou vykrmené příšery, tak rovnováhu nastolující Godzila (tj. Godžira) jsou děsivým způsobem rozkošné a díky nápadité, citlivé režii se jejich výstupy na scénu divákovi nezajídají, naopak na ně dostává stále větší a větší chuť. U vrcholné scény nachrlení radioaktivního dechu do chřtánu jsem se neubránil pověstně nerdovskému zapumpování pěstí ve vzduchu - musel jsem jednoduše nějak upustit ten přetlak "cool efektu", který v ten moment přesahoval zdraví bezpečné normy. 90%

Inu, HBO razí cestu a ostatní stanice ji naštěstí nadšeně následují a investují do produkce chytrých, poctivě natočených, pečlivě napsaných velkorozpočtových seriálů. Fargo z dílny FX snese srovnání s tím nejlepším, co se dnes točí na prvně zmíněné stanici a to už něco říká. Dialogy a psaní celkově, obsazení, herecké výkony, režijní jistota a vynalézavost... to všechno jde ruku v ruce s takovou lehkostí a poetikou, že z toho jde strach. Brilantní. 100% 2. sezóna zatím plnou parou válcuje už tak téměř dokonalou první. Hrůzokrásné, až dech přechází. Haleluja.

Kéž bych uměl myslet a psát jako Mike Leigh a potkat ženu jako Wendy. Alison Steadman v ní ztvárnila nejprímovější Pollyannu, jakou jsem měl kdy to štěstí vidět. 90%

Film, který nevypráví příběh, ale představuje postavy - lidi v celé své povrchní hloubce a příšerně smutné kráse. A každá postava tohohle poloneznámého opusu by svou životností a vydatností vydala za celý ensamble průměrného snímku. Za všechny Thewlisův Johnny, který je sice příliš arogantní na to, abyste mu věřili každou tezi, kterou ve svých sebeočistických výlevech vychrlí, jenž však sála takovým nezpochybnitelným šarmem a životní energií, že jsem si proti němu připadal jako absolutní mrtvola. Naprosto nezapomenutelný archetyp člověka, kterému bych se tak rád víc podobal. Dále mě fascinovalo to, jak si Leigh s neuvěřitelnou lehkostí hraje s naším očekáváním a používá ho proti nám, jak psychologii daleko radši naznačuje a implikuje drobnými detaily, než explicitně vykřikuje - a jak to všechno nádherně podtrhuje Dicksonova hudba. Absolutně brilantní film, na který nikdy nezapomenu. "You with me?" 100%

Pro mě tématicky nejzajímavější Woody Allen za proklatě dlouhou dobu - možná ne tak strhující jako Match Point, ale zato o kus odvážnější. Hledání hodnot je v dnešní extrémní době vůbec jedním z nejšťavnatějších témat, do kterých se může autor zakousnout a Allen, který v sobě zase jednou rituálně probudil ducha pana Bergmana, k němu měl navíc vždycky dost blízko. To, co však nakonec povýšilo film z podnětného na jedinečný byla všemi po zásluze zmiňovaná a odměňovaná Cate Blanchett, která si tímhle hlasitě dupla na post, na kterém léta letoucí dosud zdánlivě neotřesitelně sedí Meryl Streep. 90%

Po skončení filmu jsem z kina vyšel zesláblý smíchem, v pětihvězdičkové náladě s hromadou příjemných vzpomínek a myšlenek. Wesova láska k postavám a detailům je stále stejně upřímná a povznášející, kdežto jeho komediální talent léty zraje jako víno. To be continued... 90%

Za mlhou přízvuků silných tak, že by se daly krájet, leží snímek, jenž má k portrétu životní reality blíž než cokoliv, co zrovna nenatočila paní Třeštíková a spol. O tvorbě Mike Leigha jsem se doslechl až relativně nedávno a teprve včera jsem prokoukl jeho Tajnosti a lži - a jsem za to zpoždění skutečně rád. V patnácti bych se u filmu upřímně nudil, ve dvaceti bych opatrně uznal, že je skvěle napsaný, ale těžko bych s jeho obyčejnými postavami, jejich přízemními osudy a poselstvím o bolesti, vlídnosti a odpuštění, souzněl tak, jako ve svých pozdních osmadvaceti. Ultimátní konverzační film, pyšně kráčející v tradici nejlepšího evropského artu. 90%

From the dusty May sun, her looming shadow grows... Na Temný případ jsem se těšil jako na další vymazlený a vycizelovaný majstrštyk z produkce HBO - o nic víc, ale ani o ždibec méně. Od prvních záběrů, od úvodních titulků prvního dílu jsem ale začal cítit, že se mi před očima (a dalšími smysly) začíná odehrávat něco, co tady - minimálně na televizní obrazovce - ještě nebylo. Podmanivě tajemné a krásně nasnímané scenérie zpustlé industriální Lousiany, podbarvené mistrovsky navybíraným soundtrackem mistra T-Bone Burnetta, vytvářely dokonalý rám, ve kterém Nic Pizzolatto postupně rozepisoval příběh, který do mě zasekl hák a na devět týdnů - dokud se Marty a Rust pod hvězdnou oblohou neodpotáceli ze záběru - nepustil. Přes všechnu vizuální nádheru, kterou Fukunaga sérii vdechl, a která definitivně zpochybňuje poslední argumenty ohledně nadřazenosti filmové formy, jsou srdcem seriálu právě dva praví detektivové a JEJICH příběh. Prakticky každá z jejich mnoha dialogových výměn, ve kterých se Rustův cynický nihilismus odráží od Martyho gentlemanského pragmatismu by mohla sloužit jako scénáristický vrchol celé série – či kteréhokoliv jiného seriálu, když už jsme u toho. V jiné realitě žijící filozof Rust, který se pravděpodobně pro vyšetřování tohoto případu narodil (což se dá tvrdit i o McConaugheymu a jeho zrodu pro tuhle roli) je sice z podstaty věci jasným fanouškovským favoritem, ale bez Martyho, který ho svou zemitou osobností kotví v realitě, by odletěl z příběhu jako heliový balónek. Absolutorium patří jak oběma hercům, tak Pizzolattovi, který jejich postavám vdechl život, důvěryhodnost a punc nezaměnitelnosti. Co napsat na konec komentáře k dílu, které mě chytlo za srdce jako žádné jiné v živé paměti? Že jsem se na každý díl těšil jako na příslovečné Vánoce – tak jak se mi to nestalo ani u milovaných Sopranos či The Wire? Že jsem si jistý, že si v současné televizní produkci nic nezaslouží vaši pozornost jako tenhle osmidílný opus? Jsou věci, které slova nepostihnou, jak by možná řekl Cohle. Jděte se chvíli toulat s Žlutým králem po temných krajích Carcossy a uvidíte sami. And the stars will be your eyes, and the wind will be my hands... 100%