garmon

Nejradši bych dal pět, je to dokonale napsané, zrežírované, má to neskutečný tah, estetiku… - jen je to prostě takový Hitch = napínací zábavovka. Obě dvě hlavní herečky jsou silné: už jen když je režisér nechá vedle sebe koukat z okýnka, srší to, že by se Pangea rozestoupila… Cybulski je tu ještě plně fešák. Některé záběry a obrazy mají potenciál kultovní záležitosti: vlak v protisměru, který rozfouká Lucyně háro, její existenciální “zadní výstřih” na šatech, rámovaný u okénka, model Montmartre 1947…

Přidejme Spermule. Když porovnávám její hodnocení s různými Borowczyky, překvapuje mě, že tu nemá víc. Stejně jako u Vecchialiho je na toto třeba koukat s nadhledem a oceňovat jiné věci než výraz: neskutečnou výpravu hodnou Metropolis (prolínání art deco a přelomu k osmdesátkám je tu odhalené ke kořeni - ty účesy!), neskutečnou kameru - především kompozicemi obrazu, jeho snovostí, kouřovými stěnami snímané parafráze 20. let. Nádherné jsou animace a triky! Zřejmě to bylo na diváka Emanuelle už příliš vysoké kino (jen těch stále se zjevujících a jakoby souvisejících postav! - v množství by mohly soutěžit s expozicí takového knižního Doktora Živaga!). Ostatně jak praví klíčová replika tohoto filmu "Láska, to je řeka kdesi v Rusku..." Někdy je to regulerní art - to když narace uhání tryskem v prostřihávaném dvojvyprávění. Záběry i celé pasáže jsou občas tak mimořádné, že by by se za ně nemusel stydět Pasolini v Teoremě! A pak je to zas typické sedmdesátkové soft porno s rychlými záběry na údy a fůru kozatek animujících vzrušení. Trochu mi to připomnělo styl Malpertuis Harryho Kümela. Bizarerie. Ostatně Verhavertova Rolande met de blés, kdyby nebyla tak akademická, by pro tu obsedanci dokonalostí stylu taky byla na raně. Vzpomněl jsem si i na The Hunger Tonyho Scotta s Deneuve a Bowiem. Spermula je totiž určitě taky důležitá pro tribádky: všechny ty dámy zde jsou nádherné! Myriam Mézières, která tu je prostě milá a mladinká, zdaleka není nejkrásnější! Čtvrtou hvězdu za to vše, ať nežeru - i když je to vlastně stylem podobné Change pas de main (Spermula je surreálnější o parník!). A ovšem: opulentní a vydupaná (a občas trochu vtíravá) je hudba: od masivního velkoansámblového swingu přes kabaret, disco až po vykradení Satieho a synťákový ambient - kde na toto brali pro takovýhle žánr peníze není už v naší době jasné.

Velmi depresivní televizní film; ze všech Pintilieho předpřevratových jednoznačně nejdivadelnější. Přes všechnu řemeslnou brilanci občas probleskne studiová těžkopádnost východních televizních inscenací té doby. Dokud jsem si neuvědomil, že jde o film pro televizi, iritovalo mě to víc, než bylo třeba. Filmovost naopak probleskne v exteriérových jízdách, kdy jde doktor podél baráků, případně v ručně snímaných detailech tváří v „pavilonu“ anebo ve střihu „bláznovských“ koupelí anebo vzpoury. Samozřejmě je tu velmi pečlivé vedení herců, to Pintilie uměl. Zoran Radmilović se mi líbil snad víc jak hlavní hrdina, vznětlivý, hezký muž; jižan. Přišlo mi, že tu vidím spíš styl Alexandara Petroviće, než Pintilieho. Mohl to ovlivnit štáb a produkce? Anebo to je jen dojem ze srbštiny? Výprava otřesně zprostředkovává, co asi nejvíc Pintilie chtěl tlumočit. To téma je silné. Je divné mu dát méně než plný počet, ale film nemá intenzitu většiny Pintilieho děl. Ostatně motivy filmu se v jeho filmech i nadále vracely: nepřizpůsobivost, vyloučení, exekuce. Silné tři.

Jsou tu takřka jen polohlasné rozhovory mezi starými muži a ženami, ale je to napsané, natočené i zahrané natolik čistě, že mimořádně udrží pozornost. Velmi smutný film o loučení se životem, o vypořádávání se s nedokončitelností díla, se ztrátou lásky jednou provždy. Erice je zvláštní režisér i tím, že točil filmy (a někdy ani ne celovečerní) vždy jedinkrát za deset let. Aniž bych ho podezíral z laciného konceptualismu, vychází mu to takřka na rok přesně a téma tohoto filmu je tím i autobiografické: "umělec, který se rozhodl, že místo dalších filmů promění v umělecké dílo vlastní život." - aneb: co dělal většinu času svého života, když netočil? Dává to smysl: krásně žil. Někdy mi tu vytanulo, kolikrát už by v americkém filmu ukápla slza, kolikrát by se vynořil "předmět doličný", který by měl víc demonstrovat a vtáhnout diváka, kolikrát by Tarantino někoho zabil anebo zneuctil. Erice netlačí na pilu, emoce jsou tlumočeny střídmě, tlumeně, byť jsou někdy safra silné. Spíš než Bressona či Tarkovského (natož Scorseseho) připomíná film tématem i estetikou některé filmy Wenderse. Paříž Texas snad trochu i postavou Gardela. Film jinak stojí na očích Miguela Garaye. Hrají hustě... Vybavoval jsem si, co mi po letech zbývá z Ericeho vrcholných filmů ze sedmdesátých let: je to především atmosféra uplynulého; ta je i tady.

Čechovovy povídky Doktor, Medvěd a Voloďa pospojované lehkým postmoderním tvarem do jednoho příběhu. Protkávané solovjovovskými mezititulky a citacemi úryvků Čechovova textu, doplňované o jemný humor, občas ve zrychleném tempu jako groteska z doby Černé růže a celkově v přiznaně studiové inscenaci Černou růži připomínající. Nejsilnější je film v třetí části, tam je vlastně také jedině filmový. Říkal jsem si, že kdyby byla jen poslední část jako kraťas (plus těch pár záběrů na mořské pobřeží a hudba), je to na plný počet. První dvě části jsou lehoulinké jak dávné inscenace Československé televize anebo jak pozdní Resnais. I jsem se tam divil velkoruské kýčovitosti, se kterou Solovjov neváhá na scénu vpustit skomírající motýlky a digitálně tepající srdíčka. Celek je samozřejmě mistrovsky nasnímaný a herci jsou (včetně Drubič, která občas – ovšem – brečí) jsou vynikající. Zajímavá je vsuvka zachycující štáb, který „zrovna nemůže natáčet“, protože do skleníku prší: věřit/nevěřit? Předtím tam právě sněžilo a bylo to digitální. Bolavý je moment s Beatles, jak kdyby ho ale Solovjov nedovedl rozezpívat, sklenout ten oblouk, co se skoro nabízí (tehdy a dnes, co se tedy děje dnes?). Hudba je ostatně chvílemi velmi zajímavá: mistrovský pastiš na pozdní ruský romantismus, salónní klavírní kompozice režisérské dcerky (?) + neznámé ruské romance.

Je to ukotvené v žánru devadesátkového erotického thrilleru, který pro mě není úplně domovským. Řemeslo filmu je ale starší, není to rychlokvaška ani avantgarda; režisér dávno ví, co dělá, kamera pluje stejně jako v Lenoších z údolí, styl to není nijak nápadný, ba bych řekl, že spousta není nijak extra originální, je to trochu konfekční režie. K tomu odporné Athény, ohavná architektura, billboardy, bary. Étos toho je navíc minimální, trochu mě pak vždycky mrzí, že kino není jen očista a spása. Všechny ty dobové trendy účesy a kostýmy mi házely svět někde od Betty blue přes Medemovu Veverku, ale i přes naše Časy -uhů někam k pokleslým Wendersům anebo k Beineixovu úpadku v Mortal transfer – všichni ti tajemní, mocní nadsamci s dlouhými vlasy, s dlouhými kabáty, tmavými brýlemi, pohybující se v těchhle filmech jakože v luxusním prostředí (+ ty překrásné ženy-děvky) – působí to na mě lehce srandovně… A možná je to trochu i jakože komiksová stylizace: Ameriku v charakteristice vynechávám, vyhýbám se jí obecně, takže těžko soudit, tam to samozřejmě bujelo také, ale všechny ty Základní instinkty šly výpravou trochu jiným směrem, směrem obleků a Pretty woman a ne směrem té naší urban bídy a sebedestrukce nad vodkou. Nicméně jedna věc je jistá: tohle je i o lásce. Řekl bych ostatně, že námět je zároveň z rodu exilových Żuławských. Koncem devadesátek kdy film vzniknul, byl tenhle styl už trochu na úbytě a vyčpělý a naštěstí to brzy šlo úplně jinam. A dobrá tedy: čím to, že Thodorise pořád jmenují jiným jménem? Má být opravdu TAK bezvýznamný, bezejmenný? Jeho výměna žen evokuje mj. taky jednu Identifikaci ženy – zkoumání podstaty ztráty ženství (Leda Matsaggou nebyla moc dobrá herečka; spíš taková moderátorka z televize jak kdyby, je ale překrásná a i ty gumo-míčové silikony se snesou). A dál: není to celé nakonec i podobenství o tom, jak se zbavit vnitřní kurvy? Vyprávění o věrnosti, kterou dědci propíjí v těch nejhnusnějších barech s touhou zbavit se vnitřního dona Juana až dojdou i tam, kde se jim jednoho dne udělá brouk v hlavě (anebo mušle ve vodě)? A Stratos je na tohle velmi dobrý, těší mě koukat na jeho trápení, hezky umí i vášeň, váhání; je citlivý herec. Ostatně všechno co ukazuje už jsem s ním viděl i v Angeloupolousovi.

Kvůli atmosféře a hlavním představitelům se mi vybavoval Weissův Romeo, Julie a tma, ale ještě než jsem pochopil, že jde o retro, divil jsem se, že Pintiliemu mohlo projít takové zobrazení policejní zvůle - tohle působí to zcela současně, jsou to mladí lidé šedesátek. Filmařsky je to už novovlnné a je to dokonalé, vtahuje to, dynamičnost kamery je neskutečná, ozvláštnění suverénní (déšť ve svatebním salónu). Malý detail zadního plánu organicky potvrzuje, co postavy dělají, v čem žijí, čím jsou. Typické jsou pro Pintilia náhlé přeryvy, výbuchy energie, temperamentu - to znám napříč jeho filmařinou. To ale pořád není všechno; umí skvěle vystavět dramatickou situaci, je v tom formanovská lehkost, vtip i závažnost. Navíc ještě často jak kdyby samozřejmě pracuje se zvukovou rytmizací obrazu - dítě zkouší foukat do flétničky, otec hlasitě míchá vejce, s příchodem policajtů začne hučet ruch; jsou to věci drobné, ale mimořádně funkční, umocňující napětí. Anku se zdí musel znát Żuławski.

Monteiro málo stříhal. Od začátku tu je patrné, že přetahuje stopáž záběrů. Aby se dorovnal čemu... Posouvá to pak výjevy k tomu druhu filmu, který bez pohnutí kamery sleduje s mořem poetického alegorického textu jediný statický, krásně formátovaný obraz. Nedá se to ani přirovnat k Sayat nova, protože tam se opravdu něco děje. Monteiro to samozřejmě má z Warhola, takže koncept, performance a všechny tyhle věci… Když je pak je nucený nasnímat pohádku, je to najednou v pořádku, je to sice pomalé jako Javor a Juliana od Uhera (anebo jako Persival Galský od Rohmera), ale hýbe se to. Ale i tam se často prostě jen chodí a chodí anebo jezdí a jezdí sem tam přes obraz (– takže mi tanul i Tarr, jenže v Satanském tangu byly kuwa zářezy významu…) – při mé pozdní projekci to bylo doslovné počítání oveček… A Monteirův vkus je nejen levantský, ale lehce i maurský – ostatně, stačí se na něj podívat, na kozla… A totéž s ženskou nahotou: krev se v něm vařila až do posledního dechu. Jinak v tom lze najít vlivy Buñuela, Pasoliniho, ale v záběrování a barvě i Ericeho. Hudba je dobře vybraná, často lidovky, balady, středověk…

Setkání s neznámým režisérem může znamenat nepochopení jeho jazyka. U Vinogradova stála na jedné straně neodiskutovatelná, někde až okatá výtvarnost či "uměleckost" na druhé straně partizánské téma a přetržitost anebo spíš trhanost, obrazovo-scénáristický anakolut, ba surreálnost motivací a narace, která mi evokovala cenzurou poznamenané Iljenkovo Mečtať a žiť. V dialozích bylo občas vidět, jak se točilo záběr po záběru - bylo to nenavázané na sebe. A co se týče celku postav, příliš snadno se obracely k "tomu správnému" řešení - schematismus se tomu říká? Záporáci jsou hnusní až běda a směřují k jedinému zaslouženému konci. Patos. Scény tu občas mívají rychlé konce, jako - jako kdyby to někdo odstřihnul... Občas mi to připomnělo Jakubiskovy Kristové roky - najednou byl film současný, naprosto šedesátkově novovlnný. Pak se to zas nějak roubovalo na partizány a ti nejlíp na pašije - to měla později i Šepitko ve Vzestupu. A některé scény byly snímané jak v Transportu z ráje. A možná se pletu a celé je to režisérův trademark. K tomu přistupuje má neznalost běloruské kinematografie, která pokud reflektovala válku, nesla si historickou zkušenost, že co fronta při setkání s vesnicí, to jedny Lidice - brutalita je tu pro našince překvapivá - prásk prásk, a je po postavě. Obraz filmu mi přišel zvláštně černobíle pastelový, ba občas jak kdyby zbavený kontrastu - bude to ale asi materiálem. A herečky jsou fakt překrásné; vidím Minsk v šedesátkách jako jedno velké Saint-Tropez s takovýmito - i ve vězení měly štekle! Zejména Jelena Rysina je neskutečná... Zajímavý proces: z trochu otravného kolovrátkového fagotového tématu statujícího při scénách z vazby, se v závěru stane výtečná, dravá šostakovičovská orchestrální hudba.

Stylem už je to v pozdních osmdesátkách = styl se někde vytratil. Připomínalo to trochu tehdejší zručné opusy Jiřího Svobody. Drží to ale skvěle tempo, hlavní hrdina je výtečný herec a všudypřítomné špiclování a neprůhlednost vztahů skvěle ladí k důlní mystice a mým vlastním zlým výtahovým snům. Syrové naturalistické drama. I když pointou je pouhá dopravní nehoda, i ta má existenciální přesah.