garmon

Žulawskému lze věřit jeho běsy. V tomhle filmu je spousta barvotiskových záběrů, které by mohly být velmi špatné, nebýt režírovány výsostným umělcem. Samotný koncept umělce jako šílícího bezmocného nástroje Génia je riskantní. Žulawskému to vychází. Jestli jste se u Umělcovy smlouvy lehce nudili, zkuste tohle. kongamato2 výstižný. 90%

Bohužel shlédnuta kopie s příšerným (!) anglickým dabingem, který mi bral potěšení z italského temperamentu i herectví Gianniniho. První půlka filmu by taky byla max za *** - potíž vidím hlavně v tom, že spousta zápletek na tohle téma se stala časem klišé anebo i dobrou dojnou krávou. Byla generace filmů (Nuit et brouillard), z jejichž autenticity mrazí dodnes. Tohle už jen rozmělňuje věčné pacifistické pravdy a dramaturgicky se to posouvá ke stejným křižovatkám, za jaké měla za pár let Meryl vyinkasovat Oscar (r). Dobrá, dobrá, furt milejší kombinovat hrůzu s cynismem, než se sladkobolností anebo hrou na dokument a počítat si vzadu, kolik mi to vynese schindlerů (r). Film je slušně udělaný (děsná hudba, laciné animirky, nedokonalé komparzy - co už). Shirley Stoler mazéééc!!! Takovou Němku, aby pohledal - musim na ní dát tip své lesbické známé-). Ke komentáři Kobejna - Pasqualino NENÍ dobrotivý. Je to podobný typ, jako náš starý známý Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále - veze se s dobou, je to blb, vlastně i doscela dost hajzl. Kecy o tom, jak kdo miluje život jsou podle mě nemístné, protože jestli tenhle film něco váží, pak je to hodnota vysmáté cti a oproti ní hodnota zkušenosti, která na čest rezignovala.

Někde jsem o tomhle četl, že Jankovskij tu předvádí sebezničující tempo - občas z toho mrazí. Film je dodnes velmi svižný, bez špetky nudy. Skvělé dialogy, výtečná dramaturgie i výběr herců (Gurčenko) - Sověti v té době byli na vrcholu "morálního neklidu" - ve zpětném pohledu se máloco západního z té doby dá srovnat s filmy rideau d'fer (při sledování mě napadla jalovost posledních Truffautů - relativní saturovanost bez nutnosti boje o vlastní hlas vede k ustrnutí). Poznámka sharky o Americké kráse je celkem trefná - jen Jankovskij je úplně jiný typ a taky není třeba řešit něco jako homosexualitu-)). Cameo Michalkova v "Letech" je podle mě přiznání vlivu - a tady lehká kritika - stejně jako Michalkov, tak i Balajan provádí "úlitbu" přes "dobrý sovětský lid" - hlavnímu hrdinovi všichni cizí lidé na ulicích pomáhají, je skrz ně vykreslována ta srdečná širá Rus - ukazovat realitu se moc nesmělo (Astenický syndrom). Ale třeba to je jen náhoda. A: je náhoda, že se v tolika ruských filmech objevuje drezína? (Stalker, Chrustaljove, vůz!)? Viděl jsem před tímto pár děl Ulrike Ottinger ze stejné doby a opravdu jásám nad zábavností a tempem Sovětů-).

Oproti předešlému Freak Orlando je zde lesbická tématika mnohem explicitnější – šest hlavních ženských rolí hrají ikony femin-, nebo lesba – filmu (von Lehndorff, Seyrig, Montezuma, Valentin, Herrmann, Blumenschein). Jestli byl Orlando víc v exteriérech, barvách a ve dne, je to tu naopak – Ottinger si v Grayovi hraje se světly, kontrastem a studiem - výjimkou jsou vize sjetého Doriana v poušti, které paradoxně působí velmi realisticky. Některé záběry mi připomněly Jancsóa – násobné snímání přenášené živě přes video na obrazovky v záběru muselo být tehdy dernier cri… Jiné (a dlouhé) scény jsou zjevně inspirované Jodorowskym (forma divadla světa!) – to už u Freak Orlanda. Jinak už jsem u Ottinger tohoto typu vše viděl – echt Deutsch punk, osmdesátky, kříšení starých forem (moralita, panoptikum, dlouhá pasáž film-opery, s pochybnou hudbou (jsem obdivovatel Peera Rabena ve Fassbinderových filmech, tohle bylo ale okatě špatné - studentská opera hadr-). Obrazově je celá operní pasáž jako vystřižená ze Superbia v následujících Ottingerové Seven Women). Naprosto surreálné obrazy – sklon k mýtu a alegorii – zde myslím, že by bez Ottinger stěží byl takový Matthew Barney Matthewem Barneyem. Vlastně by se dalo říct, že veškeré úlety evropské kinematografie, které znám, tu mají aluzi (Loni v Marienbadu, Buñuel, Godard, raný Trier…) Ale – na druhou stranu tohle kazí totální statičnost, pomalé tempo, bezpointovost, fassbinderovsky špatné herectví (špatné!, špatné!! – až na Delphine tedy…) – proč si kruci Ottinger nenajala dobrého dramaturga? O čem tahle taškařice vlastně je? O tom, jak zlý tisk ničí zazobané lesbické sirotky? Anebo ještě obecněji jaký je svět zlý? Kdyby nebylo toho neuvěřitelně promakaného vizuálu, stálo by to za dvě věci - nejde totiž vůbec o nic, ani o to, kdo tedy koho v závěru zabije (vtipné titulky). Orlando mě okouzlil víc. Tohle mělo v sobě neodiskutovatelný půvab lesbického světa – všechny ty umělé knírky a zabandážované hrudi-)). Vzpomněl jsem si na závěrečnou párty Mezipater na Flédě v Brně pár let zpátky – dvě Marlene Dietrich oblečené do mužských obleků se tam na pódiu střídavě jakože honily, kamuflovaly vzájemné bití hůlkami, v mezičase dělaly pózy a přehazovaly nohy přes opěradlo židle. Převážně mužské publikum, samo teplé jak pec, na to třeštilo oči, a když jsem se jednoho známého zeptal, co to vlastně je, řekl mi suše: „lesbický humor“.

Hodnocení jen za Ottinger - moc pěkné vizuálně, zbytek lehce pokulhává - jak už jsem u ní viděl. Ale při stopáži 15 minut se to dá.

Tenhle Fassbinder je vedle Satansbraten asi nejnekompromisnější, co znám. Neuvěřitelná zvuková polyfonie je provázena spletí, kterou asi řada lidí tady vůbec nerozklíčovala. Já se nechal okouzlit a pak se na film díval podruhé, potřetí a pozvolna vstřebával "o čem vlastně je". Není toho málo. Přes tu nejstrojovější estetiku přelomu 70. a 80. let, přes godardovské parodické mezititulky s všudypřítomným rozkladem, pornografičností a obecně naprostou otevřeností jsme vrženi do Berlína doby My děti ze stanice ZOO, do Berlína trosek a rozdělení, do devalvace citů a motivací ke změně. Burlesknost tu ale prosakuje jen nenápadně. Oproti ostatním Fassbinderovým persiflážím je vše tak decentně natočené a zahrané - a usazené v estetice a výpravě - že si jen opravdu bystrý člověk uvědomí, kolikrát se nám směje Rainer do očí. Namátkou: scéna zkoušení halenky a referování o nové premiéře v divadle "dotažené do posledního detailu" - stejně si myslím, že řada scén byla tak nějak samozřejmě improvizována; entrée guerilla Paula s jeho knírkem, zastřelení manžela Petry - tak hysterické až k smíchu. Všichni dělají absurditu za absurditou, ale ta karnevalová pestrost je tak neutuchající, že to prostě skoro nejde pobrat. Zakončení filmu je jen další figurou do téhle féerie - absurdnost konec nemá, zbývá ji jen utnout.

Staré, ale nezapomenutelné!

Hodně trpělivosti! Je to pozoruhodné především mixem Ruska a Německa – jakoby Passolini natočil film o Rujaně s Schygullou a Raabem v hlavních rolích. Ottinger zaměstnala takřka všechny herce, které znám z filmů Kiry Muratové a natočila velmi nesvižnou, ale překrásně vizuální konverzačku o nádherách zpustlého Krymu. Beru – ta atmosféra je neuvěřitelná – rozpadlé šlechtické paláce, vyklizené předrevoluční budovy, tržnice původní i porevoluční (ve filmu je dobře pankáčsky kombinovaná realita Oděsy roku 1927 a 2004), všudypřítomná bída, staroba a špína a do toho vesele vypadající lidé + ne-u-vě-ři-tel-né černomořské pobřeží!!! – Muratova to nikdy líp nenatočila (to světlo). Herci se snaží o100péro, jenže po 45 minutách ztratíte trpělivost – neviděl jsem ještě u Ottinger rychlý střih, je to prostě utrpení – místo, abyste se kochali, začnete počítat minuty. Já to pak proklikal – nestojí to za to.

Nejsem vystudovaný filmový teoretik-). Tohle je navýsost postmodernistická (a za hrob osmdesátková) „adaptace“ Woolfové románu Orlando. Stylově Cremaster 3 mixnutý Strakou v hrsti mixnutý s V žáru královské lásky s krásnou výpravou a hudbou. Neviděné obrazy – slepice s lidskými hlavami, doga-harlekýn vedená nahým trpaslíkem-harlekýnem, poutník pijící mléko z prsu ženy zakopané po pás do země, trojoká vousatá Sněhurka se sedmi trpaslíky (těch je ve filmu fakt hafo – stejně jako mrzáků, hybridů a masek – ono Freak show je obludárium, že…), dvouhlavá obryně zpívající o apokalypse, flagelanti v kožeňáckých oblečcích z SM-klubu, kteří táhnou kuželovitou klec s mrtvolou stylity hraného Eddie Constantinem, siamská dvojčata z nichž je jedno Delphine Seyrig. Neuvěřitelné lokace – důlní krajina až na stromy potažená zeleným suknem, plynojemy snímané jako zámek, kopule nad Berlínem (?), nacistický (?) stadion. Některé kompozice mi připomněly alegorické záběry z Abuladzeho, jiné zas Lynchovy zásvětní prostory. Kdo nezná Woolfové Orlanda podrobně (jako já), bude asi hodně zmatený – Ottinger transponuje libovolně časy, mění postavy i děje i Orlandovy transformace. Mně pomohla v orientaci známější akademická adaptace Sally Potter s Tildou Swinton (jsou Ottinger i Potter lesby?) – oproti ní je Ottingerové Orlando bohatší a zábavnější. Bohužel se to Ulrike občas trochu třepí na okrajích – ono nelineární kompozice je velká výzva, ale pokud se ztrácí niť, zbývá jen to panoptikum.

Mrkněte na verzi Ulrike Ottinger z roku 1981