Šakalík

Uf, to teda bylo psycho. Japonci duchařiny dělat umí, o tom žádná. Nicméně v tomto případě je divák vystaven natolik sugestivní psychologické masáži, že mu z toho jde hlava kolem, a celé to ještě umocňuje tak nesmírně poo-maa-láá kamera, že člověku nejednou ospale klesne hlava. Dlouhatánské záběry na jedno místo střídají pasáže, kdy kamera zezadu sleduje pohybující se postavu, ale ta než někam doleze… no věčnost. Do toho hraje taková hudba-nehudba, i když podmanivá, to zase jo. Nicméně - možná k výše zmíněnému překvapivě - to jakž takž funguje. Duchařina to je zdařilá, i když se přiznám, že mi ke konci poněkud unikaly souvislosti. Btw proč v každém filmu má ženská-duch dlouhé černé vlasy a bílé šaty? Ta mrcha je prostě všude! :-)

Duchařské horory obecně velmi můžu, ale hodně záleží na tom, jak se to natočí. Američanům se tyhle filmy příliš nedaří, i když výjimky pochopitelně existují (z poslední doby bych vyzdvihl především mimořádně zdařilý Insidious). Hrůza v Connecticutu však patří k těm průměrným duchařinám, které doplácejí na to, že se snaží být přitažlivé i pro běžné obecenstvo, a tak na tu v názvu zmiňovanou hrůzu čekáme marně. Místo toho jsou do filmu vpašovány dramatické, rodinné prvky, které nadějnou zápletku rozemelou na bezobsažnou kaši. To že se film pyšní přídomkem „podle skutečné události“, mu paradoxně body nepřidává, ba naopak. Soudný divák tomu stejně věřit nebude a hororový fanoušek, který takové věci neřeší, se naplnění taky nedočká. Takže co z toho? S tím souvisí i z mého pohledu docela zbytečný motiv nemocného chlapce, který na pokraji života a smrti vídá duchy v domě – no nevím. Tady je zřejmá snaha o jakési zvěrohodnění celého příběhu, ale vzhledem k nemožně infantilnímu happyendu to pak stejně samo sebe popře. No, obecně musím říct, že mě to teda moc nebavilo a viděl jsem mnoho daleko lepších duchařin.

Nevěda do čeho lezu, očekával jsem nějakou duchařinu. Nakonec se z toho vyklubalo ryzí béčko o zmutovaném kanci velikosti krávy, co žere lidi. :-) Ale vlastně proč ne. Filmaři – maje na vědomí, že scénář je opravdu slabý – pojali celý příběh HODNĚ odlehčeně, takže to je vlastně parodie. Některé momenty jsou výborné, některé jsou naopak velmi hloupé, ale v globálu mě to překvapivě bavilo. Jen ta stopáž. Dvě hodiny jsou na dané téma opravdu móóc!

Byv ovlivněn povětšinou negativními ohlasy, očekával jsem odpadoidní krávovinu, no ale nedopadlo to zase tak zle. Megan Fox si roli psanou jí přímo na tělo očividně užívá a se svou kamarádkou Amandou rozjíždí docela svižnou teenagerovskou řežbu, která ale uspokojí i méňe náročné postpubescenty. Minimálně teda jejich mužskou část, protože - přiznejme si to pánové - pohled na líbající se Megan s Amandou nám náramně zvedne náladu a je úplně jedno, jak samoúčelná ta scéna je. :-) Přistoupí-li divák k tomuhle filmu bez vetších nároků na sofistikovanost scénáře, bude odměněn příjemně odpočinkovou seancí s mimořádně pohledým exemplářem v hlavní roli.

Spojení Meryl Streep - Stanley Tucci fungovalo báječně už v Ďábel nosí Pradu a jinak tomu není ani ve filmu o dvou kulinářsky nadaných Juliích. Meryl, jakožto PANÍ herečka, opět dokazuje, že zahraje prostě úplně všechno, a to s tak bezprostřední grácií, že tenhle jinak asi dost podceňovaný snímek pozvedá na úplně jinou úroveň. Ten její francouzský akcent je jedním slovem úžasný a dodává celému filmu moc příjemný, skrytě komický nádech, který způsobí, že se budete po většinu filmu nevědomky potutelně usmívat. Stanley Tucci je jako obvykle tou pověstnou třešničkou na dortu, kteréžto přirovnání se sem báječně hodí. :-) Amy Adams coby mladá učnice přece jen poněkud pokulhává, a to nejen ve vaření, ale vzhledem ke konkurenci bych jí to neměl za zlé. Celkově je Julie&Julia moc, ale moc příjemný film.

Další zástupce vyhlášené japonské animované školy, od kterého jsem čekal přece jen malinko víc. První polovina je sice docela povedená, kdy skupina lidí, probuzená po kryogenním spánku, prochází tajuplným hradem obývaným všelijakými příšerami. V této části má film parádní atmosféru a je opravdu zajímavý. Jenomže pak se začne zbytečně moc vysvětlovat a člověk neví, kde mu hlava stojí, co je realita a co sen. Navíc příběh, který je už tak dost uvalený, se postupně dostane na pomezí až absurdně existencionalistického sci-fi a posledních dvacet minut je už docela pořádný úlet. Samotné animace jsou tradičně výborné, nicméně film jako celek mě zrovna dvakrát nezaujal. Za zmínku stojí velmi poutavá ústřední melodie.

Dost nezáživný snímek o vině a odpuštění, který sice má neoddiskutovatelnou uměleckou hodnotu, ale po obsahové stránce působí dost prázdně. Už samotná zápletka navozená hryzajícím svědomím jednoho z ex-mariňáků (přesvědčivě ho zahrál Steve Buscemi), který tváři v tvář smrti zoufale hledá odpuštění za účast ve zbabělém homofobním zločinu, je poněkud nevýrazná a postrádá dramatické proporce. Celý film je vlastně jakýsi road-trip jeho kolegy, který ve snaze dopátrat se celé pravdy objíždí všechny ex-parťáky z armády do incidentu zapletené, aby všude zjistil totéž – všechny to vědomí viny sžírá, ale každý se s tím nějak vyrovnal. Jak ale záhy zjistíme, někdo má tu vrstvu másla na hlavě přece jen tlustější... No, tohle prostě není film pro mě. Místy je to strašně nudné a ani samotný, dost nevýrazný závěr mě nikterak nepřesvědčil. Mě to prostě nebavilo.

No vida že to jde. I s omezenými prostředky a jednoduchým scénářem se dá natočit film, který nenudí a chvílemi je svou sebeironií vysloveně k popukání. :-) Hit and Run mě coby video film moc příjemně překvapil, protože mě bavil od první do poslední minuty, což lze přičíst zdařilé režii, která se nebojí experimentovat a postupně předvádí mnoho prvků, které v rámci žánru nejsou zase tak běžné (pohled skrz malou dírku pro zdůraznění detailu; rozpůlení obrazu; střídání rychlých střihů a dlouhých záběrů; obraz hlavou dolů atd). Film je použitou technikou zkrátka velmi pestrý a atraktivní. Co se samotného příběhu týče, není to zase tak slavné, ale v jednoduchosti je síla, říká klasik, takže proč vlastně ne. Od tuctového thrilleru se postupně dopracujeme až k ryze hororovému závěru s občasnými gore prvky, který je velmi svižný, i když pravda možná zbytečně natahovaný. Přesto film jako celek za zhlédnutí určitě stojí, protože dle mého názoru je přesně TOHLE cesta, kterou by se měla režie obdobných snímku ubírat.

Moc milé překvapení. Člověk se neubrání srovnání s Petersenovým „Enemy Mine“, ale dovolím si tvrdit, že Hunter Prey jde ještě o kousek dál. Je to mnohem svižnější, samozřejmě i modernější a hlavně to teda nekazí uspěchaný happyend tak jako právě Enemy Mine. Pravda, žádné velké umění to taky není, ale to od laciného béčkového sci-fi asi nikdo čekat nemůže. Já osobně tleskám, dobrého sci-fi není nikdy dost. Jen houšť a větší kapky.

Ze začátku mě to docela bavilo, hlavně teda proto, že mám slabost pro Courteney Cox (a btw na šestačtyřicet vypadá pořád naprosto úchvatně). Ale tak nějak po deseti dílech jsem zpozoroval, že to sleduju víceméně ze setrvačnosti a že zpočátku úsměvné gegy se pořád opakujou dokola. Beru v potaz, že to je seriál pro ženy a podle toho v něm ty interakce žena - muž vypadají. Přesto by se tam všichni chlapi nemuseli chovat jako banda podpantofláku bez vlastního názoru a špetky sebevědomí. Jediným jakž takž „uvěřitelným chlapem“ byl soused odnaproti Grayson, ale to jen do chvíle, než se dál dohromady s Jules a zapadl do kolektivní šedi. Dokoukal jsem sice celou první sérií a zkusil i první dva díly z té druhé, ale když Jules už pátý díl v řadě hysterčí kvůli tomu, že její osmnáctiletý syn bude bydlet přes týden na koleji vzdálené celých dvacet minut autem, je tady něco špatně. Prozatím pouštím seriál k vodě…