Hrůza v Connecticutu

Dobře je to rozjeté, má to pár zajímavých prvků které do americké duchařiny vpouští trochu čerstvého vzduchu a ještě to nestihlo úplně zklouznout do sraček aktuálního duchařského mainstreamu..... Ve výsledku to bylo docela fajn a i přesto, že to sem tam zasmrdělo kokotinou z toho mám dojem spíše pozitivní. (25.08.2014)

Hrůza to teda fakt byla, to se musí nechat. Tento snímek není nic jiného, než samoúčelná vykrádačka, která dává fádnosti nový rozměr. Na začátku se nás tvůrci snaží navnadit tvrzením, že jde o příběh podle skutečné události, ale velmi rychle vám dojde, že tohle má ke skutečnosti zatraceně daleko. A když opomenu takové úlety, jako že například autoři v životě neslyšeli o razkladu tkání, zůstává nám pouze nemastné, neslané a okoukané cosi. A ten rozjezd v poslední půlhodině to už neměl ani sebemenší šanci zachránit. No jo no... Kdyby to alespoň tak zoufale nepřipomínalo The Amityville Horror říznutý Silent Hillem... (22.12.2011)

Jistě, v poslední době se v tomto žánru málokdy setkáme s nějakým vydařeným kouskem. Haunting určitě neoslní, možná i zapadne. Já jsem s výsledkem poměrně spokojen, protože ač není tento horor strašidelný (až na pár momentů), tak příběhově je zde i jiná linie. Tato linie je o chlapci s rakovinou, kde by tvůrci sice mohli na tomto ději více zapracovat, ale zajímavé to je. (12.07.2009)

Pro podobné "haunted house" duchařiny mám slabost a tenhle film mě dlouhou dobu odrazoval nenápaditým názvem. No, popravdě řečeno: nenápaditý je i film samotný, po stránce příběhu je to takové nedomrlé klišé s nijak zvlášť zajímavými postavami. Na druhou stranu technická stránka je nadprůměrná, chvílemi to opravdu hororové je a párkrát jsem se i solidně lekl. (21.02.2015)

Konzumní morbidita pro jednadvacáté století aneb Silent Hill v Amityville... Filmy, kterým máte uvěřit, protože se to stalo nebo protože by se to třeba mohlo stát, mohou být vyprávěny různě. Peter Cornwell vsází ve svém The Haunting in Connecticut na obrazotvornou stránku věci, na působivou moderní kameru, na maximální možné tempo příběhu a co možná nějvětší počet pohledů do tváře zla. Pro mě však víceméně bezostyšně a zbytečně tlačí "na pilu", jako by se sám bál trochu tajemnějšího minimalismu, bez zbytečného předehrávání a vnucování dílčích (vý)jevů. Já sám bych klidně vsadil na dokumentárnější syrovost, něco ve stylu úvodních a závěrečných fototitulků, kde by příběh nejen otevřeně vyprávěl, ale taky dokázal klást znepokojivé otázky. Bezchybně funguje atmosfericky přená hudba Roberta J. Krale, snad akorát škoda té absence čistě nehudebních, na zvuku/ruchu postavených pasážích. Takže celkově? Jedna nepěkná historie, jedna velmi pěkná Amanda Crew, jeden překombinovaný závěr a jeden napůl zplacený úvěr (pro atmosféru). Duchařina, která říká víc, než by musela, přesto ji však v rámci žánru řadím k malým překvapením. [final rate: 65%] (26.02.2011)