Šakalík

Andrzej Sapkowski nejprve napsal dvě povídkové knihy o wiedzminovi Geraltovi a posléze na tyto úspěšné tituly navázal výpravnou románovou pentalogií (kdo nečetl, mohu vřele doporučit, je to opravdu vynikající!). Filmového (a v upravené podobě i seriálového) zpracovaní se díky bohu dočkaly jen ty dvě povídkové knihy. Díky bohu proto, že tenhle film opravdu za mnoho nestojí. Hlavním důvodem je to, že především ve své první polovině je strašně uspěchaný, dějově rozháraný a celkově příšerně nesourodý. To jsou ale typické bolesti většiny filmových adaptací knih. Ovšem ten casting – Wiedzmin v podání Michala Zebrowskiho ještě docela ujde, zato bard Marigold (v polském originále Jaskier) je naprostý trapas – jen tak pro ukázku, v knize má Marigold dlouhé plavé vlasy a ženám se jen při pohledu na něj zapalují lejtka do ruda. Při vší úctě k Zbigniewu Zamachowskimu – tomu by spíše než loutna do ruky padly vidle. Ale abych jen nehanil, ve druhé půlce se kvalita snímku přece jen trošku zvedne a tak nakonec si to ode mě alespoň průměrné hodnocení zaslouží. Jaká škoda, že ti kdo nečetli ty romány, vůbec netuší, jaká strhující dobrodružství na Geralta a Ciri ještě čekají... :-) V zájmu nezpryznění téhle fantasy legendy ale prosím raději netočit.

Tohle je asi nejlepší film s Vin Dieselem (a kdybych si chtěl rýpnout, tak dodám že jediný dobrý :-)). Obsahově prosté a přitom zábavné akční sci-fi béčkového charakteru, které sází na temné charisma hlavního hrdiny a působivé exteriéry odlehlé planety během strašidelného zatmění slunce. K tomu se nachomýtne hejno masožravých ptakoještěrů, no a o zábavu je postaráno. Velkou předností filmu je úchvatná atmosféra (především ve druhé polovině filmu) a ocenit je třeba také neidealistický Riddickův charakter, jenž je na míle vzdálen sebeobětujícím se Dušínům v obdobných filmech pohříchu tak běžným. Riddick má prostě koule. Potěší rovněž stylový konec bez zbytečných sentimentalit, takže v globálu se dá tvrdit, že v tomhle filmu všechno funguje tak, jak má. Určitě by se našlo pár nedostatků (jak technických, tak logických), ale přesto tento film zařazuju mezi svá oblíbená sci-fi.

Tenhle film měl úžasný potenciál, který ale pohříchu vyšuměl úplně do prázdna. A je to vážně škoda. První polovina je velmi dobrá, řekl bych dokonce že vynikající. Její hlavní devízou je to, že divák vůbec netuší, kam příběh bude směřovat a jaký žánr v dalším průběhu očekávat (horor, sci-fi, slasher – všechno se zdá být možné). Ty noční záběry tak trochu připomínají Blair Witch, což jsem já osobně kvitoval s povděkem, ostatně ta strašidelná majestátnost švédských lesů k takovým záběrům přímo vybízí. Jenomže ve druhé polovině to začne povážlivě drhnout, především proto, že se tam začnou řešit absolutní kraviny, jako třeba kdo s kým dřív chodil, a celá pochmurně temná atmosféra je rázem ta tam. Navíc jakmile se proflákne samotné gró příběhu, začne to být docela nuda...

Tak nevím, ale přestože mám japonské duchařiny hodně rád, tak zrovna původní Ju-on mě teda vůbec neoslovil. Možná že jsem těch duchů viděl poslední dobou už příliš. :-) Nicméně přestože se tenhle snímek nese v tradičním napínavém duchu japonské duchařské školy, celkově je to strašně nezáživné a hlavně obsahově úplně prázdné. Jednotlivé příběhy jsou vyplněny napětím nasyceným očekáváním, které pokaždé zakončí nevyhnutelná interakce s nadpřirozenou entitou - no ale co dál? Příběh nikam nesměřuje, nijak se nevyvíjí, postavy mizí nebo umírají a pak je najednou konec - ale úplně bez pointy. Tak nějak to je prostě o ničem.

No vida, tak po čtyřech ryze béčkových dílech se páté pokračování povzneslo nad poněkud už ohrané schéma kostky otvírající bránu do pekla a toto téma vkusně přetvarovalo do noirovsky pojaté kriminálky. Hlavní hrdina sice taktéž bojuje s démony, ale tentokrát s těmi vnitřními, které probouzí jeho vlastní svědomí. Přestože je film s přibývajícím časem čím dál tím více zmatený a těžko pochopitelný, bravurní závěr ho vytáhne nad tuctové béčkoviny této série a ověnčí ho titulem nejlepšího Hellraisera vůbec. V hlavní roli příjemně překvapil Craig Sheffer, který roli detektiva Thorna zvládl s přehledem, přestože ve své náročné psychologii to určitě nebyla jednoduchá úloha. Mně osobně se tenhle inovativní Hellraiser líbil moc, škoda že v dalších dílech série opět zamířila do béčkových vod.

Tak já bohužel místní nadšení z tohoto filmu absolutně nesdílím. Někdy v půlce jsem se dokonce přistihl, jak s otevřenou hubou konsternovaně čučím na monitor nemaje jakýchkoliv slov. I když vezmu v potaz, že to nejspíš měla být komedie, tak kromě samotného úvodu, za který by se nemusel stydět ani Robert Rodriguez, je zbytek filmu neskutečná hovadina. Postavy jsou naprosto dementní (ale pokud v tom měl být ten humor, tak dodatečně ha ha), triky jsou natolik amatérské, že ty možná k smíchu přece jen jsou, a celé to na mě působilo dojmem absolutní trapárny. O takových filmech říkám, že dívat se na ně je plýtvání elektřinou…

Říkejte mi třeba kulturní barbar, ale já jsem ani po jedenácti letech tu deklarovanou mimořádnost tohoto filmu prostě nedešifroval. Když to vezmu kolem a kolem, tak je to jedna velká milostná epopej, a to teda ještě docela ujetá, kromě které se tam neustále krade-vrací-krade-vrací jeden starodávný meč. Jedinou skutečně povedenou pasáží, u které jsem si ale fakt zachrochtal blahem, byl ten dámský souboj na meče. A to především proto, že při něm nikdo NELÍTAL a tak to působilo věrohodně. Jenomže hned po něm si to tam přihasil Li Mu Bai, který pak společně s Jen „tančili ve větvích“, kterážto pasáž je jak vystřižená z šaolinských filmů. Pokud teda právě v tomto spočívá ta geniálnost Tygra s drakem, tak děkuji, ale nechci. V žádném případě bych tomu neubíral vizuální přitažlivost a propracovanou bojovou choreografii, ale jinak mě ten film prostě ničím neoslovil.

Tohle se mi líbilo. Je tady zřetelný japonský rukopis, což je patrné především v těch několika duchařských pasážích, ve kterých se Japonci doslova vyžívají (a zbytek světa tápe :-)). Příběhově je to sice dost přímočaré nahánění jednoho upíra a jeho veskrze podivné ochranky, ale to se dalo čekat. Hlavní hrdina – málomluvný lovec upírů, sám půlupír, D – je docela sympaťák, což se ale nedá tvrdit o jeho pětičlenné konkurenci (i když ten týpos s tím OBROVSKÝM dřevěným kyjem seřezaným protiupírovsku do špice je fakt borec :-)). Celý film vrcholí stylově na strašidelném hradě, kde řádí duch hraběnky Carmily, která by se nejspíše dala přirovnat ke skoro-naší Alžbětě Bathoryové. Její duchařské počiny jsou sice poněkud matoucí, ale působivé. Samotný konec je docela úlet (a to doslova), nicméně jako celek je tenhle animák velmi koukatelný.

Knižní předlohu jsem nečetl, takže mi logicky nemůže vadit ani to, že filmové zpracování je oproti knize údajně velmi rozpačité. Co se samotného filmu týče, sázka na Johnyho Deppa se jako obvykle velmi vyplatila a Polanského režie nabírá postupem času na obrátkách i obrazové síle, aby v posledních dvaceti minutách rozkvetla v dechberoucí vizuální symfonii. Tyhle příběhy o vyznavačích ďábla, temných knihách a starých mýtech jsou jako téma poměrně profláknuté, nicméně právě Polanského vybroušená režie dokáže i tento námět povznést na umělecky hodnotné dílo a přitom velmi přitažlivým způsobem. Johny Depp je prostě úžasný, byť místy působí dost osaměle a občasná pomocná ruka tajemné zelenoočky přijde proto velmi vhod. Tato postava je vůbec přitažlivě záhadná a její ďábelsky svůdné oči jsou jednou z nezapomenutelných rekvizit filmu, stejně jako nadmíru temný konec. Tohle se Polanskému prostě povedlo.

Tohle je přesně ten film, který když budete chtít někomu odvyprávět, po pár větách budete v koncích, protože se to odvyprávět jednoduše nedá. To se musí vidět. Příběh samotný je v podstatě velmi smutný, kdy jedná holka, která neví co se sebou, potká další holku, která o svém vlastním životě říká, že ho nenávidí. Je to příběh o mladých lidech plných ideálů, na které svět ale zapomněl. Oni nežijí, oni živoří. Jednoho dne se v tomto mrtvém světě objeví klučina Brandon, který je prostě jiný (a jak divák ví, je i fyzicky jiný). Jenomže být jiný, to se neodpouští nikde. Co je na filmu pozoruhodné, je neskutečně přesvědčivý výkon Hilary Swank v hlavní roli, která taky za to plným právem získala oscara. Její absolutní herectví mě nepřestává fascinovat. Jenomže kromě úžasných hereckých představení film jako takový vlastně nic dalšího nenese. Chvílema jsem se docela nudil. Ale ten závěr je tak emocionálně silný, že navzdory názvu filmu nejeden chlapec určitě zaplakal.