erased

Ballers jsou drazí, styloví a pohodoví, nejsou však dost zábavní ani dramatičtí na to, aby se daly považovat za něco víc, než nenáročný bonbónek k odreagování. A to je s přihlédnutím k štědré produkční záštitě poměrně málo. Obzvlášť zaskočí hvězdně obsazený The Rock, jeho příběhová linka je totiž tím, co celý seriál nejvíc brzdí, třebaže všechny ostatní postavy právě on spojuje. Stejně jako v Pain & Gain jsou zde totiž jeho pokusy o vtip nemotorné, a ani jako všemu a všem rozumějící sympaťák nedokáže svůj čas na scéně utáhnout. Přitom když dojde na ostatní fotbalisty, především na showmana Rickyho nebo šíleného Joea, dokážou Hráči výborně přenést do vysněného prosluněného světa plného excesu a slávy. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že nakonec skoro stejně dobře mohla sloužit i samotná výborná titulní sekvence.

... aneb jak se z nejočekávanějšího a nejnadějnějšího televizního projektu postupně stal seriál, se kterým mám prostě a jednoduše problém. Když jsem vycházel z kinoprojekce prvních dvou dílů seriálu, jehož koncepce z doslechu od čtenářů předlohy zněla jako něco skoro nereálně vynikajícího, byl jsem rázem jedním z vás - těch milionů fanoušků, kteří na knižní ani televizní sérii nedají dopustit. A ač bylo s přibývajícími díly stále více zřejmé, že je Hra o trůny pouze Římem v novém a relativně atraktivnějším prostředí, toto nadšení ještě slušnou dobu ne a ne opadnout. Až najednou přišlo pokračování, a spolu s tím, jak se druhá série přestala dějově hnout, stejně jako začala na povrch prosakovat jednoduchá formule jejího úspěchu, a jak se začalo dostavovat otrávení všudypřítomnými bordely, se obdiv k nejspíš prvnímu realisticky zpracovanému fantasy světu rázem proměnil v odpor k pojetí, se kterým si sice mnohé televizní série zahrávají, ale teprve HBO ho dovedla ke mnou proklínané dokonalosti. Toto pojetí totiž nehledí na žádný dramatický děj, budování vztahů a jejich tradiční vývoj směrem k nějakému předem viditelnému, třebaže neznámému závěru. Místo toho po vzoru historických kronik pouze vrší na obrovskou hromadu jednotlivé příběhy postav roztroušených po celém světě Západozemí a nevypráví tedy ani tolik jejich příběh, jako příběh onoho světa. A na to, abych měl potřebu sledovat zcela vymyšlené dějiny toho o těch opravdových, neméně zajímavých a komplikovaných, vím až příliš málo. Nemluvě o tom, že i samotným zpracováním jsou druhá a třetí řada nečekaným brakem. Tento dojem tedy alespoň částečně konečně zlepšila řada čtvrtá, která už konečně dokáže i přes absenci jakéhokoli posunu v ději dojmout nebo oslnit, avšak ani toto kyselou pachuť po čtyřiceti dílech zpravit nedokázalo a nedokážu si představit způsob, jakým by to pokračování této ságy dokázalo. To se nakonec v páté sérii překvapivě podařilo, třebaže pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo při nástupu kultu Vrabců á la nobody expects Spanish inquisition, i když samotné provedení bylo až příliš zjednodušené a neuvěřitelné. Podruhé so to ovšem povedlo zatím vůbec nejlepšímu dílu seriálu - Hardhome. Nejen, že jsme se v něm po pěti letech čekání od úvodní scény v pilotu dočkali prvního posunu v té části děje, která se hned od začátku tvářila jako ústřední, celá tato epizoda konečně dokázala naplno vtáhnout a zcela nadchnout. Po tak dlouhé době jsem už takto příjemné překvapení nečekal, přestože nedokázalo napravit dojem z další jinak všeobecně zbabrané série, celý jeden týden jsem musel s těžkým srdcem přiznat, že se ve fenoménu Game of Thrones pořád může jednou za čas zrodit něco kvalitního.

Ani ne tolik Hra z Anglie jako Hra o Anglii - naštěstí. Po splašeném pilotu se děj přesouvá z trávníku spíš do odborářské politiky a osobních i společenských dramat, a přestože mi fotbal samotný nemůže být ukradenější, právě díky tomu nahlédnutí do jeho historie v kontextu Viktoriánské Anglie si mě aspoň trochu získal. Finále už je tak nakonec zaslouženě poctivé sportovní drama, kterému není v podstatě co vytknout.

Pokud nic jiného, nelze tomuto seriálu upřít originalitu. Patří sice do dnešních klasických nekonečných seriálů, jejichž děj by se dal s trochou snahy smrsknout do sotva poloviny dílů a divák by o nic nepříšel, i přesto byla nejméně první řada velmí kvalitní. Druhá si u mě šplhla především právě krátkostí, a stávka scénáristů jí paradoxně přišla spíše vhod.

Film jako ušitý pro komiksové maniaky. Pro všechny ostatní spíš marný pokus fanouška a rozpohybování obrázků. Zajímavá stylizace u filmu často znamená úspěch sám o sobě, ale roztahanému, prázdnému a neskutečně nudnému scénáři, který v první hodině doslova uspává, nepomůže ani svěcená voda. A kupodivu příliš nepomůžou ani Nick Nolte a Jennifer Connelly. Jedinými klady filmu jsou nakonec právě první jmenovaný v roli dokonale kýčovitého komiksového vědce a vedle něj pár zajímavých bojových scén druhé půlky filmu (Hulk smash tanks!).

Na tuhle lahůdku jsem čekal hodně dlouho. Nakonec ale své pověsti nedostála. Jistě, první polovina byla k uzoufání roztahaná a nudná, a u druhé se dostavilo několik zasloužených záchvatů smíchu. Ano, dočkal jsem se i očekávaného zoufalého pokusu o "nastavení zrcadla dnešní době," (popadám se za břicho kdykoli si tuto frázi přečtu) a solidního nášupu zbraní masového ničení logiky a mozkových buněk. Ne, dokonce nechyběla ani tuna pathosu a schematismu. Jenže když se na obrazovce dvě hodiny prohání Jennifer Lawrence, a občas se tam ve vší počestnosti a korektnosti PG-13 naznačí i ta troška dětského násilí, na film se nedá tak úplně zlobit. Nejvíc mě ale nakonec štve, že Hladohry neuspěly jako kandidát na post dalšího party filmu a pozice Twilightu zůstala neohrožená. Ale kdo si počká...

První část Mockinjay už nepůsobí jen naivně hloupě po vzoru předchozích dílů, jakákoliv událost, které se tou dobou ještě nespící divák dočká, už je na rovinu zcela tupá, ne-li idiotská až debilní. Proto možná není až taková hrůza, že se za celé dvě hodiny prakticky nic nestane. I ta nudná uondaná prázdnota plná střídavě uplakaných, střídavě nakrknutých pohledů (které jsou navíc na poměry Jenny otřesně zahrané a hlavní postava celý film vypadá, jako by byla v jakémsi limbu) je totiž lepší než počátky proletářské revoluce, o které mají asi Hladohry být. Ta se v obou předchůdcích dala bez upřímných záchvatů smíchu tolerovat díky rozptýlením v podobě ucházející akce, ubohoučkého "nastavení zrcadla dnešní době" (prostě evergreen), nebo tvářičky Katniss. Pokud jsou ale jedinou zajímavou událostí ve filmu píseň pějící soudruzi všech obvodů, hrdě se vhrající vstříc smrti za osvobození země od kruté tyranie kapitalistických vykořisťovatelů, nemám už za co přidávat hodnocení. Kromě vynikající titulkové písněŁ. I to je ale na hraně, protože vynikající soundtrack od Lorde ve filmu krom této jedné výjimky stejně nezazní.

Jenny je po roce zpátky ve své nejzbytečnější roli a s ní se vrací i to dost možná nejnaivnější a nejhloupější "zrcadlo dnešní doby" (ne, tuto hlášku v životě nezapomenu). I přes hloupost jednotlivých postav, hloupost celého fikčního světa i hloupost jakékoli vnitřní (ne)logiky, druhý díl trilogie nějakým způsobem funguje. A to i přesto, že druhá polovina oproti předchozímu dílu po příslibech souboje výkvětu Hunger Games nudí o sto šest, a nic tomu nepomáhá ani zručná režie filmu, která ze samotných hloupoučkých a samoúčelných událostí předlohy mačká, co se dá. Kupodivu mě tak víc nadchla hloupoučkou teen romantikou napěchovaná první polovina o princezně ve zkaženém království. Ano, stále je to celé k pláči hloupé, ale o třídu příjemnější na nenáročné zhlédnutí, než tomu bylo loni napoprvé.

Tak takhle to teda chodí! Poučen, vzdělán, emocinálně naplněn a o pár litrů slz lehčí sleduju titulky k filmu, který něco vypovídá o životě, láskách, bojích a umírání mladých. Umíráním zhrzená, sečtělá a hyperinteligentní shemale... ehm Shailene... si našla svého prince Jasoně, který možná není žádný model, ale je od prvního pohledu posedlý, takže má srdce na správném místě. Taky je to čistě náhodou milionář, srší vtipem, životními moudry, ale rozhodně není dokonalý. Má přece všechny ty malé roztomilé chybky, které z něj dělají člověka! V jejím velehumánním a uvědomělém odmítání jakékoli romance ji naštěstí podporujou i na kokainu ujíždějící rozeskotačení rodiče a když už si jí teda konečně koupí výletem do Evropy, je to jasná láska na celý život. Ne. Teď už vážně. Nevzpomenu si na jediný film, který by rámovaly silácké blafy o jeho odlišnosti od jiných zamilovaných příběhů, načež by pak do puntíku plnil všechny klišovité náctileté představy o romantice a ještě z nich bez špetky bázně udělal vyloženě kýčovité melodrama (ok, Kodaline a M83 potěšili i mě). Nutno dodat, že vše zmíněné mě začalo vytáčet už v prvních minutách a čím křečovitěji se o to film snažil, tím víc pohřbíval šanci na jakékoli zapůsobení na mé city. Zkouškou jsem tedy neprošel a asi jsem emocionální mrtvola. Za ten ústřední motiv a světonázor by pak autor zasloužil kastraci, mentální klystýr a zbytek života ve společnosti S. Meyerové a J.K. Rowlingové. Vedle té trošky hudby nakonec ještě musím vyzdvihnout postavu ironizujícího básníka, kterou si zahrál Willem Dafoe - jedinou reálně působící, sympatickou a inteligentní postavu v celém filmu.

Před rokem a půl jsem Blomkampovi přál výprask, po kterém by snad mohl dát svá filmová dítka dokupy. Teď mi nezbývá než smutně uznat, že by to byl výprask nezasloužený. Na Chappiem jde totiž vidět, že pokud nic jiného, točí přesně to, co se mu líbí a to, co ho baví. A za to se na něj dá těžko zlobit, přece jenom točit dnes pod záštitou velkého produkčního studia svérázný film, a do své vášně si nenechat kecat - to je úctyhodná činnost. Bohužel ale pro mě toto utržení ze řetězů nevede k nadšení z nekonvenčního výsledku, jako k smířením se s faktem, že s autorovou nerdskou povahou nejsem kompatibilní. Chappie je totiž obsahově veskrze dětským filmem pro dospělé. Dětský hlavní hrdina a příběh věnující se v první řadě rodinným hodnotám se zde nepřirozeně míchá s krvavou akcí, neúprosným johannesburgským podsvětím a náznakem evoluce člověka/umělé inteligence, to je možná kombinace, která se k dnes tak oblíbenému tématu evoluce člověka a technologií (viz letos Ex Machina a Humans, nebo loni Robocop a Her) vyjadřuje neotřele, ale pro mě taky naprosto nezajímavě, až odporně. Spielbergova AI mi bohatě stačila jednou.