Molly

Film, který zobrazuje ženy jako slepice, které v životě netouží po ničem jiném než uhnat chlapa, co jim u oltáře navlékne prstýnek, mi nepěkně znechutil jedno nedělní dopoledne. Nehodnotím, protože mě už po třiceti minutách bolely oči, jak jsem je pořád vyvracela, a zbytek byl už jen zvukovou kulisou. I tak si vám ale troufám doporučit: ruce pryč!!!

Pánové žehrají, že jim sebrali krásku v latexu, a dámy si stýskají nad absencí namakaného hezounka. A Molly? Ta je v sedmém nebi, protože se hlavní postavou stal někdejší záporák z jedničky, od něhož by se klidně nechala pokousat, a proto uděluje velmi subjektivní čtyři hvězdičky:-)))

Alan Arkin NENÍ Yossarian, jen si na něho hraje. A dost nepřesvědčivě.

Blanche, někdejší jižanská dáma vychovávána ve velkém domě se sluhy, kterou učili, že dokonalý vzhled a umění konverzace postačí, aby se jednou dobře provdala za bohatého gentlemana, je konfrontována s neutěšeným faktem, že svět, jaký znala, je pryč. Starý Jih nahradil Jih nový, a pro dámy v něm není místo. I kavalíři, zdá se, jsou nedostatkovým zbožím. Než by si však tuto pravdu přiznala, raději žije v iluzi. Naopak Stanley, syn polských imigrantů, požadavky nového světa splňuje - je silný, přímý a živočišný a moc dobře ví, že přežít může jen ten nejsilnější. Jeho mužnost je v kontrastu s ženskostí Blanche, jeho realismus se bije s jejím idealismem. Jak jinak mohl jejich střet a boj o místo po boku Stelly (která se úspěšně požadavkům nového světa přizpůsobila) dopadnout než (pozor na spoiler!) vítězstvím silnějšího? Ale nenechte se zmást, konec není ani pro jednoho z nich nešťastný. A nešťastná rozhodně není ani filmová adaptace božské Williamsovy hry. Vivien Leigh působí tak zranitelně a Marlon Brando tak machisticky, jak je žádoucí, film ani na vteřinu nenudí a Kazanova režie je přesná. Akorát závěrečná Stellina slova zaznít neměla...

Hodnou chvíli po skončení závěrečných titulků jsem seděla v naprostém klidu, tichu a tmě a nechávala v sobě film doznívat. Čistý střed. Všechno má svůj důvod a já se vší pokorou přijímám bojovníkovo poselství s nadějí, že i já se jednou naučím žít tady a teď. Protože obyčejné chvíle neexistují.

Tedy... jestli tohle byl pouhý předkrm, pak reálně hrozí, že se u hlavního chodu zadávím blahem. Těch osm měsíců bude sakra dlouhých.

Takhle průměrnou romanťárnu s tuctovými dialogy jsem - navnaděná vašimi nadšenými ohlasy - rozhodně nečekala. Téma sbližování zkušeného muže se zmateným chlapcem je samo o sobě zajímavé, aby však zanechalo hlubší dojem, musel by být scénarista invenčnější a odpustit si některá otravná klišé (možný spoiler: ukončím vztah, následně zjistím, že mi přítel podal přihlášku na školu a já prozřím - záleží mu na mě, je to ten pravý etc. - nudaaa!), od věci by nebylo ani víc rozpracovat jednotlivé charaktery - já bych třeba ráda poznala i odvrácenou tvář hlavních hrdinů, kteří jsou divákům představováni jako dobrota sama - nudaaa podruhé. U mě holt surfaři dobrou vlnu nechytli. Třeba příště.

Chtěla bych být aspoň na chvíli básnířkou. Znát všechna synonyma světa a užívat barvité metafory. Veršovat tak, že by se všem tajil dech. Teprve pak bych snad uměla slovy vyjádřit ten souzvuk tónů, který se ve mně rozezněl se závěrečnými titulky. Tohle severské vyprávění o revoluci v životě jednoho teenagera, o křehkém poutu mezi lidmi a o tom, že co se rozbilo, už nejde slepit, se naladilo přesně na mou frekvenci a já měla pocit, že se točilo snad jenom pro mě. A když pak Ian Curtis Jarlemu na cestu zapěl, že love will tear us apart again, došlo mé filmové já naplnění. Jsem nesmírně vděčná za to, že se točí takovéhle snímky. Klenot, který putuje do šuplíku s nálepkou „srdcovky“.

Už v komentáři ke Stmívání jsem se přiznala, že jsem twilighter (pravda, nikterak fanatický) a od toho se také odvíjí moje percepce filmového zpracování - postavy ságy mám prostě ráda a sledovat, jak ožívají na plátně, mě velmi baví. Nejsem slepá k nedokonalostem (prkennost některých herců, trapnost určitých scén a, co mě opravdu vytáčí, fakt, že i při takových výdělcích studio neinvestuje do vymakanějších triků), ale ve výsledku jsem ochotná nad nimi přimhouřit oči. To platí i u Zatmění. I zde bych si ráda posteskla nad triky (i když jsou o třídu lepší než v Novém měsíci), nad zmršenou interpretací (rozbíjení upírů - wtf?), nad přílišnou stylizovaností (díky Cullenovým v černém před závěrečnou bitkou asi už nikoho o tom, že Twilight nerovná se emo, nepřesvědčím) či nad výměnou představitelky Victorie (Bryce Dallas Howard, ač ji mám moc ráda, není zdaleka tak charismatická jako Rachelle Lefevre), ani zde mi ovšem moje srdce nedovolí jít pod čtyři hvězdy. Bavila jsem se totiž náramně. Navíc kvituju, že David Slade posunul ságu zase o trošku dál, že se nebál vtipnosti a sebeparodie a že jsem konečně zjistila, že Jackson Rathbone, když odloží ten svůj strnulý výraz, je vlastně docela fešák. 85%

Dokaž mi, že svět není bezcitný... Vítejte v Království hrůzy, zemi, kde žezlo v rukou pevně třímá ďábelský Papá B, který svým poddaným ordinuje strach, zmatek a násilí. Před jeho démony nelze utéct... nebo ano? Heartless je sympatický indie snímek o zlu kolem nás i v nás samotných. Není dokonalý a nepřináší ani nic nového (je to vlastně taková variace na faustovský pakt), přesto má určité kouzlo, které tkví především v jeho atmosféře a autorských písních, jež celkovou náladu filmu krásně podtrhují. Za sebe tedy říkám ano. A Rilkeho citátu taky nevěřím.