Tsuki

Dvojité překvapení - zaprvé jsem měla šanci vidět posledního Shreka v letadle v době, kdy byl teprve v kinech (takže jsem se divila, ale Lufthansa si to očividně může dovolit), a zadruhé (a to je důležitější), na to, že je to čtvrtý díl, tak to bylo víc než slušné. Kdysi jsem viděla první a druhý díl, pak jsem ztratila zájem a na trojku jsem se nepodívala. A jak jsem tak o třetím díle četla, vypadalo to, že rozhodně není čeho litovat. Takže když přišel ještě čtvrtý díl, myslela jsem si, že to už vůbec nebude stát za podívání. A normálně bych se na to skutečně nepodívala. Jenže cesta letadlem z Tokia do Mnichova byla dlouhá, nebylo co dělat, a ostatní filmy z výběru jsem buď už viděla nebo to byl žánr, který mě nezajímá, tak jsem nakonec skončila u Shreka. A kupodivu jsem se pobavila. Téma sice není nijak originální, ale na čtvrtý díl je vtip ještě ucházející a rozhodně není chvíle, kdy by se člověk nudil. Navíc se mi líbila postava Rumpelstiltskina. Ten jeho zákeřný výraz byl dokonalý. Takže jsem byla vážně docela mile překvapena. Stále to sice spadá do průměru, ale viděla bych to na lepší průměr. ~(3,3★)~

Jsou filmy, které v podstatě nemají žádnou znatelnou atmosféru. Jsou filmy, které mají atmosféru, ale není moc silná, nebo už podobné "pocity" známe i z jiných filmů... A pak je ono minimum filmů, které mají svou vlastní výjimečnou atmosféru, a tu už u žádného jiného filmu nenajdeme. Takovým filmem je pro mě Tenkôsei: Sayonara anata. Je paradoxní, že krátce před tímto filmem jsem viděla jiný film z japonské tvorby - Sekai no chûshin de, ai o sakebu - film, od kterého jsem očekávala mnoho, ale který pro mě byl nakonec jedno z největších filmových zklamání. Zato od tohoto filmu jsem v podstatě nic neočekávala a pustila si ho jen tak... a nakonec se pro mě stal jedním z největších filmových překvapení. Tématem filmu je "prohození těl", tak jak jsme to mohli vidět třeba u amerického filmu Freaky Friday (Mezi námi děvčaty). Ovšem, oproti Freaky Friday se jedná o něco mnohem hlubšího (není se čemu divit, Freaky Friday je komedie, tohle je převážně drama, i když vtipné scény zde taky najdeme). Udělalo to na mě takový dojem, že jsem to v druhé polovině sledovala, ani nedutala. V druhé polovině se od tématu prohození těl a propojení duší dostává film k tématu rozloučení, které je nevyhnutelné. A v této části, mezi tóny písničky "Sayonara no uta" (=Píseň na rozloučenou) jsem se už naprosto ztratila. Moje duševní rozpoložení se dostalo na stejnou vlnu, hlavně z důvodu, že doba, kdy jsem to viděla, pro mě znamenala také loučení s několika lidmi, o kterých nevím, jestli je ještě někdy uvidím, a s prostředím, do kterého se jen tak nevrátím. V té chvíli měl tedy na dojem z filmu vliv i můj sentiment. Ale jsem si jistá, že nebýt doby, ve které jsem to viděla, bych tento film i tak hodnotila téměř stejně. Sentiment nesentiment, atmosféra a pocity, které film vyjadřoval, byly prostě nádherné. ~(4,9★)~

Už je to poměrně dlouhá doba, co jsem o tomto filmu četla na internetu a samozřejmě si tehdy přečetla i komentáře na CSFD. A pro tenhle film jsem se absolutně nadchla, sehnala si ho a vyčkávala a vyčkávala na nějakou speciální chvíli, kdy bych si ho mohla pustit. Čekala jsem, že to bude tak silný film jako například A moment to remember nebo pár jiných filmů z asijské romantiky. Bohužel, stalo se naopak přesně to, co jsem vůbec nečekala.... Sedím si tak večer na futonu, který jsem si pracně rozložila na tatami hotelového pokoje, navíc uprostřed mého vysněného japonského města Kjóta, kam jsem jela poprvé v životě... uvařím si japonský čaj sencha a řeknu si, že teď je přesně ta pravá nálada na to si pustit nějaký výjimečný japonský film. A pustím si tohle... koukám, koukám, koukám dlouho (138 min) a ono nic. Nic se ve mně nehnulo, nic mě nedojalo, ke konci už to i nudilo (!!!) Doteď nevím, co bylo špatně. Byly tam pocity, byl tam dojemný příběh, stará kazetová nahrávka, slzy, radost, smutek - všechno tam bylo, ale se mnou to ani nehnulo. Samozřejmě jsem byla zklamaná. Nedokážu říct, čím přesně to bylo, ale tenhle film mi absolutně neseděl a vůbec mě nedojal, ba dokonce mi ani nezůstal v paměti, jako to bývá u jiných filmů. Pro mě jedno z největších filmových "faux pas". ~(2,0★)~

Viděno 28.7.2010 v šibujském kině Toho Cinemas, nedlouho po premiéře. A jsem neuvěřitelně ráda, že jsem na to tehdy šla, protože to byla prostě nádhera. Netuším, jak to popsat - u mnoha filmů bych popsala řádky a řádky vět, ale u Karigurashi no Arrietty nemám slov. Příběh se zdá jednoduchý a něco podobného (o malých lidičcích) jsme už viděli ve více filmech, avšak zpracování Karigurashi no Arrietty pro mě bylo dechberoucí. A uznávám, že na mém dojmu se hodně podílela i hudba. Cécile Corbel se svým keltským stylem hudby byla pro tohle bez přehánění dokonalou volbou. Soundtrack doporučuju. A opět ztrácím slova. Je jen jasné, že pokud bych měla nějaký žebříček Ghibli filmů, Karigurashi no Arrietty by se zařadilo na druhé místo hned po Cestě do fantazie, čímž by předčilo všechny ostatní Ghibli filmy, včetně Princezny Mononoke.... Zahřálo to u srdce jako žádný jiný film už dlouhou dobu. ~(5,0★)~

Oproti první sérii možná víc dějový, což je plus, jenže naopak se zdálo, že nenabízí tolik vhledů do světa otaku, jako první série. Ať už první série, tak druhá série mě ve výsledku vůbec nezaujaly tolik, jak bych očekávala. ~(2,8★)~

Uznávám, že příběh dvou lidí, kteří jsou "ztraceni" ve svém životě, a o to víc, když se střetnou s odlišnou kulturou, je docela zajímavý... stejně tak Scarlett Johansson zazářila. Přesto si nejsem úplně jistá, jak film hodnotit - Protože ve výsledku, jako by mi vlastně nic neřekl. A co se mi vysloveně na filmu nelíbilo, že měl tendenci si dělat legraci z Japonců. Někdo by mi mohl říct, že jsem zaujatá, protože jsem japanolog, ale tak to není. Sama uznávám, že Japonci mají hodně chyb, ale která kultura nemá, že? Každý má své plusy a mínusy. Takže - bylo vážně nutné několikrát poukazovat na to, že Japonci nevidí rozdíl mezi L a R? Několikrát z toho udělat speciální scénu, která má vyznívat směšně? Vidět to ve filmu už poněkolikáté se mi vůbec nelíbilo a směšné mi to nepřišlo. Samozřejmě mi je jasné, že cílem tohoto filmu nebylo zesměšnit japonskou kulturu, ale přesto se nedokážu ubránit pocitu, že japonská kultura je ve filmu spíše ponižována a americká kultura vyzdvihována, jako by to byla ta jediná, správná, normální. A točit takhle film na úkor cizí kultury se mi nezdá správné. Nenechám sice tento důvod, aby úplně snížil mé hodnocení, ale je pravda, že na mém hodnocení podíl má. A jelikož, jak píšu výše, mi film v podstatě nic neřekl, nějak nejsem schopná pochopit tu řadu ocenění, které získal. Snažím-li se o objektivitu, vidím to na průměrný počin. ~(3,0★)~

Slabé, bez jisky... Mé očekávání bylo opět zklamáno. Příběh dívky, která tančí, aby naplnila slib, který dala svému bratru-dvojčeti předtím, než zemřel, by sice mohl být docela slušný, ale chtělo by to minimálně lepší herecké výkony. Nemluvě o dalších věcech, jako scénář a režie. Všechno působilo nějak chabě a toporně, což si myslím, že u tanečního filmu je už docela extrém. U většiny tanečních filmů, i když jsou dějem slabé a mají třeba i špatné herecké výkony, mě oslní aspoň ten tanec. Ovšem ani tohle se tentokrát nekonalo. Z nějakého důvodu mě totiž nezaujalo ani to tančení. A to už svědčí o hodně slabém filmu. Škoda. ~(1,8★)~

Když jsem se tak dívala na zdejší hodnocení, získala jsem dojem, že Genshiken musí být úžasné anime, které by si nikdo neměl nechat ujít. Ovšem nakonec jsem popravdě trochu zklamaná. Genshiken je "geniální" v tom, že na skupině vysokoškoláků ukazuje svět otaku tak, jak skutečně je, a nabízí vhled do jednotlivých zákoutí i problematik tohoto světa... Což je rozhodně dobrý nápad. Jenže jednotlivé epizody stojí samy o sobě a člověk má pocit, jako by sledoval jen epizody nějakého dokumentu o otaku. Není zde žádný skutečný příběh, který by to spojoval (snad až trochu v druhé sérii, kterou jsem později taky zkoukla). To byl pro mě ten hlavní problém, protože myslím, že anime příběh vyžaduje. Takhle jsem se ani netěšila na následnou epizodu jako pokračování, protože zkrátka nebylo na co se přesně těšit. Společně s OVA a druhou sérií jsem to dokoukala spíš z nutnosti, protože nerada něco vzdávám uprostřed. Bez příběhu se bohužel v průběhu dívání často objevovala nuda. ~(3,0★)~

Tenhle film mi udělal radost. Jak už tady více lidí napsalo, na nic si nehraje a vypadá přirozeně. Zkrátka obyčejný příběh ze života mladé dívky, která zjistí, co by v životě chtěla dělat a co jí baví, zažije si i nějaké to trápení, ať už s rodiči, s láskou, nebo se svou kamarádkou. A my diváci se určitě i v některých scénách zasmějeme, jelikož je to i komedie. Zní to samozřejmě "klasicky", ale co se mi na tom líbilo, je právě ta nevyumělkovanost a určitě taky Ellen Page, kterou mám jako herečku čím dál víc ráda. Drew Barrymore překvapila - režírovat očividně dovede více než dobře. ~(4,1★)~

Po zhlédnutí zhruba první třetiny tohoto seriálu jsem myslela, že už se na to nezvládnu dodívat. Celý děj vyzníval tak hloupě, že jsem se divila, jak Japonci mohli takovou pitomost vůbec natočit. Hlavní postavou tohoto seriálu je Shibata Taketora, který vypadá na studenta střední školy, ale nikdo by netušil, že je ve skutečnosti mnohem starší a je policistou. Hned první díl nabere přehnaně rychlý spád. Taketorovi se splní jeho sen a z obyčejného policisty je povýšen na detektiva a ihned dostává svůj první případ, kam je díky svému vzhledu nasazen jako tajný detektiv v přestrojení za středoškoláka. Tento případ se táhne několika prvními díly a vyznívá tak hloupě a nedůvěryhodně, že to byl hlavní důvod, proč mě seriál začal rychle nudit. Druhým důvodem jsou postavy - hned na začátku se seznámíme s několika vedlejšími postavami, které do děje vstoupí, ani nevíte jak, a svými neprokreslenými nebo hloupými charaktery dělají celý děj ještě míň přirozený. Navíc svou necharakterností způsobily, že jsem si snad polovinu celého seriálu nebyla schopná zapamatovat ani jejich jména. Postava tlouštíka Hakuta mi navíc přišla dost otravná. Je to ten typ hloupé postavy, která má v seriálu či filmu zaručovat svým chováním legraci. Ovšem komu by přišlo vtipné to, že když se chce tato postava někomu "pomstít", upeče mu dort z hořčice, nebo pokud se prozradí něco, co chtěl utajit, tak zachrochtá? Já se u toho nezasmála ani jednou. Z těchto důvodů jsem po zhlédnutí prvních čtyř nebo pěti dílů neměla vůli sledovat to dál. V této fázi bych skutečně seriálu nebyla schopná dát víc než jednu a půl hvězdy. Ovšem nakonec jsem se přecejen rozhodla, že to dokoukám... a kupodivu druhá polovina překvapila. KONEČNĚ se totiž objevuje skutečná zápletka, která v první polovině chyběla a spojuje seriál do celku (první polovina jako by vůbec nedržela pohromadě). Seriál je tak hned "sledovatelnější" a působí aspoň o něco přirozeněji a dokonce zábavněji. Hloupé epizody a nepřítomnost "skutečné" zápletky v první polovině tedy seriál hodně kazí, ale druhá polovina pomohla celkový výsledek dotáhnout aspoň na průměr. Pokud však nechcete celou první polovinu trpět, sáhněte raději po jiném seriálu. ~(2,5★)~