Tsuki

Náhled do průběhu mise Apollo 11 skrze autentické záběry - jak jsem pochopila, tak jde nejen o vyčištěné a restaurované záběry, ale také o záběry nikdy neuveřejněné. Chápu, že to samo o sobě má velkou hodnotu. Zážitek je to tak veskrze autentický, ale musím říct, že právě svou formou mířený na již zasvěceného diváka. A právě v tom vězí ten malý háček. Myslela jsem si totiž, že půjde o více klasický dokumentární styl, kde budou i nějaké ty komentáře a vysvětlení. Nic takového v tom ale nenajdete. Mohla jsem tak sice nasát atmosféru toho tehdejšího dění (ať už z pohledu samotných kosmonautů, techniků a dalších pracovníků NASA nebo zkrátka jen lidí, kteří té události přihlíželi jako diváci), ale místy jsem jednoduše nechápala, na co to vlastně koukám a co se aktuálně řeší. Pro lidi, které vesmírné mise vysloveně zajímají nebo jsou technicky založení, značka ideál. Stejně tak si dovedu představit nostalgii někoho, kdo tuto událost třeba v dětství sám zažil a koukal na to v televizi. I pro takového člověka může být tento dokument skvělým zážitkem. Pro mě jde však ve výsledku pouze o lehce nadprůměrný zážitek, jelikož na mě byly tyto záběry možná až moc syrové a nedovysvětlené. To, co jsem do teď o první misi na Měsíc věděla, bylo rozhodně nedostačující k tomu, abych si tento dokument mohla naplno užít a docenit ho. Subjektivně proto hodnotím takto. ~(3,3★)~

Historie projektu Apollo mi přijde zajímavá, a tak oceňuji všechny nedávné okolnosti, díky kterým jsem se mohla dozvědět o něco více (jak 50. výročí přistání na Měsíc, které proběhlo teprve před pár týdny, tak i úspěšný film minulého roku První člověk). Ráda jsem se proto podívala také na Apollo 13, které pro změnu zpracovává nepovedený let na Měsíc z roku 1970, trefně označovaný jako "nejúspěšnější neúspěch". Myslím, že film dělá čest této skutečné události, která je důkazem toho, že maximální úsilí, které jsou lidé schopni vynaložit, dokáže zvrátit i téměř ztracenou situaci. To, co jsou lidé schopni dokázat, když se spojí dohromady, je zkrátka obdivuhodné, a případ Apolla 13 je toho dokladem. Takže ano, film jsem si užila - jak pro příběh samotný, tak pro kvalitní zpracování, hutné napětí a herecké výkony (Tom Hanks skvělý jako vždy, stejně tak Ed Harris). ~(4,2★)~

Skupinu Arashi a její členy mám sice ráda, ale tento dokument je naprostá katastrofa. Je mi záhadou, jak samotní Arashi mohli souhlasit s takovým mizerným zpracováním, vzhledem k tomu, že jde o dokument k výročí 20 let jejich činnosti a zároveň ku příležitosti jejich nastávající pauzy (přerušení činnosti). Navíc ze samotného dokumentu vidíme, že členové Arashi jsou hrozní dříči a že dejme tomu při plánování vlastního koncertního turné si dávají neskutečně záležet na formě a každém detailu koncertu. Což je přesně to, co tomuto dokumentu chybí - naprosto postrádá jakoukoli formu, koncepci! To je bohužel jeho největší problém. Dalším kamenem úrazu je to, že se nejedná o jeden dokumentární film, ale o celou sérii, což pak bez koncepce působí o to hůř. Jednotlivé díly jsou sice pojmenovány tak, aby to vypadalo, že každý má své vlastní téma a že to celé má nějakou osnovu, ale vlastně tomu tak není. Většinou jde o podivné slepence různých záběrů z toho, jak kamera sledovala Arashi během posledních dvou let (přičemž před rokem oznámili plánovanou pauzu - "hiatus"). Což mě vede k dalšímu zásadnímu problému - natočený materiál je sestříhaný tak příšerným způsobem, že se mi nechce věřit, že tohle režíroval a stříhal nějaký profesionál. Nad kvalitou zpracování opravdu zůstává rozum stát - díl třeba končí náhodným sestřihem nějaký záběrů a vše je utnuté tak náhle, že si divák říká, jestli to měl být konec nebo se mu kvůli technickým problémům jen přestalo přehrávat video. Celkově jsou často záběry pospojované tak chaotickým způsobem, že to nemá hlavu a patu. Postrádá to logický sled, dynamiku i tempo. Jako divák jsem pak z toho byla zmatená, rozpačitá a místy i znechucená. Tohle musela vytvořit banda amatérů, jinak si to nedokážu vysvětlit. A je to obrovská škoda, protože ten natočený materiál má svou obsahovou hodnotu a potenciál udělat z toho výborný dokument. Některá místa jsou opravdu zajímavá - třeba vidět to obrovské pracovní nasazení Arashi, jejich detailní plánování a secvičování turné (klobouk dolů nad tím, kolik si toho opravdu tvoří sami, přestože mají samozřejmě k ruce i velký tým lidí, techniků atd.), dále také některé jejich přátelské a humorné interakce, jejich téměř "bratrské" pouto, a vůbec celý ten náhled do zákulisí toho, co dělají... Ano, hodnotu to opravdu má, JENŽE (!) je to všechno zatížené obrovským balastem. Ta forma tomu neskutečně ubírá body. Mnoho z toho, co chce (asi) dokument říct a poukázat na to, je tam bohužel omílané až přespříliš. Mnohdy se vrací k tomu, co už bylo někde řečeno a ukazuje to znovu a znovu. Několikrát třeba vidíme nějakého člena povídat o tom, jak se cítí, když se má po dvaceti letech jejich skupina "rozpadnout". Často jsou tyto bezcílné monology dokonce nesestříhané, a jsou zkrátka dlouhé. A když se každý díl pořád ukazuje v té hrůzně poslepované formě to samé, tak už to přestává být zajímavé, ale spíš to působí otřepaně a klišovitě. Přitom by to stačilo jen nějak "učesat", vybrat z toho to podstatné, kvalitně to sestříhat a dát tomu jednotnou formu s jasným cílem a sdělením. Trochu mě zkrátka mrzí, že takto se Arashi neukazuje v tom nejlepším světle. Zasloužili by si lepší dokument. Ale kdo ví, třeba právě takovou skutečně "deníkovou" a naprosto syrovou formu chtěli... těžko říct, za jakých okolností tato dokumentární série vzniká. Nesmím samozřejmě zapomenout zmínit, že série ještě nemá konec. Aktuálně vyšlo 6 dílů a během roku má Netflix přidávat další. Údajně jich má být celkem 20. Jsem sama zvědává, kam se tohle bude dál ubírat, protože momentálně to vypadá, že to nemá žádné směřování ani jasnou osnovu. V této fázi mám očekávání velmi nízká, ale uvidíme. Každopádně toto hodnocení není finální a ještě ho budu aktualizovat. Měla jsem pouze nutkání ohodnotit dosavadní kvalitu série, vzhledem k tomu, že k této dokumentární sérii tady na ČSFD ještě nikdo nic nenapsal (oproti IMDB, kde už něco málo je - několik hodnocení a jeden slovní komentář, který však nejspíš napsal fanoušek, jenž hodnotil pouze obsah nikoli formu). Update 3.9.2021: Tak jsem to nakonec viděla opravdu celé. A bohužel, nyní už zasvěceně můžu říct, že až do konce je to "VELKÉ ŠPATNÉ". Výtky, které jsem k tomu měla na začátku, mám až do samého konce. Nic se nezlepší, něco se neustálým omíláním toho samého dokonce ve výsledném dojmu ještě zhorší. Divák v tomto dokumentárním seriálu sleduje více než 12 hodin (!!!) záběrů, které nemají cíl, málokdy mají nějaké nové sdělení, a často jsou obsahově velmi prázdné. Tento materiál se měl sestříhat na klasický celovečerní film a bylo by to úplně dostačující, snad by to dokonce bylo nejen koukatelné, ale i dobré. Věřím, že ano. Ale touto formou a délkou rozhodně ne. Najde se zde opravdu jen málo světlých míst - těmi jsou některé díly týkající se osobních příběhů jednotlivých členů. Slušné byly díly o Aibovi, Sakuraiovi, a jakž takž o Ónovi (tento díl byl takový trochu smutnější - bylo z něj opravdu cítit, že být členem Arashi vlastně nikdy nebyla jeho opravdová volba, a že si to na něm vybralo svou daň). Kupodivu ale naopak osobní díly Ninomiyi a MatsuJuna byly naopak obsahově dost prázdné, dokonce až nudné. Velká škoda. Doteď je mi záhadou, jakým podivným způsobem tento dokumentární seriál vznikal. Posledních několik dílů už jsem na to koukala dost rezignovaně s myšlenkami typu "ach jo, už zase dlouhý záběr na někoho, jak jede v autě nebo přemýšlí a nic nedělá/neříká..." nebo "ach jo, už pomilionté posloucháme dlouhý monolog, jak se nějaký člen cítí před plánovanou pauzou a finálním koncertem.... co se jich tak třeba zeptat na nějakou jinou otázku, než pořád dokola, jak se cítí, když k tomu stejně už nemají co víc říct?" .... Hodnocení jsem nucena dokonce ještě o krapet snížit. A opravdu nijak nekřivdím samotným Arashi, ale horší dokument jsem nikdy v životě neviděla.    ~(1,8★)~

Jednoduchý příběh o tom, jak se z malé inteligentní a veselé holčičky stala zatvrzelá holka toužící po pomstě, tak jak ji můžeme vidět v Liar Game: Reborn (Raiā gēmu -Saisei-). Není to nic podstatného k příběhu Liar Game, jen takový drobný spin-off navíc. Dohromady tyto čtyři krátké díly čítají jen nějakou půlhodinku, takže je to skutečně pouze "drobné" a spíš bych tak řekla "informativní", protože to pocity malé Alice ve výsledku nijak zvlášť nerozvíjí. ~(3,0★)~

Viděno 28.7.2010 v šibujském kině Toho Cinemas, nedlouho po premiéře. A jsem neuvěřitelně ráda, že jsem na to tehdy šla, protože to byla prostě nádhera. Netuším, jak to popsat - u mnoha filmů bych popsala řádky a řádky vět, ale u Karigurashi no Arrietty nemám slov. Příběh se zdá jednoduchý a něco podobného (o malých lidičcích) jsme už viděli ve více filmech, avšak zpracování Karigurashi no Arrietty pro mě bylo dechberoucí. A uznávám, že na mém dojmu se hodně podílela i hudba. Cécile Corbel se svým keltským stylem hudby byla pro tohle bez přehánění dokonalou volbou. Soundtrack doporučuju. A opět ztrácím slova. Je jen jasné, že pokud bych měla nějaký žebříček Ghibli filmů, Karigurashi no Arrietty by se zařadilo na druhé místo hned po Cestě do fantazie, čímž by předčilo všechny ostatní Ghibli filmy, včetně Princezny Mononoke.... Zahřálo to u srdce jako žádný jiný film už dlouhou dobu. ~(5,0★)~

Ach ty zašlé časy někdejší Asakusy, živých jevištních vystoupení, kterým ještě tolik nekonkurovala televize, časy mladických let... Jak řekla na začátku filmu postava Čiharu, "závidím ti, protože teprve začínáš." Je to zkrátka film, ze kterého dýchá nostalgie. Třebaže málokdo z nás by měl osobní zkušenost s tokijskou Asakusou 70. let, naopak téměř každý má snad zkušenost s nějakými vlastními "začátky" (ať už se to týká čehokoliv) a hořkosladkými vzpomínkami, které se s tím pojí. Ta nostalgická atmosféra je ve filmu téměř hmatatelná a v tomhle ohledu je to moc příjemný zážitek. Přiznám se, že o životě Kitana "Beata" Takešiho jsem téměř nic nevěděla, takže to bylo i fajn seznámení s počátky jeho kariéry. A Jagira Júja teda překvapil! Už dávno to není ten klučina z Daremo shiranai. Jelikož jsem ho od té doby v ničem jiném neviděla, vůbec jsem netušila, kam až se herecky dopracoval. Očividně je to talent. Film je celkově zajímavý také svým náhledem do tématiky komediálního herectví a japonského komediálního žánru "manzai" (druh stand-up comedy, většinou ve dvou). ~(4,2★)~

Jemný a citlivý film o tom, jak být sám sebou. Zaměření na tématiku lidského chování ve společnosti, jak lidé hrají určitou roli, aby dokázali zapadnout - tím má určitě tento film člověku co říci. A z pohledu vnímavé mladé dívky je to záležitost o to osobitější, přístupnější a zároveň zajímavější. Hodnotím jako pěkný film, který má co dát. ~(4,0★)~

3-4 hvězdy. Bavila jsem se, to ano, ale beru to jako spíše jednorázovou zábavu, na kterou asi nebudu nijak zvlášť vzpomínat, protože příběhem to zkrátka je takové. Proto spíše sklouzávám ke třem hvězdám, než abych dávala čtyři. Počáteční zhruba tři díly navíc nezaujaly tolik, jak bych očekávala. Některá japonská doramata umí diváka zaujmout hned od prvního dílu, jiná naopak ne - a to je právě ten případ. Trvá nějakou chvíli, než si na množství postav zvykneme a oblíbíme si je. Nejdřív to moc nefunguje a některé scény jako by působily až moc uměle, čímž však nemyslím trhlost celého příběhu, který by se nemohl stát (na to jsme u některých japonských doramat docela zvyklí). Nedokážu to popsat, ale snad se na tom podílí i režie. Teprve u nějakého čtvrtého dílu jsem byla schopná se do toho trochu vžít a oblíbit si postavy, které jsou každá jiná, se svou vlastní povahou. A to je na tom to zábavné (Líbil se obzvlášť "okama model", kterého hrál Yamamoto Yusuke :)). Přidejme k tomu tak trochu pohádkový a šílený hrad a Horikitu Maki jako bezdomovce a ve výsledku je to nakonec příjemná zábava s milým humorem. U toho to však zůstává. ~(3,4★)~

Tak jsem sledování Attention Please završila ještě i druhým závěrečným speciálem. Není to samozřejmě nic úžasného ve srovnání s původním seriálem, ale přece jenom musím říct, že je tenhle speciál možná o malý kousek lepší než předchozí speciál v Honolulu. Není to taková zábava a některé vtípky se opakují (například velice "nenápadný" otec od Yayoi), ale na druhou stranu je hezké, jak se děj tak trošku zaobírá hledáním sebe sama (konkrétně v cizí zemi), nebo vzájemným pochopením a přátelstvím. Jak už jsem napsala, nic převratného, ale je to celkem obstojná tečka za celým příběhem. Jen je trošku škoda, že nebyl nijak dotažen vztah lektorky Mikami a kapitána Sakurady. ~(3,1★)~

Skoro se divím, že k tomuhle ještě nikdo nenapsal komentář. Attention Please je svěží seriál, který je důkazem toho, že starší japonské seriály byly o krapet lepší a také možná kvalitnější než ty současné. Ueto Aya je v hlavní roli neuvěřitelně roztomilá a postará se o kopec zábavy a příjemnou náladu během sledování. A co víc, ve vedlejších rolích hrají Nishikido Ryo a Aibu Saki, což je příjemné zpestření, obzvlášť pokud tyto herce znáte jen z pozdějších seriálů nebo filmů. Dějová linka sice nikterak nepřekvapí (jak to ostatně u takových seriálů bývá), ale atmosféra moc pěkná. Chvílemi trošku melancholická, jindy naopak šíleným způsobem zábavná. ~(4,2★)~