NinadeL

Irena Obermannová je takový nepěkný fenomének knížeček ve stylu "lelky do kabelky". Hrdinky jsou hystericky rádoby autobiografické, děcka jsou uřvané reklamy na drzost, muži karikatury. To nitro, které nám ty blběny odhalují, je úžasně ploché. Ale natočeno je to rutinně, obsazeno zdomácnělými obličeji a lid je tedy spokojen. A komu by to přišlo málo, Aňa namluvila taky audioknihu.

V pokračování Hodinového manžela jsme opět dostali úplně stejný nemastný, neslaný film od nikoho pro nikoho. Jen s tím rozdílem, že tu posílila česko-slovenská nálada.

Taková tradiční malá česká domů. Sem tam se najde určitý nápad, ale jinak je to hrozně obyčejné, stokrát viděné, zaměnitelné a ve výsledku k ničemu. Základní nápad je okoukaný z filmů typu Do naha!, v téhle české kutilské verzi snad osloví jen ten pokojík na dně vypuštěného bazénu. A to je dost málo na jeden, neřkuli na dva filmy.

Crossover byl tento rok dobrý, ostatně jako vždycky. Ale začátek 4. řady je taková sprcha, že to budu muset zase na čas dát k ledu. Ty střihy mezi jednotlivými sériemi jsou náročné. Nic moc nenavazuje, nové postavy přichází jakoby nic. A i taková věc jako Superman na Argu je vyřešena jednou větou. To není nic moc příjemného. A do toho ta sovětská Supergirl... Další vývoj s Agentem of Liberty je vysloveně nepříjemný. Chápu, že to, co se děje v Trumpově USA musí nějak ovlivnit i tamní popkulturu, ale tohle je fakt síla. Podobné problémy mám s AHS: Cult. Kdyby takové poselství bylo v celé Arrowversi, chápala bych to, ale např. Batwoman si řeší jenom to svoje. Už dlouho chybí kvalitní L drama, ale přichází transka, která je zároveň míšenec člověka a mimozemšťana. Well... První dvě třetiny série byly tak mimo, že kvalita cca pěti posledních dílů už to zachránit nemůže. Je to velký risk, takhle hazardovat s diváky.

Velku vkusný nápad na sérii Schlagerfestivalů odstartoval v roce 1975 a vždy se vracel o 50 let zpět v čase. Pro našince je zřejmě nejzajímavější výstup Karla Gotta s Über die Prärie, což je německá verze Indian Love Call z operety Rudolfa Frimla Rose-Marie. Skvělý je i miláček Theo Lingen se šlágrem Die Polizei, die regelt den Verkehr. Samozřejmě německá verze Yes Sir, that's my Baby je jako Küss mich, Schnucki-Putzi plná energie.

Hrůzný normalizační Silvestr, jehož součástí byla také prapodivná Operetní féerie. Jako pěst na oko to bylo úplně celé, protože vedle sebe se musela tísnit Lenka Filipová a její cover Africa Simona, hodně špatná Černocká, extrémní Helekal, jakási podivná parodie na Sobotu, do toho Wimmer, Šíp, Uhlíř, Novotný... Skanzen se vším všudy.

Autentickou vzpomínku mám samozřejmě v mlze, ale díky pozornosti, která se pomalu stáčí všemi směry na divoká a někdy až nepochopitelná 90. léta, přichází řada i na novácké Silvestry. Ty traumatizující záběry se opakovaly ve velice obdobné úpravě i dalších několik let a není divu, že šlo jen o variace na silvestrovské pořady ČST, pakliže se pod tím podepisoval starý neumětel Adamec. Podivné scénky jak vytržené z normalizace převzal Novotný, různí baviči jen pokračovali v tom, co na jistotu prodávali už dlouhá léta před revolucí. Společný novoroční přípitek si vysloužila dvojice Zeman - Klaus. Čemuž mohla v hrůznosti konkurovat jen předlouhá revue na téma lidové operety v podání oblíbených starů té doby. Je skutečně cosi až znepokojivého na tom Hůlkovi snažícím se o retro. Ačkoli fundusy (zejména ty z Barrandova) se snažily seč mohly a navlíkly ty celebrity do leta osvědčených kostýmů z doby státního filmu.

Klasické show Karla Gotta ze Slaného. Místy naprosto nesledovatelné, jindy vtipná historická exkurze. Někde mezi tím je parodie na operetu v podání dvou zpěváků oddechové hudby na čtyři - Gotta a Korna.

Zcela zaměnitelné s Bajkery, kteří přišli o 2 roky později. Naše mládež dlouho neměla vlastní filmy, po té přišel Janák a ukázal všem, že nelze pořád vzpomínat na problémy normalizačních učňů. A tohle je výsledek. Takže je to vlastně v pořádku.

Vysloveně příjemný rodinný film. The Sun Comes Up je adaptací příběhu Mountain Prelude Marjorie Kinnan Rawlings z roku 1947 a zároveň poslední film slavné divy hudebních velkofilmů Jeanette MacDonald. Zatímco divák ještě vstřebává árii z Madam Butterfly, na plátně se strhne drama. Helen Lorfield Winter (naše hlavní hrdinka) nejenže přišla o manžela, přichází také o syna a jediná duše, která jí zůstává na blízku, je kolie Lassie. Winterová odchází i se psem na venkov a tam se sblíží s místním sirotkem... Krásné, dojemné a nasnímané v dokonalém Technicoloru.