frbulka

Tak na tohle jsem se dívala jen kvůli mamce, která, stejně jako většina jejích vrstevníků ABBU může. Za prvé: já nemusím ABBU (až na pár písniček). Za druhé: většina protagonistů neumí zpívat (snad až na Amandu Seyfried). Za třetí a to mi vadilo absolutně nejvíc: herci, hlavně ty tři ulítlý ženský strašně přehrávaly, na mě to nepůsobilo přirozeně, ale jako nucené divadélko...40%. Pro příznivce ABBY je to ale asi zážitek.

Díky napínavosti a skvělému spádu děje, stejně tak jako krásné mnou nově objevené herečce Carice van Houten a jako vždy charizmatickému Sebastianu Kochovi si u mě film vysloužil 80%. Ale ztotožňuji se s některými názory uživatelů csfd, že snímek podle skutečné události je až příliš akční, příliš přichucený milostnou zápletkou, která se zdá dost naivní a nedotaženými citovými pochody hrdinů (viz reakce Rachel na začátku filmu, když Němci vybombardovali dům, kde se ukrývala - možná způsobeno jen špatným dabingem?). Ale celkově slušný divácký zážitek, který mě nalákal k filmu s podobnou tematikou - Valkýra.

Více než 14 dní po shlédnutí filmu, kdy už jsem si vytvořila jistý odstup, se konečně dostávám k tomu ho stručně okomentovat. O snímku jsem si toho příliš nezjišťovala a možná proto jsem v šoku byla. I když i pro Antikrista, stejně jako pro ostatní Trierovy filmy platí, že měl v sobě cosi, co mě okouzlilo a působilo na všechny mé smysly, obsahoval ve větší míře než jeho ostatní filmy složky depresivní, drásavé, zneklidňující, těžce působící na psychiku, zde konkrétně i prvky, které vyvolávaly pocity hnusu (skutečně byly ty drsné a bez obalu nasnímané scény nutné???). Dokonce to došlo tak daleko, že v určité chvíli jsem pocítila nutkavou potřebu odejít…Ale vydržela jsem a dlouho mi snímek zůstal ležet v hlavě, jen škoda, že nemám schopnosti a um rozkrýt celou jeho hloubku a pochopit všechny symboly. I když moje stavy pobouření a znechucení vyvolané podle mě zbytečně drsnými záběry už značně ochladly, přesto si netroufám hodnotit snímek, který ve mně vyvolal tak různorodé pocity. Na závěr - ano, Trier zůstává mým ceněným a váženým režisérem s nezaměnitelným stylem, ale z trojice Prolomit vlny, Dogville, Antikrist zůstává třetí z nich na poslední příčce…

Remember me neslo krásnou myšlenku a určité poselství, ale díky pro mě odtažitému, zdlouhavému a snad i nanicovatému zpracování mě tento film téměř vůbec nedojal a nezapůsobil na mě. Lehký mráz po zádech mi přeběhl díky překvapivému vyústění, které snímek povýšilo, ale nedokázalo příliš vylepšit dojem z předešlé nenaplněné dlouhé stopáže. Za mě 65%.

Když po téměř dvou hodinách nastalo ticho a objevila se černá obrazovka, těžko popisovat mé pocity. Asi převažoval hluboký smutek a taky jsem si po delší době připomněla, že naše planeta je krásné místo k životu, ale čas, který tady můžeme strávit je dost krátký a nejistý na to, abychom si mohli dovolit ho promarnit. Co se týče snímku: ocenila bych redukci děje v navigačních centrech, i když chápu, že pro načrtnutí reálného obrazu byl důležitý. Druhá část filmu už žádný komentář nepotřebuje...

Přiznávám se, že mám pro většinu komedií s Benem Stillerem slabost a tahle mě dokázala rozesmát a zlepšit náladu. A to je podle mě hlavní úkol žánru komedie, intelektuální úroveň vtipů vem čert. 69%.

Ach láska, ta láska...:-). A tady to prožijete znovu, navíc vše podtržené skvělými hereckými a pěveckými výkony hlavních představitelů, výborným vtipem a velkým smutkem zároveň. Christian a Satine jsou pro mě novodobí Romeo a Julie a Moulin Rouge jedním z nejpůvabnějších filmů o lásce, který si mě napodruhé plně získal.

V podstatě platí to samé jako pro Muže z Acapulca - jsou zde úžasné momenty, ale také jich je dost jalových...Belmondo je pro mě klasika, u které mi ale často padá hlava...

Paříži, miluji tě...a já nevím proč, ale mě Paříž nikdy nedokázala tak nadchnout a okouzlit jako tisíce turistů, mnoho básníků, sochařů, malířů a dalších umělců. Prostě tato francouzská metropole se mi zdá trošku přeceňovaná. Bohužel něco podobného platí částečně i o povídkách, které tvoří tento snímek. Aby si mě tyto příběhy více podmanily, nemohly by být jen pouhými střípky. Většina z nich se jen lehce dotkla mého srdce, ale skončila dřív, než se v něm mohla vůbec usadit, některé jen proletěly kolem. I přesto si však cením originality celého díla a přiznávám, že ve mě zanechalo příjemný pocit melancholie. Příběhy, které mě zasáhly i přes krátkou stopáž: Příběh dvou mladých lidí černé pleti - nejsmutnější a nějkrásnější, příběh matky donucené být s cizím dítětem, aby zajistila obživu tomu svému - asi se vě mně ozvala budoucí máma..., příběh slepého chlapce a dívky-herečky - emocionálně silný příběh s krásným závěrem, hororová povídka - přináší nečekané zpestření, mimové - zanechali největší dávku oné blažené melancholie a vzbudili pocit, že Paříž je snad skutečně vyjímečné město, pár ve středním věku snažící se vykřesat jiskru vášně a lásky ve svém skomírajícím dlouholetém vztahu, příběh osamělé Američanky v Paříži - připravil filmu originální tečku, bez které by Paříž nebyla asi tak k pomilování. Zbytek však pro mě vesměs zapomenutelný... 69%.

Face/Off nesplňovalo skoro žádné předpoklady, abych film ocenila. Ale nakonec jsem se bavila dobře, i když střílečky a honičky, to mě prostě nebere. Na druhou stranu, scény střetu dvou hlavních postav takříkajíc face to face byly velmi působivé, nechyběla atmosféra a napětí dobře vygradované vhodnou hudbou. Shrnuto, pro mě jako nefandu akčních filmů tento patřil k výborným. 70%.