buchli

Hluchých míst je tu sice stejně jako těch dobrých, ta jsou ale tak peckoidní (fuj, to je ošklivý slovo, už ho nikdy nepoužiju), že se hodnocení vyšplhá, kam se vyšplhá. Dokonalý návod k použití pro případ apokalypsy s tolika (ne)čekanými bonusy, až se budete divit. Brečela jsem smíchy. Hlavně na konci. Možná to bylo vínem, ale tolik ho zase nebylo.

Alkohol v krvi (nezbytnost, pokud hodláte strávit víc než 3 minuty ve společnosti někoho tak neustále opilého, jako je Arthur) a Brandovy nesmyslné hlášky se zasloužily o hodně dobrý filmový zážitek. Brand s Mirrenovou fungují překvapivě dobře (pokud máte rádi Brandův humor, protože ten se nemění) a ostatní postavy, zejména karikaturní Nolte a Gardnerová, jim více než zdařile sekundují. Smála jsem se často a nahlas (to, že jsem v tu chvíli byla sama a měla v sobě flašku vína, rozhodně nemohlo mít vliv na můj úsudek, jako obvykle neobyčejně bystrý). Jinak film samozřejmě hraje na mnohokrát vyzkoušené spolehlivé spostředí Manhattanu a atraktivní vyšší vyšší vyšší vyšší třídy (ano, tu terminologii moc neovládám), ale to mu vůbec není na škodu. A pokud někdo máte, nedej Bože, fetiš na Russela Branda, uvidíte ho ve slipech... Hurá!

"Je to pivo dost teplé? Můžu ho nechat ještě odstát..." Asterix v Británii nestojí na originálním (ani uvěřitelném) ději, ale na řetězení neuvěřitelných a neuvěřitelně vtipných gagů, slovních i vizuálních - srovnání britských, francouzských a italských tradic ve starověkém hávu prostě nemá chybu!

Standardní americká směska rádobychytrých (i když někdy dost trefných) "pravidel" týkajících se seznamování a vztahů obecně a idiotsky klišovitých slaďáren. Neurazí, místy dokonce pobaví, ale v paměti rozhodně nezůstane... Velkým plusem je relativně vysoká koncentrace poměrně dobře vypadajících herců obou pohlaví.

Anderson opět nezklamal. Nesmírně poučná sonda do skautingu, sociální péče a skladby symfonického orchestru. Třešničkou na dortu pak je postava podivného průvodce geografii a počasím ostrova, který jako by zároveň patřil i nepatřil do příběhu. Všechno ostatní by byly spoilery.

Jedenáctioskarovému opusu z roku 1959 samozřejmě sahá tak do půli lýtek - jak výpravou, tak scénářem (hlavně dialogy v úvodu prvního dílu jsou tak nasycené klišovitostí, že se to téměř nedá vydržet) - ale herci se snaží (a dobře se na ně kouká). A, co si budeme nalhávat, je to dobrý příběh. I když místy působí lehce překombinovaně - s tím už nikdo nic neudělá, je to prostě Ben Hur. V porovnání se současnou "tradicí" antických filmů ze v tomto Ben Hurovi vyskytuje překvapivě málo (rozuměj žádné) potoků krve a létajících useknutých hlav, což je zajímavé, ale na vině bude opět skromná produkce. Celkově vzato jde o ucházející televizní zpracování... ačkoli, kdyby hrál titulního hrdinu někdo s méně nevinným výrazem a fotogenickou postavou, nejspíš bych hvězdičku ubrala.

S těmi dialogy a některými akčními scénami (hlavně obstarožní Travolta už v nich nevypadá úplně úvěřitelně - ale za to místy skoro vtipně) by to vlastně byla i docela dobrá parodie... kdyby to byla parodie... což asi není. První hvězdička je za Jonathana, který zase jednou nepředstírá, že mu je 50... druhá je za snahu (a komediálnost - jenže tady se nesmějete S FILMEM, ale FILMU. I když - lepší něco, než nic).

Vtipné, roztomilé, místy slzopudné... ale mám pocit, že za 2 týdny si z Happythankyoumoreplease budu pamatovat Joshe s podivným strništěm/vousem a Malin bez vlasů... a to, že to bylo v New Yorku. Možná toho černouška, ale tím si nejsem úplně jistá. Prostě zmizí v zástupu téměř identických indievypadajících komedií. Výhra.

Můj vysněný život - jen sedět, od rána do večera se nalívat vínem (bez ohledu na barvu, odrůdu či kvalitu) a číst si... a terorizovat všechny parchanty, co by mi tu idylku chtěli přerušit. Možná bych kvůli tomu i začala kouřit, abych vypadala pořádně stylově... Bernarde, můj hrdino!!!

Bouře se těžko zfilmovává. Jednak je děj tak nějak rozptýlený po celém ostrově, takže musíte neustále přeskakovat mezi jednotlivými liniemi a postavami, jednak proto, že si jako divák těžko vytváříte sympatie k postavám - všechny (kromě Mirandy a Ferdinanda, kteří jsou tak naivňoučcí, až to bolí - díky, WS) vidíme snad jen ve špatném světle, a pokud se tam někde objeví něco pozitivního, stejně na to není dost času. Také se nemůžete ubránit pocitu, že by si to zasloužilo epičtější adaptaci... i když tahle se opravdu snaží. Hudba má pár dobrých momentů, Ariel je sympatický (a míň zneklidňující než to mimino s děsivým hlasem v Prospero's Books) a herci jsou tradičně dobří (hlavně Helen Mirren, nepřekvapivě, a opilecké duo Alfreda Moliny a Russela Branda - i když ten jen hraje zase to samé; Djimon Honsou trochu zklamal - jeho Kaliban je prostě přesně takový, jak by se čekalo, nic víc, nic míň), jak už to u Shakespearovských adaptací bývá. Taky musím říct, že mi Prospero jako žena dává z nějakého důvodu větší smysl...