farfalla

Ilustrace: Adolf Born. Česká klasika 70. let. Jednoduché triky, které přiblížili svět nadpřirozených bytostí nám, smrtelníkům. ´Zdá se mi, že všichni dostaneme svěrací kazajku.´ V roce 2011 se režisér Vorlíček vrátil k Saxáně ve filmu ´Saxána a lexikon kouzel´, ale ten nestojí za vidění.

Silný film o lásce k vlasti, o vůli udělat cokoliv pro svůj národ a o zklamání. Před druhými člověk dokáže obhájit všechno, co dělá. Ale obhájit před sebou svá rozhodnutí může být najednou nemožné. Avner se rozhodl jít do akce pomsty ve jménu ochrany své rodiny a také, aby splnil očekávání druhých, kteří znali jeho otce-národního hrdinu. Jenomže když si člověk začne s tajnými službami, v každém případě prohraje. Buď zkazí všechno, co může, a tajná služba z obavy o prozrazení se ho zbaví. Anebo člověk udělá všechno, o co ho požádají, a pak se jich už nikdy nezbaví. Nebudou ho chtít pustit ze své moci a budou přicházet se stále dalšími úkoly. Tohle Avner však neví, když souhlasí s účastí na likvidaci 11 lidí. Kdyby celá akce trvala měsíc a pak by se všechno uzavřelo, mohl se vrátit ke své rodině, sem-tam něco udělat pro Mossad a mohl by žít dále v Izraeli. Jenomže tahle akce se táhla dlouhé měsíce. Postupem času, sám pro sebe ale i společně ve skupině, si začal klást otázky o smyslu celé akce. Kdo jsou ve skutečnosti jejich oběti? Má smysl je zabíjet, když na jejich místo přijdou další, ještě radikálnější? Kdo jsou jejich spojenci a dá se jim věřit? Kdo jsou jejich nepřátelé a jak se o nich dovědět? Jak to že oficiální spojenci jeho země, potajmu podporují jejich úhlavné nepřátele? Jeho vlastní lidé ho zapírají, chovají se k němu, jako k cizímu. Může jim ještě věřit? Čemu ještě může věřit? Avner nebyl profesionál, ale udělal všechno podle nejlepšího svědomí. Teď by chtěl jenom klid na život. Ale ani si nemá s kým o tom popovídat. Má hlavu plnou otázek a žádné odpovědi. Steven Spielberg rozehrál příběh o pomstě, ale rozvířil uragán otázek o jednotlivci, národu, společnosti, o chodu světa.

Typický, solídní hollywoodský velkofilm natáčený v Cinecittà v 50. letech. Ústřední trojice herců je velmi dobrá. Nataša v podání Audrey Hepburn měla náběh na úžasnou, oduševnělou mladou ženu, ale ve scéně po válce je z ní najednou kvočna-hospodyňka. Na dnešní poměry směšně vyzní výlet Pierra Bezuchova podívat se na válku. Z objemné knihy Lva Nikolajeviče Tolstého zůstal srozumitelný výběr scén událostí a zvratů. Všechno skvělé zapadá do sebe, scény utíkají jedna za druhou. 3 hodiny při sledování filmu uběhly jako nic.

Z počátku jsem měla dojem, že je to bratr Kubrickova filmu ´2001: Vesmírná odysea´. Všechno je však příliš tajemné, prolíná se několik příběhů - vědci, otec, dcera, posádka, Strůjci, nákaza z lahve, vetřelec v jeskyni, vetřelec v těle jako z filmu ´Vetřelec´. S postupnou eliminací postav a s pribýváním akce se příběh zhutňuje a je lepší.

Je to spaghetti western na druhou. Normální spaghetti westerny jsou založené na běžných westernech. Tento film je však založený na stylu samotných spaghetti westernů. Je to výběr atributů spaghetti westernů i samotné italské televizní produkce, které jsou dotažené ad absurdum. Co jsem zachytila: Hlavní postava Prozřetelnost - Prozřík je vlastně tulákem Charliem Charlese Chaplina, který přechází z jednoho dobrodružství do druhého a je vždy tím ´dobrým´, i když dělá špatné věci. Příběh je přerušovaný reklamami v italském stylu stejně, jak se to děje v italské televizi. Prozřík osvobodí Hurikána Kida stejně jako Clint Eastwood osvobodil Eliho Wallacha ve filmu ´Hodný, zlý a ošklivý´. V nouzi si Prozřík stejně jako Pepek námořník dá konzervu špenátu - jídla šampiónů. Prozřík vlastní obytný vláček po vzoru Mortona z filmu ´Tenkrát na západě´. Při opisu přestřelky mafiánů jsou použita jména postav z ´Kmotra´. Ve scéně v hospicu pro bandity jsou v konverzaci použity tituly westernů.

Bombastická vizuální show. Všechna ta barevná animace mi hned připomněla Willyho Wonku a jeho čokoládovnu. Tady se ale pořád závodí nebo se alespoň o závodění povídá. Příběh je oživlý japonský komiks, a tak i herecký projev představitelů všech rolí je zkratkovitý až fraškovitý. To dodává celému srdceryvnému příběhu svěžest. A jako bonus na závěr příjde i ponaučení. Milovníci automobilových závodů si rozhodně přijdou na své. ´Cheaters Never Prosper´

Výborný film Woodyho Allena, ve kterém nepoznávám toho starého Allena. Tentokrát je navenek tolik odlišný od svých předešlých filmů, ale uvnitř přece jen zůstal stejný. Z New Yorku jsme se přesunuli do Londýna. Objevují se tady noví herci, prší více, posloucháme operu, ne jazz. Mladí lidé s trochou zkušeností se snaží najít svoje místo v životě - v práci i ve vztazích. Rodiče jim pomáhají, jak je to jen možné. Někdy k jejich potěše, někdy proti jejich vůli. Chris Wilton měl v životě štěstí. A štěstí mu stále přeje. Potká bohatou, milou ženu, která sa do něho zamiluje. Pak potká chudou, sexy ženu, do které se zamiluje on. Tolik štěstí najednou. Co si vybrat? Lásku a pohodlný životní styl na úrovni, o kterém vždy snil, nebo nejistotu a vášeň, která ho stále láká? Někdy je třeba štěstí trochu pomoci. Zaujala mě Scarlett Johansson, která tady hraje nejistou mladou ženu plnou emocí, plánů a odhodlání, její temperament je plnokrevný. Na začátku filmu si Chris čte ´Zločin a trest´ od Fiodora Dostojevského. Chris se Raskolnikovovi v mnohém podobá. Také je zmítaný výčitkami svědomí kvůli svému zločinu. Raskolnikov je potrestaný hned, jak se přizná. Chris je však více materialistický a dokáže si chladně vysvětlil své jednání. V poslední scéně je však vidět, že spousta problémů ho ještě jen čeká.

Karel Čapek a Hugo Haas byli přítelé. Postavu doktora Galena napsal Čapek přímo pro Haase, a Haas ji také úspešně hrál v Národním divadle. Haasovi se drama líbilo a rozhodl se jej zfilmovat. Čapek mu dovolil různé úpravy, například přídání postavy doktora Martina, i když se mu nelíbily. Jejich přáteství dalo vzniknout nadčasovému snímku. V příběhu se Čapek soustředil na přírozenou touhu lidí po míru. Nikdo předce nechce, aby umírali členové jeho rodiny nebo přátelé. Jsou-ĺi však lidé sfanatizováni a naslouchají účelovým argumentům, je možné je přesvědčit, aby podporovali nelogickou a v zásadě nemorální věc. A tak děti schvalují, že starší lidé vymírají, aniž se pozastaví nad tím, že jejich rodiče mohou umřít. Muž se těší, že umřel jeho kolega a on dostal jeho místo, bez toho aby si uvědomil, že zemřel člověk, kterého dlouho znal, a že jemu samému hrozí ta samá smrt. Podnikatel se těší, že může zvyšovat výrobu, i když vyrábí ostnatý drát na koncentrační tábory. Zaměstnanci továrny jsou spokojeni, jaký účinný plyn vyrábějí, když pri jeho výbuchu umřou všichni v okolí. Když je člověk uvnitř toho dění, má práci, peníze, postará se o rodinu, snadno ztrácí vědomí, čeho se zůčastňuje. V takové chvíli je to obvykle jeden člověk, který se odváží říct nahlas, že je to potřeba změnit. Člověk, který si dokáže vytvořit názor a obhájit ho před ostatníma. Film ´Bílá nemoc´ dokázal přesvědčivě zachytit takový bod zlomu ve společnosti.

Příběh doplňuje, spojuje fakta a známé televizní záběry. Jak to asi bylo, co si mysleli, co říkali, jak se dopracovali k tomu, že pak vystoupili v televizi a řekli to, co řekli. Celý svět sledoval pohřeb princezny Diany. To, jak se k jeho organizování královská rodina propracovala, je tady odvyprávěno uvěřitelným způsobem. Konec 20. století byl zcela v moci médií. Internet jenom nastupoval. Takže tehdy to byla televize a noviny, přes které se lidé dovídali novinky a naopak lidé v pozicích a instituce se dovídali, co si ´obyčejní´ lidé myslí o nich. Helen Mirren jako Elizabeth II a Michael Sheen jako Tony Blair jsou přesvědčivý. V průběhu filmu se přetváří nejen oni sami, ale i jejich vztah. Blair je najednou blízko královské rodině, tedy královně, a když chce s ní efektivně komunikovat, musí se snažit pochopit, proč tak reaguje a proč říká určité věci. Královna neměla kolem sebe takové individuality jako Blair, které by s ní mluvili. Všichni více-méně čekali na její názor a rychle s ním souhlasili, čímž jí z dlouhodobého pohledu moc neposloužili. Samotný scénář je velmi dobrý. Obřadný, nabubřelý způsob řeči poradců politiků a královské rodiny. To, jak se lidé snaží být na úrovni ve společnosti královny, jak s ní slušně mluví. Jsou to jenom drobnosti, které však perfektně dokreslují atmosféru kolem královny. Královská rodina mluví o Dianě jako o člověku, s kterým denodenně žili, který s nimi sdílel soukromí, a zkrátka nebyl oblíbeným členem rodiny. Na veřejnosti byla Diana podle nich jiná, a bylo proto pro ně těžké přijmout odlišný názor veřejnosti na ni. Časy se mění a lidé se, či chtějí nebo nechtějí, mění s nima.

Olivia Wilde ve filmu o filmu říká, že každé dítě si hrálo se svými figurkami na to, že kovbojové bojují s mimozemšťany. A teď máme konečně možnost vidět, jak to vypadá v dokonalém provedení. Asi je tedy potřeba se vrátit do dětských let a příliš nepřemýšlet.