rezzzy

Velmi příjemný film, který nikoho do ničeho nenutí a na nic velkého si nehraje, čímž se u mě podepsal tak, že jej prostě musím zbožňovat a musím jej mít za velký malý film. Zápletka sama o sobě dýchá tak nějak vánočně, přestože zde o vánoce nejde (až na seznamovací scénu). Díky tomu jej pomyslně řadím mezi ty filmy, po kterých si (minimálně v mysli) jdete udělat čaj nebo ještě lépe horké kakao a sednout ke krbu s knížkou nebo dobrou hudbou a jen tak rozjímat. Nečekejte megamilostné scény, dojáky a vygradovanou hru na vaše city. Právě naopak. A Kate a John jsou tady oba tak k zulíbání. Kate registruju od Pearl Harboru, a musím říct, že jakkoliv velkou roli v tom megafilmu měla, nikdy mě jako herečka moc neoslovila. Až zde. A to přitom oba filmy vyšly ve stejném roce a Serendipity je proti Pearl Harboru tak nenápadný. Je jako balzám na duši v době ztřeštěných komedií a super scifíček s fascinujícími efekty shlédnout jeden film o "takových obyčejných" lidech, a nemalé potěšení mi dělá i vědomí, že je stále možno natočit skvělý film, kde míň znamená víc.

Další sympatický film se sympaťákem Johnem. Po Serendipity mám dojem, že Cusackovi tyhle role sedí jak prdel na hrnec, jako by se pro ně narodil. A mi je fakt příjemné je sledovat. Podobně jako u Serendipity, ani tady to není zrovna mnoho povyku pro nic, film si poklidně plyne, ale po jeho shlédnutí se přistihnete, jak uvolněně se cítíte a příjemně se usmíváte. A that's worth it. Alespoň pro mě. :-)

Hranatá počítačová hra bez smysluplného příběhu, uječená, uskákaná, ublikaná, bez vtipných scének, akce zaplácnutá akcí na mě byla až moc a celkově mě to divácky znásilnilo zepředu, zezadu, shora i zboku, užralo 100 minut života a ještě mě to hrozně vyčerpalo, tak si říkám, že nejen alkohol člověk s věkem zvládá hůř. Ovšem tady to bylo spíš tak na počínající epileptický záchvat. Přes veskrze nadupaný scénář jsem z jeho obsahu nabyla dojmu, že animák to není úplně pro děti. Já sama ve skorotřiceti jsem měla problém některé narážky pobrat a správně si je zasadit. Při představě, že se na tuto pohádku koukám jako desetiletá, opravdu netuším, co bych si z toho filmu odnesla... A tak vám nevím, ale při pohledu na 75% si pokládám otázku, jestli jsme se opravdu dívali na stejný snímek. Nápaditost se tomu ubrat nedá, jenže tady se to nějak hrozně přehrotilo a přeblikalo.

Téměř geniální! Bravurně vykreslený vztah mezi hlavními hrdiny, božsky napsané charaktery a tři parádní herecké výkony. Motivace postav byla čitelná, jasná a divákovi pochopitelná, což zdůrazňuju proto, že posledně jsem dokoukala Zlý časy v El Royale a uvazovala, jestli jsem po lobotomii já, nebo ten kdo to natočil, protože mi vůbec nebylo jasné, proč která postava dělala to, co dělala. A žádné zbytečné efekty nebo postrodukce, což je opravdu osvobozující úleva. Tenhle film i po dvacezi letech svého vzniku funguje skvěle, možná bych si i troufla říct, že zraje. Jako víno. Dlouho jsem neviděla tak kvalitní film. Škoda, že se takové dnes už netočí.

Jsem skálopevně přesvědčena o tom, že tento film z roku 2001 si zaslouží být považován za líbeznou klasiku té doby, pozdě doznívajících devadesátek.

Divím se, že dvojka je co do hodnocení o chlup úspěšnější než jednička, přestože neměla žádný děj. A taky přestože uměle útočila na city diváka zleva, zprava, ač ve skutečnosti to byly jen pohyblivé obrázky na pozadí podřízené fajn písničkám (o které tam šlo primárně). Trochu mi to formou připomíná Troškovy Kameňáky, u nichž byl celý film taky v podstatě jen background kulisou pro anekdoty. Kvůli absenci děje u mě jen 3 hvězdy a musím říct, že první díl se mi líbil určitě více. Na druhou stranu - bylo to každopádně velmi zábavné, oddychové, často dosti ztřeštěné, někdy až nápadně nereálné. A ač se často tlačilo na pilu, já jsem se i tak poměrně od srdce nasmála. Závěrečné scény s Cher byly už hodně přitažené za vlasy - jenže to už jsem se jen odevzdaně řehtala (spíš tomu absurdnímu prvku). Tenhle film bez větších ambicí ocení především maminky dcer, které v mládí milovaly ABBU - jako ta moje, které se v kině zaleskla dojatá slzička v oku - jimž je podle mě primárně určen. Některé věci se holt nesmí brát příliš vážně ani námi, ani samy o sobě. PS: hanba, že v kině titulky k filmu překladem často vůbec neseděly...

Gastro Kill Bill. Absolutně absurdní, ale absolutně nepředvídatelné, creepy, freaky... Už je tomu nějaký ten pátek, co mě nějaký film překvapil a uzemnil. A teď se to stane Voldemortovi v kuchyni MasterChefa. Řekla bych, že to byl takový komediální fine dining, degustace různých překvapení a delikatesa morbidního humoru. Jakkoliv to vypadalo, že gastronomie se bere vážně, udělalo si to z gastra prdel roku od boku, aniž by to ve skutečnosti moralizovalo. Alespoň já jsem skrytou kritiku nevnímala, za což jsem ráda - myslím si, že je to vážně jeden velký joke na úplně všechno od high a low gastra, přes eko, udržitelnost a souznění s přírodou, po lidské neřesti a slabé stránky. Nemyslím ale, že šlo o politickou satiru na současnou společnost, nýbrž o čistou komedii v poker face stylu. Která na současných tématech těží a využívá je pro sebe. Nemyslím si taky, že by šlo o vyprávění příběhu o kterékoliv z postav (a proto ani zklamaný šéfkuchař není hlavní motiv), nýbrž vše, co je řečeno a ukázáno, je - samostatně i ve vzájemné souvztažnosti -  jen prostředek k dosažení cíle - zapůsobit, šokovat, pobavit. Hltala jsem každou sekundu a přijde mi to pošahaně geniální. Vtipné. Včetně ukázky malých dílčích dramat odehrávajících se u každého jednoho stolu - kdyby někdy někdo skrytou kamerou natočil skutečné rozhovory hostů v restauraci a poskládal by je do jedné stopáže, asi takhle nějak podobně absurdně by to působilo z pohledu nezaujatého třetího v každé restauraci - dobrá a blbá témata, různé charaktery, různé projevy, někdo se vychloubá, jiný že sebe dělá někoho, kým není, přehlídka rozličných emocí, příběhů, osudů, informací... prostě dohromady jeden velký pelmel vytržených kontextů, který nezúčastněnému nedává smysl a působí v jeho očích zbytečně tím spíš, oč víc mu zainteresovaní účastníci přikládají význam. Nad tímhle faktem jsem se fakt od srdce zasmála. Asi jako pomazánky na chleba servírované bez chleba. Film brilantní.

Takových filmově kvalitnějších a pro svou prostost tím spíše erotičtějších padesát odstínů vetchých žaluzií mládeneckého pokoje uprostřed rušné ulice v prostředí současností netknutého, nádherného Vietnamu. O tom, že i vášeň lze natočit vkusně. A také o tom, že uvěřitelnější sexuální scény jsem asi neviděla.

Okej, a třeba nejde o nejoriginálnější a nejnápaditější zpracování s těmi nejnadupanějšími výkony všech dob ever. No... ale no co? :-) Tenhle film je vlastně úplně prostý. Antipatetičnost a antiúžasnost na něm mám nejraději. Jsem nadmíru vděčná, že se režie nesnažila o opak. Přispívá tomu skvělá Amanda, ve filmu nenuceně přirozená. V hlavní mužské roli je třeba nejdříve si odpovědět na otázku, co můžete v životě čekat od vojáka. Jestli jste s nějakým měli tu čest, chápete, kam tím mířím. Channing pro svůj výkon nemusel udělat nic navíc než to, co od něj dostaneme. To znamená ono nebylo nutno se snažit "hrát více", dělat ze sebe amerického hrdinu z lidu, když teda bojuje za vlast, drsného týpka a tak dál. Těch pár slov a výrazů, které z něj ve filmu dá se příznačně říct 'vypadnou' a které by snad pro někoho mohly být známkou herecké tuposti, je pro jeho roli přesně akorát na to, aby se dalo uzavřít, že lépe vůbec zahrát nemohl (protože pak bychom se zase dostali na známé scestí patetismu amerického filmového průmyslu). Velmi příjemná jak filmovým ztvárněním, tak obsazením, je pasáž týkající se otce hlavního hrdiny, trpícího částečným autismem, což Jenkins víme, že umí (viz Kamarád taky rád). Knihy od Sparkse mají své zvláštní kouzlo. A i když tentokrát nejde o natolik všestranně výjimečné zpracování jako v případě Zápisníku jedné lásky, Dear John drží standard na slušné úrovni a snímek stále funguje, i když ho vidím po desáté. A když nad tím tak přemýšlím, vlastně mi to i vyhovuje, protože na rozdíl od vyčerpávajícího The Notebook, nejsem ani po tom zmíněném desátém shlédnutí tak vyšťavená a můžu si jej zakrátko pustit znovu. A to já s Dear Johnem ráda. A o to v podstatě i de, ne? :)

Kde je to našlápnutí z první série? Rozhovory s vrahy, které byly úplně wow, že jsem málem ztrácela dech? Druhá série se pro mě odehrála ve znamení 10 načatých témat, z nichž ani jedno nebylo nerozvinuté pořádně a konečný počet dílčích příběhů dotažených do konce - nula. Holden jakkoliv byl brilantní či až málem geniální v 1. sérii (a taky docela sexy), tady v druhé sérii je z něho nic než fracek (sexappeal taky fuč). Bylo to hezky natočené, proto jediné, co hodnotím na této sérii kladně, je pěkná práce s kamerou. Ale jinak vůbec nechápu, proč proboha tohle měli tendenci natočit. Dokoukala jsem to jen z povinnosti, protože tak nějak nemám ráda rozdělané a nedokončené věci, ale s každým dalším dílem můj zájem klesal hloubš a hloubš. Osobně se nezbráním ani otevřeným koncům, ale tohle nebyly ani otevřené konce, tohle bylo spíše něco jako why... why the hell. Proč jsem tohle měla sledovat? Ne, díky bohu, že je už konec.