crackonosh

Zhola zbytečná předělávka klasického filmu, která kromě natažené stopáže nepřináší skoro nic nového. Zmizel vtip a nadsázka a zůstala jen příroda a o něco lepší efekty. Vyhozené peníze a ztracený čas.

Bydleny všech zemí, spojte se! Barvotiskový magazín s plejádou sluníčkových balerín, které si před každým dílem šňupnou trochu staročeského perníku, aby jim vydržel úsměv od ucha k uchu celých 26 minut, co tahle přehlídka ochotničení a rukodělných prací trvá. Našinec odkojený patriarchátem si zde přijde na své: žena je i ve 21. století dobrá hlavně k tomu, aby pekla bábovku, pletla čelenky, zdobila demižon, vyráběla věnce, náušnice, krmítka… a největším projevem ženské emancipace je, když si bábovka s vílou Lilií Khousnoutdinovou povidá o ženských bohyních. Upřímně oceňuji specifické mimoňství této uondané show, určené zřejmě pro pomalu dodělávající babky s jedním naslouchátkem a oběma očima vypíchnutýma od pletací jehlice. Jediné, co pořadu chybí, je buď občasný vteřinový prostřih na anální sex, nebo ke každé bydleně jeden macho chlapík s lahváčem a nohama na konferenčním stolku, sledující formule nebo pražské fotbalové derby. Pak už by ta iluze universální ženy/matky/milenky byla naprosto dokonalá.

Reklama na Twitter převlečená za film.

Na české poměry vysoce nadstandardní počin, jemuž na první pohled dominuje chytlavý a precizní vizuál, ale sympatie si postupně získává určitou civilností a ušpiněností, která dává nepříliš vzdálené budoucnosti docela uvěřitelný a lidský rozměr. Ve filmu se organicky mísí staré a nové, ambiciosní architektura a nostalgický retro design automobilů i vcelku přesvědčivá práce s digitálním rozhraním všech možných typů elektronických zařízení. Scénář jako takový připomíná spíše krátkou sci-fi povídku, ale téměř dvouhodinovou stopáž bez problémů unese. Andrea Mohylová v hlavní roli působí vyloženě nečesky a nezvykle — její poněkud chladný a bezemoční projev v kombinaci s nordickou sošností se vymyká všem tuzemským neúspěšným pokusům o definování ženské akční hrdinky. Když Mohylová běží lesem nebo drží zbraň, nepůsobí to směšně ani parodicky. Parťáka jí dělá Matěj Hádek, který pro mne s věkem herecky jen roste a jemuž člověk uvěří hlavní dilema i prokletí celé zápletky. Velmi oceňuji práci s fikčním světem, který se nezdržuje polopatistickým vysvětlováním podrobností, což někdo může považovat za chybu, ale mně to naopak vyhovuje, protože takový přístup nechává prostor pro fantazii a domýšlení. Proto jsem schopen odpustit i některé na první pohled zřejmé nedomyšlenosti, jakými je například to, že se vůbec neřeší častá a mnohačetná poškození lidského těla, do nějž se nahrává datová obnova, která víceméně znemožňují další plnohodnotný život.

De facto se nejedná o film v pravém slova smyslu, ale spíše o romantické dojímání se tvůrců nad obstarožní francouzskou gastronomií starou více než sto roků. Ranní světlo dopadá ve správném úhlu skrze okna až do kuchyně a strávníci přičinlivě mlaskají a inhalují výpary z drozdů ostošest. Ženy jsou krásné, dívky poslušné a muži rozšafní. Svět je barevný a krásný… a jediné, co může narušit idylu vyprávění, je touha, nemoc nebo smrt. Z filmů, které se věnují gastronomii, je tento nicméně mimořádný v tom, jak procedurálně a detailně ukazuje přípravu konkrétních pokrmů. Jste-li tedy takzvaný foodie, pravděpodobně dovedete replikovat přípravu telecího hřebínku anebo pot au feu bez větších zaškobrtnutí, což je na poli kulinářské kinematografie spíše výjimkou, neboť v ostatních filmech o žrádle se hlavně kecá, kdežto v tomto případě se po většinu času buď vaří, anebo žere a slastně vzdychá a pomlaskává.

Člověku neznalému uměleckého školství a provozu by se mohlo zdát, že dokument je záměrně humorný a lehce parodující, ve skutečnosti ale zřejmě podává docela věrný obraz toho, co se reálně odehrává v institucích, které (často marně) hledají budoucí umělecké osobnosti. Zarážející je snad jedině to, s jakou arogancí a hlubokou neznalostí oboru chodí mnozí uchazeči k přijímacímu řízení. Protože bez porozumění tématu a bez orientace v dějinách oboru není možné na minulé či současné umění navazovat, případně se vůči němu vymezovat. Vůbec si nedělám iluze, že situace před více než dvaceti lety, kdy šla na vysokou školu má generace, byla nějak významně jiná nebo lepší. Spíše si všímám toho, že u současných mladých rezonují úplně jiná témata (namátkou gender). Ale především, zdá se, u nich nesmírně narůstá egocentrismus někdy přecházející až v egomanii. A z toho pak pramení největší vtip dokumentu — že lidé úplně na začátku dospělého života a umělecké dráhy, kteří o umění většinou ještě nemají téměř žádné ponětí, trpí zbytnělým egem a přesvědčením o tom, že jejich (mnohdy velmi neumělé a banální) pokusy bez jakéhokoliv širšího přesahu budou někoho zajímat. Tam do nich potom velmi přesně dloube poněkud zmateně působící Vladimír Kokolia, ale úplně nejlépe a nejtrefněji asi Marek Meduna z malby, který se často neudrží a hezky něžně se směje pod fousy. Jedinečným úkazem je jak jinak než vykroucený ateliér Nových médií 2 (vedoucí Darina Alster a Kača Olivová), který v sobě naprosto dokonale zosobňuje ty nejsrandovnější a možná i nejzbytečnější tendence současného (?) umění.

Adaptace nehynoucí knižní série, která nemá skoro žádná hluchá místa. Ocenit je třeba především velmi věrné převedení Sempého výtvarného stylu do celovečerního animovaného filmu, což je úkol skoro nadliský. Namátkou u Šalamounova maxipsa Fíka to kvůli expresivní předloze nešlo, naštěstí Sempého ilustrace je k animaci o něco vstřícnější. Přesto klade obrovské nároky na výtvarníky, neboť kresby jsou neuvěřitelně podrobné a propracované. Jemná hra s rozplývajícím se okrajem výjevů u Mikulášových příběhů je velmi osvěžující a dobře odděluje literární pasáže od těch historických, které mají předobraz ve skutečných životech autora a ilustrátora. Trochu mě rušil jemný výtvarný odklon u kresebného pojetí postav Goscinniho a Sempého, který mi do zbytku úplně nezapadal. Ale jejich sentimentální dějovou linku chápu jako dobrý tah, který občas umožňuje zahrát na trochu vážnější notu.

Pomalé civilní nic o dovolené v Turecku, které subjektivně trvá přes tři hodiny, až nakonec skončí, aniž by cokoliv zásadního řeklo.

Bezpochyby zcela zásadní a bezskrupulózní komediální pořad Česká soda dostal v roce 1998 filmovou podobu, představující sestřih toho lepšího, co se ve formátu objevilo. A jakkoliv řada nezapomenutelných scének chybí (namátkou „my pereme na 1940“, „byl jsi sladkej, píčo“ anebo Zpívánky), jen málokdy tento sestřih stihne nudit. Navíc má tendenci řadit scénky tematicky, díky čemuž tvoří jakýs—takýs sevřený tvar. A ačkoliv už některé z dobových odkazů nemohou později narozeným divákům, kteří nepoznali realitu, televizní pořady ani efemérní reklamy 90. let, mnoho říci, nelze hodnotit jinak než absolutně.

Ve všech ohledech průměrný počin z žánru „stará panna, co posedává v béžovým pyžamu a pije koktejl z banánu a brokolice“. Kulometná frekvence sousloví „naše babičky“ (přinejmenším desetkrát v každé episodě) je téměř k nesnesení a moderátorská dvojice působí jako dva dodělávající důchodci, kteří jdou na maškarní převlečení za lidi produktivního věku. Jejich energie je v podstatě nulová a navíc nemají prostor pro jakoukoliv improvisaci nebo vtip. Škoda, že se Česká televize tak strašně bojí současnějšího a odvážnějšího pojetí, protože podobnými nešvary trpí mnohé její další pořady (namátkou Krajinou vína) a jedinou světlou výjimkou jsou jedině první řady Herbáře.