Misterioso

Dodnes je podle mého Vetřelec jeden z nejstrašidelnějších filmů všech dob. Což je naprosto úžasná vizitka pro film, který je už více než třicet let starý. A kdo má na tom největší zásluhu? Ridley Scott, který dokázal vystavět neuvěřitelně hutnou, děsivou atmosféru, která není závislá na děsivosti monstra (byť monstrum je sakra děsivé!), ale paradoxně se celá atmosféra odvíjí od toho, že zlo nemůžeme spatřit. Kdo se o působivost atmosféry zasloužil dále? Jerry Goldsmith a jeho dokonalá hudba a též H. G. Giger, bez kterého by Vetřelec nebyl nikdy tak působivý. Režii Ridleyho Scotta na sklonku 70. let už asi nemusím více komentovat, film mluví sám za sebe. Čeho si na tvůrcích ještě vážím je fakt, že scénář nedává jasně najevo, kdo nakonec (ne)přežije. Díky Vetřelci se také stala hvězdou Sigourney Weaver, která ztvárnila největší ženskou akční hrdinku všech dob (a vrátila se bojovat s vetřelci ještě třikrát). Po mém první zhlédnutí Vetřelce (v roce 2009, kaji se) jsem byl z něho naprosto unešen a bývám stále, když se "náhodou" Alien objeví v mém přehrávači. Dokonalost.

Přenádherný film Sydneyho Pollacka Vzpomínky na Afriku jsem měl rád už jako poměrně malý. Africká příroda, dokonalá hudba Johna Barryho a k tomu Meryl Streep jako baronka Karen Blixen... To jsem si zkrátka musel zamilovat. Možná jsem byl zvláštní dítě, které neulítávalo na obrovských akčních scénách v nějakém sci-fi spektáklu, ale radši vyčkávalo na každoroční opakovačku "Vzpomínek" v televizi, ale vzpomínky na tenhle film už nikdy z mé paměti nevymažu. Tenhle masterpiece již zmiňovaného režiséra ověnčený sedmi Oscary toho divákovi nabízí skutečně hodně. Ať už to jsou zmiňované klady (přenádherné exteriéry a vůbec celá výprava, nezapomenutelná Oscarem oceněná hudba) nebo klady, které jsem ještě zmínit nestačil. Dokonalé herecké výkony (Robert Redford jako ikonický lovec Denys, Meryl Streep neprávem ochuzená o třetího Oscara), chemie mezi ústřední dvojicí, několik nezapomenutelných emocemi napěchovaných scén (let za doprovodu burácející hudby, lvi na hrobě, pokleknutí a prosba...) a hlavně celkově velice silný příběh, který z velké části napsal sám život. Pro někoho je odvyprávění tohohle příběhu možná příliš pomalé, pro mě to ale je, jak je to u Pollacka zvykem, dokonale vyvážený, citlivě odvyprávěný příběh, jehož tempo je mně absolutně vyhovující. Navíc Karen ve filmu vyslovuje jedno moudro či myšlenku za druhou, takže film také vybízí k přemýšlení. Vzpomínky na Afriku zkrátka právem patří mezi největší romantické velkofilmy všech dob. A také mezi mé největší srdcovky.

Překrásné, citlivě natočené drama by Barbra Streisand. Nejenže se chopila role charismatické, osobité doktorky Lowenstein (lépe zahranou psychiatričku si moc dobře nedovedu představit), ale také se po několika letech od muzikálu Yentl ocitla na pozici režisérky. A film se nakonec dočkal sedmi (neproměněných) nominací na Oscara! A byť Barbra sehrála při vzniku tohohle filmu hlavní roli, tu úplně nejhlavnější si v tomhle příběhu pro sebe urval neuvěřitelný Nick Nolte jako Tom Wingo. Muže, který si v dětství i dospělosti protrpěl své, dokázal Nick Nolte zahrát s neuvěřitelnou bravurou. Věřil jsem mu každé slovo, každé gesto, každý smutný pohled v jeho očích, když vzpomínal. Jakáto smůla, že stál proti Anthony Hopkinsovi v Mlčení jehňátek! K výborným hereckým výkonům je ještě potřeba přičíst nádhernou hudbu J. N. Howarda, cit pro natáčení jednotlivých scén, pár výborných hlášek (nejvíce asi ve chvílích, kdy se ústřední dvojice popichuje) a především silný příběh ze života, který skrývá nejednu bolístku a s ní spojená tajemství.

Každý máme mezi filmy nějakou tu srdcovku, pokud bych měl já hledat tu svoji a ještě k tomu tu úplně největší, patrně bych nalezl Tanec s vlky. Když mě kdysi dávno jako kluka, který o filmech nevěděl takřka nic, zaujalo na pultech DVD s tímhle filmem, nevěděl jsem, že po jeho zhlédnutí naleznu už asi navždy mnou nejvíce milovaný film. A to u mě se tenkrát jednalo o něco výjimečného, abych si koupil DVD s filmem, který jsem nikdy neviděl, ba dokonce o něm ani neslyšel. Ale nelitoval jsem toho. Nikdy. Byla to zkrátka osudová koupě. Filmů, které miluji, mám, shrnu-li to několik, nicméně dovedu pochopit, pokud se někomu nelíbí nějaký film z oné kategorie až na Tanec s vlky, protože ten považuji za dokonalý, a stál bych si za tím, i kdyby se mě o tom snažil kdokoli přesvědčit. Kde začít a kde skončit s chválou tohohle filmu? Kevin Costner, co se týče režie, odvedl prostě neuvěřitelnou práci (kam se jeho režisérský talent poděl pak?) - všechno, každá scéna, každý kousek příběhu, každý detail do sebe úžasně zapadá, a tak byl stvořen překrásný "lidský" příběh poručíka Johna Dunbara/Toho, co tančí s vlky z doby, kdy se udály činy "bledých tváří", za které bychom se (hlavně pak Američané) měli dodnes stydět. Protože to, jak to díky bílým osadníkům dopadlo s velikou indiánskou kulturou, je jedna z největších křivd v historii. Právě ono poselství, připomínka toho, co se vlastně kdysi událo, považuji za největší výhru tohohle filmu, a myslím si, že hned po penězích a Oscarech to bylo také cílem Kevina Costnera. Zvláštní, trochu nostalgická atmosféra Divokého západu, který už nikdy neměl být jako dřív, člověka pohltí na ty tři hodiny (pozor, naposledy jsem zhlédl i čtyřhodinovou verzi, která je o ždibek méně údernější než "normální" verze (pár scén je přidaných, některé jsou pro změnu prodloužené), ale i tak se na ní dá s velikým zaujetím dívat), ani nestačí mrknout. Tak a už bych měl začít s tou chválou trochu konkrétněji. Kevina už jsem jako Pana režiséra pochválil, nicméně pochválit ho musím i jako herce, kdy procítěně, uvěřitelně a ještě k tomu s trochou jeho osobního charismatu zahrál člověka, který hledal a našel své pravé já. Pochválit je ale třeba celý herecký ansábl, kde jsou všichni Indiáni opravdu praví severoameričtí Indiáni a nutno říci, že jsou všichni hlavní indiánští představitelé výborní! K tomu nádherná, opravdu dokonalá (Oscarem oceněná) hudba legendárního Johna Barryho, překrásný vizuál tohohle filmu (exteriéry, kostýmy, celá výprava) a několik nezapomenutelných scén (tatanka, buffalo hunt, závěr). Western? Ne spíše antiwestern, který mnohonásobně překročil hranice svého žánru a film, ze kterého dodnes čerpají další snímky (Poslední samuraj, Avatar). Tanec s vlky je však jen jeden a já si jsem, co budu žít, jistý, že víc už mě žádný film do srdíčka více nezasáhne. Děkuji, Kevine!

Ne zrovna lehký film k pokoukání. Ale byla to má povinnost zhlédnout ho, protože vidět Tildu Swinton v hlavní roli nějakého filmu a užívat si jí necelé dvě hodiny na obrazovce, je vždycky svátek. Že opět excelovala, mě nepřekvapilo ani trošku. Začínající Ezra Miller mě však překvapit dokázal, protože se těžké úlohy (neuvěřitelného spratka) Kevina zhostil výborně a dokázal mě rozčilovat nejen skutky jeho postavy ale také jeho hlasem a mimikou. Film předložil (mimo jiné) jednu zásadní otázku, kterou však nechal nezodpovězenou (mám rád nezodpovězené otázky a případný prostor pro divákovo smýšlení, ale tentokrát mi takové "privilegium" radost neudělalo). A mám pocit, že k jejímu zodpovězení nenabídl divákovi žádné vodítko. Proč se choval Kevin tak, jak se choval? Bylo to kvůli matce a útlému dětství? Měl to v genech? Bylo to z nudy? Nebo to snad bylo vlivem nějaké vyšší moci? Přeber si to sám!

Pokud chcete vypnout v nějaké to nedělní odpoledne, kdy "není do čeho píchnout", myslím, že pro takové účely nebude tanhle film nikdy špatná volba. Ale čekejte od něj byť jen o ždibek více a budete zklamáni. Když pominu všemožná klišé, Whitney Houston, která sice hezky zpívá (s ohledem na přítomnost je už lepší napsat zpívala), ale herecky neoslňuje a vcelku prostý příběh, největším kamenem úrazu tohohle filmu je především nezáživná první polovina filmu, při které prostě máte chuť křičet "vata, vata". Druhá polovina filmu už má něco do sebe, trocha akce, trocha emocí (díky titulní skladbě) a nějaký ten zvrat, ale výsledný dojem shrnu-li to, je jen lehce nadprůměrný. Z kladů, které jsem nezmínil je pak ještě potřeba zmínit standardně dobrého, charismatického Kevina Costnera, skvělé písničky a příjemné "špičkování" mezi hlavními hrdiny.

Ridley Scott stvořil před mnoha lety jeden z nejpůsobivějších sci-fi filmů všech dob, ke kterému se pokaždé s obrovskou chutí vracím. A nejen já. Ale miliony filmových fanoušků po celém světě, protože Blade Runner se řadí k nejkultovnějším filmům "ever". Kdybych měl popsat své neuvěřitelně barvité pocity, které prožívám pokaždé, když zhlédnu tenhle film, nebo jen zaslechnu Vangelisovu nadpozemskou hudbu či si prostě vybavím nějaký střípek z tohohle filmu, nedovedl bych to. Ty pocity jsou totiž tak nepopsatelné a zvláštní, až se sám divím, co jeden film dokáže udělat s mými emocemi. Na svědomí to má hlavně atmosféra tohohle filmu - posmutnělá, s postavami, kterým většinou moc času do konce jejich "životů" nezbývá, dotvářená neuvěřitelně nádherným vizuálem (ano, opravdu je to film z roku 82!) a již zmíněnou hudbou řeckého hudebního mága Vangelise (hudbou, která je výborně zužitkována). Při každém dalším zhlédnutí si z Blade Runnera odnesu trochu více, protože díky hloubce zdánlivě jednoduchého příběhu a různým vychytávkám je pokaždé co nacházet. Kacíři, kajte se, protože pokud u tohohle filmu přivíráté víčka, věřte, že je to jedině z důvodu oné magické, "snové" atmosféry. Já se nicméně s chutí budu do L.A. 2019 vracet dál a dál, abych zase jednou okusil něco z atmosféry, která mě pokaždé pohltí a naplní i na dobu, kdy už dávno odezní závěrečné titulky.

Tohle milionkrát viděné schéma opravdu rozbrečelo oči tolika lidí? WOW. Upřímně řečeno je jedno, o jaký druh sportu se jedná, já sportovní filmy prostě nemusím, ale i mě nějaký ten sportovní (boxerský) film za mou "kariéru" filmového diváka alespoň trochu uhranul, nicméně Warrior kolem mne prolítnul a zanechal maximálně tak otázku "proč že se to sakra líbilo tolika lidem?" Nijak zvlášť jsem se nebavil (tedy trošku jsem se "bavil", ale to rozeberu až o něco níže), postavy mi k srdci ani zdaleka nepřirostli a emoce tenhle film ze mne nevyloudil. Ke cti tomuhle filmu slouží alespoň to, že herci jsou dobří (nevím, jak moc je dobrá/nedobrá Jennifer Morrison, každopádně ji už od její sezónní role v HIMYM považuji za nesmírně otravnou). No a jak už jsem slíbil, musím zmínit, nad čím jsem se vlastně v tomhle filmu nejvíce bavil. Spoilery! Skoro fantasy příběh o dvou bratřích - válečném hrdinovi a učiteli fyziky/tatínkovi od rodiny, kteří, ač už "nějakou tu dobu" neboxují, se nejenže dostanou na V.I.P turnaj pro 16 "warriorů" s dotací 5 milionů dolarů, ale dokonce zde vítězí! Takový příběh přeci musí "bavit" sám o sobě! U Hardyho válečného hrdiny jsem tak nějak zakroutil hlavou a překousnul to, u Edgertonovo tatínka od rodiny, který musí zaplatit hypotéku, jsem však měl spíš chuť sundat si hlavu z krku a vyndat si z ní mozek, abych z toho filmu alespoň něco měl. Bratři, kteří spolu, aby to bylo zajímavější, nemluví, což jim ale nebrání v tom, aby vítězili a vítězili (stranou dokonce musí jít i zlý, údajně neporazitelný Rus (není už konec Studené války?)), až nakonec stanou tváří v tvář sobě, v údajně emocemi nabytém finále, ve kterém zvítězí i tentokrát největší outsider. Prostě dojemné. Velice!

S tím, že mi někdy nějaký divácký hit či dokonce kritiky ceněné dílo úplně nesedne, jsem se dávno dokázal smířit. Po zhlédnutí Drive si do mé osobní škatulky "přeceněné filmy" mohu přidat další dílo. Kde se ale stala chyba, že někteří u tohoto filmu prožívají div ne orgasmus a já si jen zoufale přál konec tohohle utrpení? Těžko soudit. Když odhlédnu od úvodních cca deseti minut, kdy jsem si říkal, WOW, to asi bude žrádlo, viděl jsem pouze nezáživný film s nesympatickými, nezajímavými postavami, s nikterak zvlášť výrazným Ryanem Goslingem (chraň Bůh, aby dostal nějakou cenu, jak mnozí vzývají!) a hlavně film, který byl dějově prázdný. Ale holt každý máme jiné (filmové) chutě...

Srovnávat s knižní předlohou nebo švédským zpracováním příběhu Lisbeth a Mikaela, kaji se, nemůžu, tudíž (ne)výhoda je na mé straně. Posuzovat tak můžu pouze to, co jsem měl možnost v kině zhlédnout. A stručně řečeno - byl jsem sakra spokojen! Už úvodní titulky vyráží dech a připravují diváka na to, že tohle bude něco ne tak lehce zapomenutíhodného. Poté se příběh bez žádných okolků naplno rozjíždí a už brzy jste pohlceni dějem a kladete si spoustu otázek, na které je s přibývající stopáží pomaloučku divákovi odpovězeno. Do toho burácející, nervydrásající (nutno podotknouti že výborná) hudba a jste rychle pohlceni atmosférou mrazivého Švédska plného lidí s pohnutým charakterem. K tomu nějaká ta Fincherova či příběhová vychytávka, spolehliví herci a hlavně postava Lisbeth! Do té jsem se doslovo zamiloval a žral ji každou sekundu, co se na plátně objevila. Možná ji Noomi Rapace zahrála lépe, možná to byla Rooney Mara, ale jak už jsem psal - zatím posuzovat nemohu. Chápu, že koukat na krimi, když víte, kdo je vrah, není úplně ono, ale já tenhle handicap neměl. Ale i tak si myslím, že kvůli postavě Lisbeth a dalším výše zmíněným kladům bych se na The Girl with the Dragon Tatoo s chutí zase rád podíval. Vynikající kino zážitek!