Zeebonk

Geniální snímek podle ještě o fous geniálnější knihy. Ničí věty o konci šedesátých let neměly takovou hloubku jako ty Hunterovo, nikdo nebyl takový génius a zároveň prohnilý parchant a nikomu by se to nepovedlo zfilmovat lépe než Terrymu Gilliamovi. Strach a hnus v Las Vegas je po všech stránkách fenomenální, Johnny a Benicio ve svých životních rolích, Hunterovo geniální cameo, perfektně sestavený soundtrack - Jefferson Airplane, Bob Dylan, Tom Jones, Yardbirds, Ohio Express nebo taková Debbie Reynolds (What kind of rat bastard psychotic would play that song right now, at this moment?), nezapomenutelná psychedelická stylizace a vlastně jedna šílená nádherně upřímná výprava za americkým snem. Je to nejvtipnější a zároveň nejsmutnější film, jaký jsem kdy viděl, neboť začátek sedmdesátých let je sám o sobě jedna plačtivá nostalgická epizodka nad dozníváním těch šedesátých, a v mém srdci má stálý VIP flek, který mu už nikdy žádný film nevezme, jelikož Strach a hnus v Las Vegas je jediný svého druhu a já ho budu vždy milovat nadevše.

Nejlepší Leoneho western, vlastně nejlepší western, jaký jsem kdy viděl.

Tak tedy, návrat Tarantina mi přivedl takovou erekci, že jsem se dokázal po dlouhých letech poškrábat mezi lopatkami a zbavit se toho zákeřného svěďáka obecného, které mi ztěžoval život od Hanebných panchartů. Mistrovo užvatlané scénáře mi zkrátka chyběly jako lovci velryb pětidolarové doutníky. Pak jsem se ovšem v ostatních komentářích dočetl, že mi ve své fanatické fanouškovské zaslepenosti naprosto unikl nelogický vývoj charakterů, kolísavé tempo a špatný střih tangáčů Jamieho Foxe. Tato skutečnost mě srazila do kolen v intenzivním záchvatu sebereflexe, v jehož průběhu jsem se rozpomněl, jaké vím o filmech hovno. Takže hned, jak své nedokonalé tělo zmrskám důtkami, tak s rukou na pytli odpřísahám, že ta posraná kapka spermatu na ksichtě ukrajinské šlapky opravdu je. Ale na druhou stranu tohle bílé masíčku jsem hltal po hrstech. A na třetí stranu, jestli vám nevoní perfektně vyvážený mix vybroušených dialogů a explicitního násilí, tak ehm napište komentář nebo co. BUM! Slyšeli jste to? To byla má berlička pro údernější závěr.

Tříhodinová oslava zmrdství aneb jak se mrzkostí jedné profese vloudit do divákova srdečního bicáku a po celou dobu stopáže prskat jen a jen sympatie. Jeden bestiální, politicky nekorektní náser, který mou dlouhou chvíli splácal do kuličky a pak jí projel anál s takovou grácií, že mám strašlivé pokušení přestavět svou topku.

Když jsem Total Recall viděl poprvé ještě jako špunt, tak jsem si musel nechat na večer rozsvícenou lampičku. Byl jsem totálně znechucený a připosraný strachy, tenhle film byl ten nejbrutálnější, který jsem do té doby viděl. Nafouklé ksichty mně nedaly spát. O pár let později při druhém zhlédnutí znechucení vystřídalo to nejryzejší nadšení, co jde u filmu za střízliva zažít. Total Recall je jednoduše to nejlepší od Verhoevona, zároveň i Arnieho životní role. Ať si říká kdo chce co chce a v devadesátkových akčních sci-fi nemá konkurenci, ani druhý Terminátor mu nesahá ani po kotníky. Zkrátka moje největší srdcovka.