Ony

Kolega mě předem upozorňoval na přiblblý scénář a nemravný výstřih hlavní hrdinky, ale očekávání pseudopohádky o kozách a oslintaném prstenu nakonec bylo překonáno. Nejsem z toho sice nijak odvázaná, ale výprava a poselství jsou celkem zdravé.

Mno. Velmi zvláštní. Sice mi spousta scén připomněla jiné filmy různých režisérů a různého stáří, ale jako celek je to rozhodně originální počin, který mě slušně zmátl. Jeho největším kladem je naprostá nevyzpytatelnost, jež mi spolu s krátkou stopáží nedovolila ani na chvíli znepozornět. Minimum dialogů, hodně detailních záběrů (často hnusných) – to jsou asi nejpříznačnější rysy vyprávění a docela dobře fungují. Místy je to ale tak moc záhadné, depresivní, psychopatologické a chladné, až to začíná být otravné (Obzvlášť srandovní je v tomto ohledu zvuková stopa.). A ve vedlejších rolích by to chtělo přidat na přesvědčivosti.

Zpočátku jsem si říkala, že je to hezký naučný film, ale když došlo na Lepešinskou, trochu mi zatrnulo.

Tomićova kniha není bůhvíjak velikou literaturou, ale oproti filmu má rozhodně více šťávy, je mile nevkusná a upřímně vulgární. Hribar příliš sází na malebnost chorvatského venkova a ovíněnou atmosféru a kašle na svéráznost postav, soudržnost děje i na humor.

Kino plné důchodců a uprostřed sedí Ony a roní slzy jako hrachy. Uf.

Fernanda Pessou miluji tak, že mu to někteří určitě závidíte, takže si dokážete představit s jakou skepsí přistupuji k počinům, jako je tento. Zároveň právě extrémní zájem o jednoho z dvou hlavních hrdinů (druhým je Mário de Sá-Carneiro) mi umožnil tuhle záležitost přežít. Je to něco jako hraný dokument, prokládaný výkladovými pasážemi a recitacemi. Vizuálem mi to hrozně připomínalo Kalendárium se Saskií Burešovou. Jenže Saskia ve studiu nekouří a nehází teatrálně papíry pod stůl. Celé je to takové křečovité a podivné. Nápad s 2D kulisami ujde. Informací tu taky pár je (pochytila jsem něco z portugalské výslovnosti). No, a čekám, že takhle nějak dopadne i Film neklidu, ale vlastně je mi to úplně jedno.

Pepíček Beků není zrovna ideální představitel intelektuála (možná byla v jeho obsazení záměrná ironie, těžko říct) a Irenku jsem měla chuť zbít. Nebo spíš mučit. Pár fórků ušlo, ale ostatní je hrozná křeč (ty úsměvy bolely). Je na tom hodně znát, že to primárně vznikalo jako obrázek československo-polského porozumění, což je účel, který prostředky rozhodně nesvětí.

Hodně rozkolísané. Scény, které lze brát smrtelně vážně a které mají velmi životnou atmosféru (např. večírek na začátku), jsou střídány výjevy nepřesvědčivými a komickými. Měla jsem z toho takový dojem, že se Haas pokouší o černý humor, ale nemá dost odvahy, aby to úplně přiznal. Hezky režíruje sám sebe, ale ostatní moc nezvládá. Zvlášť Jozef Budský je osudový muž jak noha. I výbornou scénu s doutníkem svou teatrálností nakonec zabil. Vizuálně film vypadá slušně a velice zajímavé je použití filmové i diegetické hudby, ale scénář a postavy jsou mrtvé, jakkoli někde za nimi lze vytušit upřímnou snahu o útok na lidskou povrchnost a oslavu skutečných citů.

Co s kým/čím? S pěkným kůzlátkem, které je třeba stáhnout bez znehodnocení kožky. Zas jednou osvěta.

Tento film mi byl zkrátka sympatický. Takový dobře stravitelný. Je pravda, že původního tady bylo málo, ale tenhle snímek je založený právě na parodickém i nostalgickém pohledu zpět. Je na něm opravdu vidět, že byl natočen s láskou.