Ony

Buď byly všechny ty žánrové vtípky hrozně primitivní, nebo jsem nevzdělená, takže jsem si těch neprimitivních nevšimla. Ale uteklo to.

Ze scénáře někdo prostě vygumoval všechny pasáže, které by mohly vysvětlovat vztahy mezi postavami, a tím přesměroval pozornost čistě na to, co se mezi nimi právě děje, a to je někdy hodně neprůhledné. Když se k tomu připojila ta suverénní kamera a hudba, zapomínala jsem dýchat. No, a Penn má takovou tu typickou rádobyoscarovou roli divného člověka, kterou bych zahrála i já, ale přeju mu to.

T.T. Sindrom z modelíny!

Nechápu v reakcích na The Artist slova jako „čistý“ nebo „ryzí“. Do čistoty a ryzosti má tenhle hybrid opravdu daleko. Jako poctu starým filmům jsem ho nevnímala, spíše je to jednoduchý příběh odvyprávěný zbytečně divným způsobem. Neštěstí je, že z prostředků němé éry tvůrci odkoukali především mezititulky. V těch vězí to nejpodstatnější z vyprávění, zatímco v obraze se dočkáme několika roztomilých gagů se cvičeným pejskem a jednoho tanečního vystoupení. Celou projekci jsem se sice usmívala, ale zároveň jsem litovala, že to není natočené úplně jinak - totiž tak, aby použité formální postupy samy nesly nějaký význam (vždyť námět si o to přímo říká).

Hrozně nevýrazné. Jeden slepec s dalekohledem to nevytrhne.

Zákeřnost tohoto filmu tkví v tom, že nakonec není až tak hrozný, jak by člověk čekal. Já například počítala s tím, že u něj umřu, ale nakonec to byla průměrná trapnost, kterou v Brabcově případě šlechtí, že není ničeho adaptací (i když podle mě jsou tam zřetelné odkazy na Gombrowiczovu Pornografii).

Těžko říct, jestli je to spíš dokonale naivní film nebo film o dokonalé naivitě. Vzhledem k tomu, jak často sama zažívám svých 8 minut, si klidně myslím to druhé.

Železná lady vyvolává dojem, že ji točil někdo, kdo ničemu moc nerozumí - politice, kariéře Margaret Thatcherové ani třeba starým lidem. A tak skáče z jednoho na druhé, přičemž nejvíce se zdržuje u toho stáří, protože tam se dá zdánlivě nejméně pokazit. Časové roviny střídá na základě hodně násilných asociací a naprosto kašle na gradaci vyprávění. Jde spíš o sled více či méně vtipně vypointovaných scének. Nicméně Meryl Streepová má toho Oscara právem. Po zhlédnutí jejího výkonu mám chuť jít nakoupit nějaký modrý hadry a pořádně si v nich zapištět.

V naprosto nejzásadnějším momentu (scéna se sovou!) byla přerušena projekce. "Kdyby tady byl lev..." mi pak znělo v hlavě ještě asi dva dny. Nevím, co mi tím chce osud zase naznačovat. Prozatím snad to, že se mám podívat ještě jednou. Ono to za to možná i stojí. ...O měsíc později: Na druhý pokus už jsem se dozvěděla, jak je to s tou sovou i se lvem, dospěla až k pointě a jsem spokojená, i když se mi také potvrdilo, že jinakost tohoto filmu je poněkud vykalkulovaná, taková přísná. Ale rozhodně to má smysl. Hlavně ten vnitřní.

Že se dělá nějak takhle, ví asi každý. Že skoro každý asi ví i trochu víc, než říká tenhle dokument, je samozřejmě chyba. Že jsem na konci křičela "néé, to už je konec?!", je zároveň klad i zápor. Neinvenční, zjednodušující, ale přesto zábavné. A ok, v jednom bodě pro mě i poučné (přestrojení za bezdomovce). (Viděla jsem necenzurovanou verzi.)