Ony

Je to schematická agitka nejhrubšího zrna, ale přesto výjimečně zajímavý snímek. Zatímco témata jiných socrealistických filmů (jako pětiletky, ženy na traktoru, rozorávání mezí, nová úloha umění apod.) jsou z dnešního pohledu už čistě historická, v Mém příteli Fabiánovi se typické schéma přerodu v "nového člověka" setkává s dodnes velmi ožehavým problémem. Bavila mě naivní odvaha, s jakou je k tomuto problému přistupováno: Kde jinde uvidíte, jak se Cikáni přetahují o písanky a sní o pionýrských šátcích? Oldšetrhend Chudík a jeho ženský ekvivalent Bublíková jsou konstruováni jako švýcarští hodináři cikánských duší, ale je jim dopřáno i jedno významné škobrtnutí, které dokáže, jak křehké duše těch lidí jsou a jak malicherné jsou osobní záležitosti oproti velkým společným věcem.

Z dnešního pohledu už možná ne kontroverzní, ale stále poměrně bizarní film o mrtvém ptáku, teplých popelářích, bílém koni, igelitovém pytli a spol.

Úplně jsem dostala chuť se... nadýchat čerstvého vzduchu.

Tenhle film se hodnotí sám hned na začátku, když se objeví titulek: "Je to film Oldřicha Kmínka." K tomu nemá smysl nic moc dodávat. Pod Kmínkovým vedením mě nerajcuje ani Zdeněk Štěpánek, a to je opravdu co říct. Docela mě pobavilo, že toho zhýralého mládence pojmenovali Jaroslav Goll. Proč ne rovnou T.G. Masaryk?

Některé případy vytržené z kontextu celého seriálu působí hodně uboze a ideologickou manipulaci v nich obsaženou dokáže zhodnotit i malé děcko. Jako celek to ale má grády. Po zhlédnutí 14. epizody (Konec velké šance) jsem si uvědomila, že už je to na pováženou. Musela jsem okamžitě vidět další díl, protože jsem prostě neunesla Honzův stav a potřebovala, aby mu už bylo líp. U epizod kolem roku 68 moje sympatie, pravda, trochu ochably. Démonické jeptišky, kořenářky rozvracející státní ekonomiku a přestřelky s agentem Bláhou, který po plastické operaci vypadá úplně stejně jako před ní až na barvu vlasů, byly samozřejmě taky trochu trapné, ale v reinterpretaci Pražského jara už ta trapnost nějak přesáhla mez únosnosti a Honzova postava se strašně zemblematizovala. ___ Ad Studna: Většině lidí pochopitelně asi utkví postava starýho Brůny (a nepochopitelně taky ta památná hláška, která ve skutečnosti poněkud nezazní), a tak tolik nevynikne obzvláštní pitomost scénáře. Zeman spíš čaruje, než vyšetřuje. Jediné, co sám objeví, je ten ohořelý kyblíček, a to je stopa, která může netrknout opravdu jen dubčekovské kriminalisty. A to zlato za 300 000 je kde? To se rozpustilo? Nebo ho sebral Mirek Stejskal? ___ Konstantně dobří jsou herci, hudba a Jirka Hradec.

Nic výjimečného, ale jako takový malý osobní film by to i mohlo fungovat. Jenže by tam museli obsadit nějakou neokoukanou přesvědčivou herečku a ne... Kateřinu Brožovou.

Jůůů, kdopak nám to tam hraje toho Thackerayho? Já se zbláznim.

eh kletě

Když si člověk přečte název filmu Já, Pierre Rivière, který podřezal svou matku, sestru a bratra, tak mu to prostě nedá a na ten film se podívá, že ano. Že je to natočené podle předlohy Michela Foucaulta, taky nezní špatně... Nápodoba dokumentárního filmu a obsazení neherců nejsou zrovna to, co bych potřebovala, abych snáze uvěřila filmovému příběhu. Naopak, obojí často ruší. Nicméně je třeba říct, že tento film není primárně fikcí, která by si pomocí výše zmíněných prostředků hrála na pravdu. Je to tak trochu experiment, kombinující dochované písemnosti o skutečném případu Pierra Rivièra z první poloviny 19. století a ilustrativní divadýlko. Z písemných pramenů je bezesporu nejpřitažlivější text samotného vraha, který sepsal ve vězení. Začíná právě oněmi slovy „Moi, Pierre Rivière, ayant égorgé ma mère, ma soeur et mon frère...“ a je součástí Foucaultovy stejnojmenné publikace z roku 1973. A je také jednou z perspektiv, ze kterých můžeme sledovat daný případ v Alliově filmu. Jiné úhly pohledu pak reprezentují svědectví obyvatel Rivièrovy vesnice. Spíš než o zločin sám jde ve filmu o jeho příčiny, respektive problém, jak tyto příčiny určit a zhodnotit. Tvůrci si evidentně dávají pozor, aby nepřekročili hranice ilustrace dochovaných dokumentů a nedopustili se nějaké vlastní manipulace nebo interpretace. Samozřejmě, že každý film, tedy i tento, prostě musí být konstruktem. Moi, Pierre Rivière... ale takovou konstrukci vyprávění přímo tematizuje, a tak provokuje víc než tím, že se tam podřezávají matky, sestry a bratři. Jako filmu bych tomu mohla řadu věcí vytknout, ale zkušenost to byla zajímavá.

Tak jsem asi viděla TEN film se žirafou.