Ony

Srđan Dragojević je autorem předlohy a scénáře. Režie připadla tentokrát jakémusi Petrovi Pašićovi. S prvními dvěma Mi nismo anđeli to má společného jen velmi málo, což je dobře. Dvojka mě sice potěšila, ale spíš jen jako připomínka nepřekonatelné jedničky. Z trojky už jsem měla strach. Naštěstí tato pocta Rock'n'Rollu je skutečně úplně o něčem jiném, ale mé dvě lásky zůstavají: ďábel (Srđan Todorović) a anděl (Uroš Đurić). Jen škoda, že andělovi už ve dvojce tak necitlivě změnili vizáž. Původní "účes" mu slušel víc, vypadal jako kuželka, to byl styl. Ale stylový je tenhle snímek stejně ažaž. Jestli mu něco chybí, tak je to úroveň. Fetuje se, chlastá se, zvrací se, v neposlední řadě se jedí hovna, ale právě v tom je to kouzlo! Nebýt několika slabších, trošku otřepaných vtípků propadla bych mu úplně. Mimochodem, účinkuje tu kapela Let 3 (ve filmu pod názvem Tužni vetar).

Fehér tenyér v sobě spojuje (auto)biografický dokument, sportovní drama, psychologický film i metaforu (synekdochu?) politických systémů. Jednotícím prvkem je tu absence mezilidské komunikace, obtížné hledání střední cesty, kompromisu mezi diktátorským drilem a nefunkční demokracií. Příjemně překvapí konstruktivní práce s kamerou, střihem a zvukem. Už třeba kontakt studeně zelené podlahy debrecínské tělocvičny s bosými chodidly malých gymnastů je velmi sugestivní.

(2,5 *) V některých momentech se mi to dost líbilo, ale výhrady rozhodně mám, a holt docela závažné. Předně mi připadalo, že ti duchové se nás bojí víc než my jich. Postavy filmu naštěstí byly natolik hloupé, že si užily dost zla i tak. (Posílat holku těsně před porodem do hořícího domu, aby tam hledala pošahanou sousedku... No já nevim...)

Suché a odbyté. Čekala jsem daleko kurióznější úmrtí, pískomila v řiti apod.

vzpomínky na říčanské kino + plakátová scéna + hudba, kterou už si sice nepamatuju, ale prý se mi líbila

Nějaké ruchy tam byly. Hlavně ten zkrat s hroznovým vínem je vážně pitomý. Ale stejně to byl slušný kinozážitek (na stará kolena jsem si poprvé v životě dala popcorn (!!!) - k vyhřezlé ropuše ideální).

Fleischman mi svým stylem života okamžitě někoho připomněl. Mám říct koho? Asi ne. A stejně je to jedno. Každopádně mě tato postava díky tomu dost zajímala. Stejně interesantní je i myšlenka situovat film do nějakého konkrétního českého města (a ne Prahy) a obkroužit kamerou Ještěd. Ale pak už se všechno mocně vzpírá mým zkušenostem s reálným životem a dobrými filmy. Scénář je napytel, o dialozích darmo mluvit, nad chováním postav jsem si mohla hlavu ukroutit. No prostě uf.

Až příliš nenáročná (od)dechová zábava s protirasistickým přesahem a "shakespearovskou" zápletkou. Hlavně šlo o to ukázat nějaké ty trumpety a festival v Guče. OK. Nemám z toho ani špatný pocit, je to mile debilní. Romeo je velmi ambiciózní a talentovaný svirač (vždyť ho taky hraje Marko Marković) a nosí tepláky s lampasem.

Námět sám o sobě mi připadal trochu nanicovatý. Dobrý tak akorát k naplnění dávno známých schémat. Stačí se podívat na filmografii Mikiho Manojloviće a v roce 2007 ho objevíme ve dvou nápadně podobných úlohách (ta druhá v Golubovićově filmu Klopka). "Babička v bordelu" mi zní trochu trapně a rádoby atraktivně. Nicméně třeba právě Manojlovićova účast mě ujišťovala, že úplná katastrofa to nebude. A hle, ono je to přímo dokonalé! Je to tak civilní a decentní a zároveň tak pubertálně obscénní, že prostě nechápu, jak toho tvůrci mohli docílit. Tragika a komika se vůbec netluče, nevidím jediný zádrhel. Stoprocentní spokojenost.

Dialogy jsou v pohodě, tedy dobře napsané i herecky zvládnuté. Asi jsem úchyl, ale mě vážně dokáže potěšit, když postava místo "vody na kafe" "postaví na vodu". Co je to ale platné u tak debilního, podbízivého a nezajímavě zpracovaného příběhu.