Ony

Čím je pro Formanovy a Papouškovy filmy ze 60. let obyčejný český člověk, tím je pro Trhák obyčejná česká popstar. Čím je v komediích nové vlny Josef Šebánek, tím je v Trháku Hanička Zagorová. Vydržet u filmu přes trapné scény všednodennosti je ovšem evidentně snazší než překousnout trapnost normalizačních estrád. Docela to chápu, vzpomínám si na svoje rozpaky z Krejčíkova Prodavače humoru, který stále čeká na mé docenění. V případě Trháku však problém nemám. Směju se takřka nepřetržitě a například zaražený pilot před hájovnou patří k těm scénám, kvůli kterým se občas probudím smíchy, když si na ně vzpomenu ve snu. Neuvěřitelně plný film.

"Pro vás jsem ateista, pro Boha loajální oponent." Woody opět perlí v jednom ze svých nejkouzelnějších filmů.

(director's cut) Připadá mi trošku nespravedlivé, že v pekle jsem se ocitla já coby divák, zatímco hrdinové filmu si jen ukrutně pomalu kráčeli/pluli krajinou sladkých barev a přeestetizovaného násilí. Samozřejmě mi bylo jasné, že od Coppoly nemůžu čekat emotivní nálož typu The Deer Hunter, ale tohle přece jen už kapku přehnal. Můj respekt jako režisér stále má, sympatií už moc ne.

Tohle má přesně takovou pachuť, jakou od normalizačního filmu o dospívání chci. A je natolik mocná, že by se málem dalo přehlédnout, jaká je to jinak hovadina. Jen málem, protože ten konec (od Blážiny cesty z Prahy) je tupý až moc.

Když teď intenzivněji sleduji naše seriály 70. a 80. let, uvědomuji si, že nejsou zdaleka tak sterilní, jak jsem si vždycky představovala. Třeba právě Inženýrská odysea je text plný pnutí, nerovností a trhlin, nad kterými mě baví dumat, nebo se alespoň pozastavovat. Třeba jen pozorovat, jaké se tam nosí brýle nebo jak se oblékají jednotlivé sekretářky, je velice výživné. Když už jsem si říkala, že vrcholem celého seriálu je nepochybně Zbyňkův vztah s Veronikou a takřka horrorové scény v přeplácané vilce jejího tatíčka a mamičky, přišlo velké japonské finále, a to mě dorazilo úplně. V něčem je to opravdu dobré (Císler!), v něčem zábavné a v mnoha ohledech samozřejmě dementní.

Herci-neherci jsou sice extrovní, ale jinak celkem průměr: staré vs. nové. Humor a veškerá poetika mají dost nízkou koncentraci.

U tohoto filmu jsem si uvědomila, že Woodyho miluju. Celý film (jako vždy) prožvaní, ale vzhledem k tomu, že každé jeho slovo = perla, dá se to poslouchat nejen jednou, ale dvakrát, třikrát, . . . je to úchvatný snímek s kouzelnou atmosférou, podtrženou černobílou kamerou a krásnou hudbou.

Animované filmy mě nikdy extrémně nevzrušovaly, ale ty Norštejnovy se tolik blíží mé vlastní dětské imaginaci, že mě to až děsí.

Jůůů, kdopak nám to tam hraje toho Thackerayho? Já se zbláznim.

Že se mi bude z celého filmu nejvíc líbit Jagoda ve sprše, jsem opravdu nečekala. Ale zbytek je prostě křeč, jaká se hned tak nevidí.