Ony

Radokova spolupráce s Bekem mi (jako divadelnímu analfabetovi) vždycky připadala hrozně exotická. Už jen kvůli tomu jsem byla na Šach mat nadmíru zvědavá. Bek mě tu po všem, co jsem s ním už prožila, opravdu nadchl. Skvělí jsou i všichni ostatní herci, včetně Josefa Zímy v roli snaživého reportéra. Radok natočil televizní hru, přičemž dal slovům "televizní" i "hra" úplně nečekaný rozměr. Napoprvé mi to připadalo až příliš košaté a místy mimo svou vlastní koncepci, ale to může vyřešit některé příští zhlédnutí, ideálně na něčem jako 4102U Mánes.

Pro člověka, jako jsem já, tedy člověka, který je rád, že vyfotí ne úplně rozmáznutou osobu i s hlavou, je umění Svena Nykvista naprosto nepochopitelné. Když se na tento film dívám, tak mě až děsí jeho hloubka skrytá za stylizací. Skvělá práce s tichem a vůbec výborná práce s málem, jak je u Bergmana zvykem.

Je to příjemné, vtipné, místy hodně bláznivé, až nesmyslné a trapné. Dohromady hodnotím jako lehce nad průměrem. Jsem ráda, že se tu objevuje moje oblíbená Darja Hajská.

Tenhle způsob zobrazování, kdy nevidíme to, co nás zajímá, ale toho, kdo se na to dívá, je přece známý už dávno a ve filmu se používá celkem běžně. Takže experimentálnost tohoto filmu spočívá jen v tom, že tento trik sledujeme v celé celovečerní stopáži, a to mě teda nenadchlo.

Je to někde mezi typicky předrsnělým srbským filmem pro západní publikum a oprávněnou společenskou kritikou, která si na rozdíl od jiných takových snímků všímá zcela konkrétních a aktuálních problémů. Vzhledem k tomu, že scénář stojí na poměrně vratkém klišé a hraje tam čím dál tím usedlejší Nikola a hollywoodská star Bojana, není to zas tak autentické, jak by mohlo. Násilí je ale natočeno docela slušně a je tu řada "vtípků", které podle mě docela dobře vystihují mentalitu srbských nacionalistických výrostků ("piši ćirilicom, dizelaši pišu latinicom"). Digitální kamera tomu moc nepřidává, ale nevadila mi (až na ty zoomy).

Po projekci v kině jsem se Školou otců o dost spokojenější než kdysi v televizi, a nebude to jen plátnem. Za prvé poslední dobou nakoukávám český hraný film 50. let poměrně důkladně, takže když narazím na tahle zvrácená schémata (ano, uznávám, že pořád přece jen schémata), dělá mi to dobře. Dokonce i konec mi tentokrát přišel skvělý. Myslím samozřejmě ten rozumnější ze dvou paralelních konců, jež film nabízí (ten, kterému patří i úplně poslední záběr). Za druhé jsem donedávna nemusela Karla Högera, zatímco teď zažívám přímo rozpuk högerofilie. Ta jeho sotva patrná mimika, to jeho téměř neslyšitelné "hm" – to je slast.

Chvílemi je to opravdu něco jako příjemné, ale hlavně to je celé strašně hloupé. A bude to uspokojovat lidi, kterým žádné uspokojení nepřeju.

Film, který můžete důkladně prokouknout díky Bukowského knize Hollywood. Ano, Faye může ukázat nohy a Mickey brejličky s palmičkami. Hlavně ale předvádějí skvělé herecké výkony. Je to takový upatlaný snímek, útočící na všechny smysly. Vážně jsem cítila, jak Chinaskimu táhne z tlamy. Jako čtenář Bukowského tleskám.

Musím uznat, že vizuálně je tenhle film na úrovni (mimo jiné super scéna s metařem) a jeho světáckost a důsledná nemravnost jsou zarážející (satira to asi je, ale nikoli padesátkově „pozitivní, konstruktivní“). Hrdinové investují veškeré peníze do pití a hazardu, provozují trestnou činnost, nechce se jim na vojnu a navštěvují Lotos Club, a to vše bez náznaku toho, že by se s nimi divák neměl ztotožňovat (i když mě osobně tedy od sympatií odrazovala posedlost tou slípkou v belasom svetríku). Na druhou stranu scenáristicky a dramaturgicky je to špatné a nedostatek původního humoru je příliš často kompenzován vtipy typu "někdo chytá ryby, a vyloví starý klobouk".

Film Šťastnou cestu patří k tomu nejlepšímu, co se mi podařilo z našich tzv. filmů pro pamětníky vidět. Vlastně mi připadá, že mezi ně ani nepatří (srovnání s italským neorealismem skutečně není přehnané). Otakar Vávra se dostal dál než je u „vážně myšlených“ filmů té doby zvykem. Snímek působí nezvykle autenticky a Adina Mandlová prokázala obrovský herecký talent, který jsem v žádném jiném jejím filmu neviděla tak dobře využit. Štěpničková a Korbelář jsou standardně dobří, ale bez toho jejich drámatu bych se, pravda, obešla. Zato humor a nadsázka, především v projevu Nataši Gollové a Jany Dítětové, filmu rozhodně neškodí. Ve srovnání s naivitou Fanynky a Božky (hrály je právě Gollová s Dítětovou), děvčátek jako vystřižených z nějaké Slavínského komedie, na mě ještě více zapůsobila na svou dobu skutečně otevřená výpověď o milostném, pracovním i tom bujarém nočním životě.