Stanmi

Do vesnice neporazitelných Galů přijela na návštěvu krásná náčelníkova neteř Falbala a jejímu půvabu ihned propadne silák Obelix. Jeho láska však není opětována, protože Falbala miluje bojovníka Tragikomixe. Když jsou poté oba dva uneseni Římany, jejich jedinou nadějí na záchranu je Asterix s Obelixem… Náš malý galský válečník s okřídlenou čapkou se sice už dočkal čtyř hraných celovečerních filmů, ale marná sláva, na ty kreslené to prostě nemá (čestnou vyjímkou budiž Mise Kleopatra). Krásnou ukázkou převedení komiksu do filmových okének je právě Překvapení pro Césara. Scénář tohoto snímku už sice neměl na starost samotný Asterixův tvůrce René Goscinny, ale Pierre Tchernia, který vzal dva komiksové příběhy, a to Asterix gladiátorem a Asterix legionářem, smíchal je dohromady a překvapivě to bylo to nejlepší, co mohl udělat. Snímek totiž získal opravdu strhující tempo, ve kterém Asterix s Obelixem (a Idefixem) pro záchranu Falbaly a Tragikomixe nejdřív procestují takřka celou Galii, stanou se legionáři, odplují do Afriky, a to jen proto, aby se dostali do Říma a bojovali jako legionáři ve slavném Koloseu (mimo jiné se zde dozvíme jak získalo svou současnou podobu). Příběh je tedy opravdu výživný, protože se pořád něco děje, osobně mám nejraději pasáž, kdy se oba galští hrdinové stávají legionáři, ale i jinak je tu spousta vtípků, hlášek a narážek, tak jak je u této dvojice zvykem. Snímek je o něco mladší než jiné Asterixovy snímky, takže kresba i animace jsou zase na lepší úrovni. To samé platí i o hudbě, o kterou se postaral Vladimir Cosma a nechybí ani chytlavá ústřední píseň v podání Plastic Bertranda. Pochválit je třeba také český dabing, ačkoliv Asterixe a Obelixe mluví trochu netradičně Stanislav Fišer a Jiří Lábus, tak oba pánové odvedli velice dobrou práci, jak se na takové zkušené dabéry sluší a patří. Asterix a překvapení pro Césara je tak dalším velmi povedeným snímkem tohoto udatného Gala, na kterého je opravdu radost se dívat.

Alfons Karásek (Miloš Kopecký) už sice má nějakou tu vrásku, přesto je stále znám jako pověstný svůdce a znalec žen. Toho využije jeho švagr (Bronislav Poloczek), který přesvědčí Alfonse, aby své letité zkušenosti předal nezkušenému synovci Lojzíkovi (Jiří Langmajer)... Série hudebních komedií Zdeňka Podskalského o proslulém milovníkovi Alfonsovi Karáskovi se nakonec přece jen dočkala čtvrtého dílu. Miloš Kopecký tak dostal ještě jednu možnost zahrát si tohoto proutníka, za kterého byl paradoxně jen v prvním díle a je třeba uznat, že svůj part opět zvládl na výbornou. Přesto je trochu škoda, že pan režisér s dalším dílem otálel více než deset let, protože mi zde trochu chyběla taková ta osobitá a příjemná atmosféra, kterou byly prodchnuté předchozí díly. Samozřejmě mistr Kopecký již není nejmladší, což bylo zřejmé i tvůrcům, proto je zde Alois "pouze" mentorem svého synovce. Inu doba pokročila, což jde vidět i na rekvizitách (Jirka Langmajerů nám tady regulérně paří videohru), na postavách (hlavně tedy co se odhalené Jany Paulové týče) a především na repertoáru písní, takže nám tady herci a herečky pějí hity od Olympicu, Dalibory Jandy nebo Míši Davida. Hereckému obsazení, pokud pominu Miloše Kopeckého, naprosto kraluje nádherně střelená Jiřiná Jirásková, která si pro sebe krade každou scénu, kde se objeví a tu doplňují již zmíněný Jři Langmajer, Bronislav Poloczek, Petr Nárožný nebo Josef Langmiler. Obsazení to není vůbec špatné, ale přesto mi zde chyběli herci jako Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová, Vladimír Menšík nebo Vlastmil Brodský, protože i když to třeba nebyli nejlepší zpěváci, tak uměli aspoň zpívat vtipně. To se bohužel nedá říct o všech interpretech v tomto filmu, hlavně Miroslava Pleštilová a Libuše Geprtová mají ve zpěvu značné rezervy, takže jejich hudební čísla jsou menším utrpením. I po scénáristické stránce jakoby už to nebylo úplně ono, ne, že by se člověk nebavil, ale tam, kde by měl být smích je spíš jen pousmání (čestnou vyjímkou budiž repliky Miloše Kopeckého a Jiřiny Jiráskové). Poslední leč Alfonse Karáska tak pro mne sice není nějakou obzvlášť vydařenou hudební komedií, ale i tak se přes její chybky jedná o důstojné rozloučení s jednou legendární postavou televizní zábavy.

Osamělý kovboj Lucky Luke putuje na hřbetu svého koně Jolly Jumpera Divokým Západem. Jednoho dne se dostane do městečka Daisy Town, které je plné banditů a desperátů, Luke je vyžene a stává novým šerifem, poté však do města dorazí obávaní bratři Daltonové... Francouzský spisovatel René Goscinny je znám především jako "otec" neporazitelného Gala Asterixe, ale mimo jiné je také autorem Lucky Lukea - pistolníka, který je rychlejší než vlastní stín. Luke se podobně jako jeho "bratr" Asterix dočkal v sedmdesátých letech svého vlastního animovaného filmu, jehož režie se ujal sám Goscinny a je dlužno dodat, že na výsledku je to znát. Samotný příběh je typická westernová klasika, kde osamělý muž brání město před bandou zloduchů, ale přesto je funkční a obstál by i sám o sobě. Goscinny ovšem stokrát viděný příběh zabydlel pestrými postavičkami ať už svéráznými obyvateli městečka, kde prostě nemůže chybět vychytrálý hrobník, fešný holky ze saloonu, nebo pochrupující Mexikán, a všemožnými zloději dobytka, bankovními lupiči falešnými hráči, Indiány, kavalérií, prostě na co si člověk vzpomene, to tady najde. No a pak tady máme samozřejmě eastwoodovsky nemluvného (a neustále pokuřujícího) Lucky Lukea a jeho nesmiřitelné protivníky bratry Daltonovy (hezky seřazené podle výšky a inteligence). Nebyl by to Goscinny, kdyby zde nepřidal svůj typický humor, takže každou chvíli se stane nějaký gag, vtípek, hláška nebo popkulturní narážka (předpověď Joe Daltona o osudu Indiánů je prostě nejlepší). Velký René si navíc obratně pohrává se všemi stereotypy a klišé typickými pro westernový žánr, ale nakladá s nimi laskavě a s patřičnou úctou, což dokladá i melancholický závěr, který se prostě nedá nazvat typickým happy endem. Kromě krásné animace, která vychází z Morrisových kreseb, je třeba pochválit i hudbu, především Lukova ústřední píseň "Lonesome Cowboy" je prostě skvělá. Lucky Luke je i přes své stáří, které čítá přes čtyři desítky let pořád velmi povedeným filmem, kterému člověk v klidu odpustí nějakou tu vrásku, protože stále dokáže spolehlivě pobavit.

Občanská válka sice Avengers rozdělila, ale brzy se budou muset opět spojit. Titán Thanos (Josh Brolin) se totiž rozhodl uvést do pohybu svůj dlouho připravovaný plán na nastolení rovnováhy v galaxii, k tomu však potřebuje šest mocných Kamenů nekonečna… No sice to trvalo deset let, ale nakonec jsme se dočkali. Infinity War jsou totiž skutečně prvním filmovým crossoverem, který je jako vystřižený z komiksových stránek a je opravdu radost na něj pohledět. Hned na úvod musím dodat, že film rozhodně nevychází vstříc běžnému divákovi, ale naopak je určen pro ty, kteří už nějakou tu marvelovku viděli (osobně doporučuji především Občanskou válku, Ragnarok a aspoň jedny Strážce galaxie), protože na nějaké dlouhé objasňování tady prostě není prostor. Samotný příběh je totiž jedna velká jízda, kde se pořád něco děje, objevují se staré známé postavy (ale i zbrusu nové), díky kterým se příběh rozdělí do víceméně třech samostatných liní, které však mají jedno společné a to, že všichni se snaží zabránit Thanosovi v získání všech kamenů (snad nebudu příliš prozrazovat, když napíšu, že se sice snaží, ale moc jim to nejde). A to vše spěje k velkému finále ve Wakandě, kde příběh vyvrcholí a závěr prostě člověku vezme dech a to moc nepřeháním, protože tvůrci se s tím opravdu nemazali (no však se podívejte sami). Ale pořád je to marvelovka, takže nechybí i onen pověstný humor, kde si většinu hlášek i vtipných situací berou pro sebe Strážci galaxie (ale jedním dechem je třeba uznat, že si pro sebe berou i ty vážnější chvíle, především tedy Star-Lord a Gamora). Tím se dostávám k postavám, kde si dovolím předně zmínit toho nejdůležitějšího a to samotného Thanose. Je trochu nezvyklé začínat hned záporákem, protože ti u Marvelou jsou (až na pár výjimek) jen takoví generičtí panáci na jedno použití, ale Thanos je úplně jiná liga, protože je naprosto plnokrevnou postavou se vším všudy, což je zásluha nejen Joshe Brolina či trikového oddělení, ale také scénáristů, kteří mu poskytli velice kvalitní péči a může se tak pochlubit příběhovým pozadím jako málokterý padouch z poslední doby a tak je to správně, protože díky tomu jsou třetí Avengers skutečným zážitkem na který se jen tak nezapomíná. No a pak tady máme samozřejmě naše staré známé hrdiny, kterých tu je bezmála dva tucty, což. také znamená, že ne každý dostane stejnou porci. Z těch, kteří si rozhodně nemůžou stěžovat na nedostatečnou stopáž, jsou především Iron Man (heh vzhledem, že to Tony před deseti lety rozjel tak není divu), Thor (inu proti mocnému mimozemšťanovi je třeba nasadit jiného mocného mimozemšťana) a Strážci galaxie (což vzhledem k tomu, že je Gamora „dcerou“ Thanose není zase tak překvapivé), v těsném závěsu za nimi jsou pak Dr. Strange, Spider-Man, Vision, Scarlet Witch a Bruce Banner (schválně nepíšu Hulk, protože…no to už by byl asi spoiler). Co mě naopak překvapilo bylo upozazdění Capa a Black Widow, kteří ze všech původních Avengerů mají nejméně prostoru (heh ano Clinte já vím), snad tedy dostanou více prostoru v dalším díle. Když už jsem u těch postav tak hned zmíním pár slov i o hereckých výkonech, které prostě mají pořád tu stejnou úroveň jako prakticky ve všech marvelovkách, na Oscara to není, ale každý ze zúčastněných od Paula Bettanyho přes Stana Leeho po Benedicta Wonga odvedle velmi dobrou práci. Pochválit musím ještě hudbu, tu má na svědomí samotný Alan Silvestri, který se musel popasovat se spoustu superhrdinských znělek, ale zvládnul to na výbornou a díky němu tak Avengers znějí správně heroicky, monumentálně a osudově, jak se na takový snímek sluší a patří. Režisérští bratři Russové měli před sebou nesmírně obtížný úkol, ale zvládli ho s přehledem. Jasně, můžeme klidně říct, že třetí Avengers z hlediska filmového umění nejsou žádný zázrak, ale z hlediska čisté filmové zábavy jsou naprosto luxusním kouskem a na poli komiksových adaptací (ale nejen u nich) se jedná bezpochyby o jeden z nejvýznamnějších filmů, které kdy byly natočeny.

Bývalý voják Frank Martin (Ed Skrein) se živí jako šofér, který je schopen dovézt cokoliv kamkoliv, pokud je klient ochotný respektovat jeho pravidla. Po setkání s tajemnou Annou (Loan Chabanol) však musí na svá pravidla zapomenout, protože je v sázce život jeho otce Franka (Ray Stevenson)… Všemožné remaky, restarty a rebooty jsou ve filmovém světě (a v hlavách producentů) stále velmi oblíbené a tentokrát padla volba na Kurýra. Tahle akční trilogie z dílny Luca Bessona, která nakopla kariéru Jasonu Stathamovi, sice nikdy neplatila za bůhvíjak kvalitní dílo, ale pokud člověk hledal nepříliš náročnou zábavu, tak byl na správném místě. A jak tedy dopadl poslední díl s výmluvným podtitulem Restart? No možná je to překvapivé, ale nikterak tragicky. Jasně tentokrát už se jede bez Jasona, takže Frank Martin získal nový facelift v podobě Eda Skreina, který to vzhledem k faktu, že celá série stála často především na Jasonových výkonech, neměl vůbec snadné, ale přesto si myslím, že Ed nakonec docela obstál, ovšem také díky tomu, že má schopného pomocníka v osobě Raye Stevensona, který si zahrál jeho filmového otce. Ano ve filmu tak máme hned dva Franky Martiny, což bylo od tvůrců docela prozíravé, protože zatímco poněkud suchý Ed dostává prostor především v akčních scénách, tak Ray pro změnu dodává filmu onen potřebný nadhled, vtip a šarm. Jinak samotný příběh o čtyřech prostitutkách, které se rozhodnou pomstít svým „chlebodárcům“ a přitom jim ukrást všechny jejich peníze, je v rámci filmu celkem funkční, ale nesmí se nad nim příliš přemýšlet, protože pak by už tak poutavě nepůsobil. Na druhou stranu ony čtyři "mušketýrky" Loan Chabanol, Gabriella Wright Tatiana Pajkovic a Wenxia Yu jsou velmi pohledné dámy, takže člověk tak nějak přehledne děravý scénář i to, že vlastně moc neumí hrát. I v tomto díle se potvrdilo, že záporáci jsou jen povinnou položkou ve scénáří, a tak i Radivoje Bukvic je díky tomu poněkud nevýrazný. Co se však musí nechat je, že je to celé moc pěkně natočeno, ozvučeno i sestříháno (žádný epileptický střih alá Olivier Megaton se tentokrát nekoná) a také akce má svoji úroveň, tohle si režísér Camille Delamarre zkušeně pohlídal. Jak už jsem zmínil na začátku, Kurýr: Restart je stejně jako předchůdci naprosto nenáročnou oddychovkou a ačkoliv má pár větších i menších nedostatků, tak přesto to byl docela zábavný výlet do sluncem zalitého Nice.

Expert na zabezpečení věznic a profesionální „útěkář“ Ray Breslin (Sylvester Stallone) se po svém útěku z tajného vězení známé jako Kobka věnuje rozvoji své bezpečnostní společnosti. Poté co záhadně zmizí jeden z jeho svěřenců Shu (Xiaoming Huang), Ray a jeho tým zjistí, že někdo vybudoval nové supermoderní vězení… První Plán útěku sice nebyl úplně dokonalý, ale i tak se jednalo o zábavnou podívanou, která těžila především ze spolupráce dvou nejslavnějších akčních borců - Slye a Arnieho. Proto, když jsem se dozvěděl, že se natáčí dvojka (a dokonce hned i trojka), tak radostí jsem sice neskákal (protože bylo oznámeno, že to bude již bez Arnolda), ale jako Slyův dlouholetý fanda jsem byl poměrně zvědavý. O to větší překvapení pro mě bylo, že se nakonec film prodral i do našich kin. Ačkoliv ohlasy moc nadějí nevzbuzovaly, rozhodl jsem se zajít do kina a udělat si vlastní názor a po zhlédnutí mohu s klidem konstatovat, že druhý Plán útěku je kravina, jaká se jen tak nevidí. Začnu třeba samotným příběhem, který je už od prvních minut nezáživný, hloupý a zmatený, čemuž ještě dopomáhá ryze béčkový vizuál (no spíš céčkový), který na velkém plátně ještě o to víc vynikne (hlavně samotná věznice je oproti jedničce strašně odfláklá). Co však ještě víc naštve je typický marketingový trik, dle kterého to sice na plakátech, fotkách a trailerech vypadá, že hlavními hrdiny jsou Sly a jeho nový parťák Dave Bautista, ale ve skutečnosti je to čtveřice hereckých dřeváků ve složení Xiaoming Huang, Chen Tang, Jesse Metcalfe a Wes Chatham. Samotný Sly (stejně jako další navrátilec Curtis "50 Cent" Jackson nebo Jaime King, která nahradila Amy Ryan z jedničky) se tak ve většině filmu víceméně jen tak mihne v několika scénách a větší prostor dostane až zhruba v závěrečné třetině filmu, ale i zde působí značně unaveným dojmem (ale holt prachy jsou prachy), no a účast Davea Bautisty je regulérní cameo, ten své scény musel mít natočené za pár hodin. Ale abych jenom nekritizoval, třeba hudba od The Newton Brothers nebyla zase tak špatná, ale to je opravdu jedno z mála pozitiv, které na tomto filmu nalézám. Plán útěku 2 je tak vyloženě zbytečným a špatným filmem, který dělá Slyově povedené filmové kariéře akorát ostudu.

Městem Los Angeles obchází skupina nebezpečných vrahů, kteří už mají na svědomí několik obětí. Jejich poslední útok přežije modelka Ingrid (Brigitte Nielsen) a její ochrany se ujímá ostřílený poručík Cobretti (Sylvester Stallone), známý jako Kobra… Někdy se stane, že dostanu chuť na nějaký nějaký ten nenáročný akčňák ze starých dobrých osmdesátek a tentokrát se dostalo na Slyovu Kobru. A nebyla to vyloženě špatná volba. Tvůrci se zřejmě pokoušeli o novou verzi Drsného Harryho (koneckonců si zde zahráli i dva herci z tohoto filmu), takže Sly je tady opravdový ultradrsoň a "lék na zločin" a dlužno dodat, že jeho stylizace je na jedničku (brýle, parátko, kabát, rukavice, pistole s motivem kobry nebo parádní bourák Mercury Monterey). A ono vůbec z celého filmu dýchají osmedesátá léta, což ještě podtrhuje soundtrack plný sice nepříliš známých popových skladeb, které ale do filmu naprosto přesně pasují. Ale jak známo stylová atmosféra dobrý film ještě nedělá a samotný příběh Kobry už tak povedený není. Scénář si psal samotný Sly a vypadá to, že se až příliš soustředil na sebe a celé to příběhové pozadí filmu včetně kriminální zápletky tak trochu odflákl, typickou ukázkou jsou samotní záporáci, kteří jsou jakousi sektou, která chce nastolit nový světový řád, ale víc se o nich člověk nedozví (takže vlastně pořádně nevím, proč dělají zrovna to, co dělají). I akce se tady člověk v průběhu filmu zase tak moc nedočká, ale musím dodat, že závěrečná třetina snímku je prakticky jenom akce. Vzhledem k tomu, že je to Slyův snímek, tak tu pochopitelně nesmí chybět jeho tehdejší manželka Brigitte Nielsen, která (stejně jako samotný Sly) nepředvádí žádný herecký koncert, ale i ona do těch osmdesátek zkrátka patří. Co se naopak zase moc nepovedlo je obsazení záporáků, Brian Thompson sice má ten správný šílený výraz, ale na roli hlavního antagonisty zkrátka nemá, ale jako pravá ruka nějakého schopnějšícho představitele padouchů (Vernon Wells, Steven Berkoff nebo třeba Lance Henriksen) by nebyl špatný, no a Lee Garlington se tady dostala snad omylem. Kobra je tak opravdu ryzím akčním béčkem z osmdesatých let se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Já osobně jsem se docela pobavil, ale je fakt, že Sly má ve své filmografii i povedenější kousky.

Mistr Gregory (Jeff Bridges) je proslulý lovec duchů, který už po mnoho desetiletí bojuje proti silám temnoty. Když se však královna čarodějnic Matka Malkin (Julianne Moore) osvobodí ze svého vězení a zabije Gregoryho učedníka, musí Gregory nalézt nového žáka, a to legendárního „sedmého syna“, aby s jeho pomocí dokázal královnu a její přisluhovače porazit… Už jsem to napsal několikrát a napíšu to znovu, poctivých fantasy ve stylu „meče a magie“ se dneska už moc netočí (čest tohoto žánru z posledních let zachraňoval snad jenom Warcraft). Takže pokud jsem chtěl vidět něco nového, musel jsem zapátrat ve starších snímcích a nalezl jsem Sedmého syna. Jako každá správná filmová fantasy i Sedmý syn je natočena podle knihy (mimochodem je to série Lovec duchů od Josepha Delaneyho) a na první pohled má všechno, co má správná fantasy mít: mladíka ze zapadlého koutu světa, který je předurčen k velkým věcem, mrzoutského mentora, krásné čarodějnice, roztodivná stvoření a pochopitelně také nějaké ty meče a magii k tomu. Jenomže je tu ono pověstné „ale“. Hlavním „ale“ je asi to, že film v zásadě neumí moc čím zaujmout nebo překvapit. Během sledování se mi několikrát stalo, že jsem si říkal "Něco podobného jsem už viděl" (např. Van Helsing, Čarodějův učeň nebo Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic). On už samotný příběh je klasika, která sice neomrzí, ale ani nenadchne, pokud se správně neokoření. A přitom je tu velice chutné kořenidlo v podání hereckého obsazení, které čítá hned tři držitele Oscara (dobrá trochu kecám, v době natáčení měl zlatého plešouna jenom Jeff) a mnoho dalších známých herců a hereček, ale holt asi všichni věděli, že nenatáčejí další oscarovku a od toho se asi odvíjely jejich výkony. Ústřední hrdina Ben Barnes je sice docela sympaťák, ale jinak je jeho postava „pasáčka vepřů“ Toma vcelku nezajímavá, Alicia Vikander v roli mladé čarodějky je fajn, jenom má tu smůlu, že má za svou filmovou matku Antje Traue, která je prostě víc sexy (ale to vím už od Muže z oceli) a krade si tak každou scénu pro sebe, Julianne Moore jakožto královna čarodějnic rozhodně není špatná volba, ale nějaké výraznější herectví ji nedovoluje pro změnu scénář, Kit Harington si skoro ani neškrtne, Djimon Hounsou je tu upozazděn až hanba a Jeff Bridges se sice místy tváří, jako kdyby totu měl za trest, ale i tak je jeho postava Mistra Gregoryho tou nejzábavnější postavou z celého filmu. Dalším důležitým kořenidlem by ve snímku takové žánru měly být vizuální efekty, které tady jsou ne, že ne, ale nemůžu si pomoct, ale až na pár na výjimek, působí prostě příliš lacině. Možná by nebylo od věci přidat ještě třetí kořenidlo, a to akci. I ta se tady najde, ale tyto bojové pasáže netrvají příliš dlouho a přišlo mi, že s postupujícím časem se akční scény snad ještě zrychlovaly a finále pak bylo vyloženě odbyté. Sedmý syn tak bohužel na plátně působí jako ryze průměrné fantasy bez větších ambicí, u kterého člověk už druhý den vlastně ani neví, o čem pořádně bylo, což je škoda, protože potenciál na solidní filmový příspěvek do mého oblíbeného žánru tu určitě byl.

Pobřežní městečko South Bay se připravuje na oslavu sta let od svého založení a součástí oslav má být také závod windsurfingů. Jednoho rána však jeden ze surfařů záhadně zmizí a spisovatel Peter Benton (James Franciscus) a lovec žraloků Ron Hammer (Vic Morrow) mají jasno, v okolních vodách začal řádit velký bílý žralok… Spielbergovy Čelisti se v půlce 70. let staly obrovským hitem, takže proto není nijak překvapující, že se v následujících letech objevilo hned několik filmů se zabijáckým žralokem v hlavní roli. Jedním z nich je také Poslední žralok italského režiséra Enza G. Castellariho. Jeho příběh je takový kompilát příběhu prvních a druhých Čelistí, máme tady blížící se oslavu, bandu teenagerů, pochybovačného starostu, odvážného "občana", ostříleného lovce žraloků a pochopitelně i samotného žraloka (který je tady pořádný koumák, až se tomu nedá věřit). Asi netřeba dodávat, že vše je v horším podání než v případě slavné série. Po vzoru mnoha jiných italských filmů té doby se i zde podařilo zlákat několik amerických herců, z nichž bezesporu tím nejznámějším (a také nejlépe hrajícím) je James Franciscus, který díky svému charismatu jako ústřední hrdina působí docela dobře. Samozřejmě Enzo G. v duchu italské tradice neváhal přidat do filmu pár brutálnějších záběrů, ale jinak jde poznat, že peněz bylo spíš méně než více, což jde krásně vidět hlavně u scén se samotným žralokem, kde se mění nejenom kvalita použitého filmu, ale dokonce jeho velikost a tvar (nehledě na to, že ho tvůrci vylepšili také o řev, což působí snad ještě hloupěji než jeho měnící se velikost). Co si budeme povídat Poslední žralok je sice okatou vykrádačkou Čelistí, která trpí nejedním nedostatkem, ale i přesto to je nakonec docela koukatelný béčkový horor se stylovým hudebním doprovodem bratří De Angelis, který místy dokáže i obstojně pobavit.

Ellen Brody (Lorraine Gary) žije i po smrti svého manžela Martina na ostrově Amity, kde její syn Sean (Mitchell Anderson) pracuje jako zástupce šerifa. Jedné noci je však zabit obrovským žralokem. Po této tragické události odjíždí Ellen se svým druhým synem Michaelem (Lance Guest) a jeho rodinou na Bahamy, ale zabijácký žralok se zanedlouho objeví i tam… Dlouhá léta jsem měl za to, že Čelisti jsou pouze trilogie, ale ejhle jednoho dne jsem zjistil, že existuje i čtvrtý díl, kde dokonce hraje nejen Loraine Gary (manželka šerifa Brodyho Ellen z prvních dvou dílů), ale dokonce i samotný Michael Caine (ten nepředvádí žádné extra herectví, ale jeho pilot Hoagie je snad jediný sympaťák z celého filmu). Na film jsem se tak svým způsobem i docela těšil, jenže brzy jsem zjistil, proč onen čtvrtý díl není příliš známý, je to totiž pořádná slabota. A hlavní problém je především ve scénáři, ačkoliv i u výpravy, hereckých výkonů (Lorraine je v roli bohužel díky panu scénáristovi neskutečně otravná) nebo režie by bylo co vylepšovat. On už samotný koncept boje člověka proti žralokovi byl předchozími díly docela vysosán, ale v tomto případě se tvůrci vytasili s naprosto směšnou zápletkou o tom, kterak si jeden žralok zasedl na rodinu Brodyových a neváhá kvůli nim cestovat i stovky ne-li tisíce mil, aby je prostě dostal všechny. Taky mě opět dostala odbornost tvůrců, kteří neváhají poslat Žraloka bílého do evidentně studené vody, skrze hrdiny snímku tvrdit, že v okolí Bahamských ostrovů nejsou žádní žraloci, nebo opatřit samotného žraloka sice stylovým, ale zcela scestným řevem. Ne nadarmo se říká třikrát a dost, také série Čelisti měla skončit třetím dílem (jasně, taky žádný zázrak, ale aspoň jsem se u něj dokázal bavit), protože Čelisti: Pomsta je ničím nezajímavý film, který svému slavnému jmenovci svou banálností dělá akorát ostudu, nehledě na to, že zábava a napětí se z tohoto snímku prostě vytratily (nejspíš do kvalitnějších filmů).