raroh

Alegorie zániku britského impéria.

Absolutní nepochopení Hardyho, udělat western a reklamovou romantiku ze sociální naturalismu, podpořený sladkobolnou zaměnitelnou a neautentickou hudbou - holt další generace maminkovského kina, že. Nehledě na to, že Hardyův námět pracuje i se symbolikou postav odkazujících k biblickým předlohám. Další problém vidím v redukcionismu sociálního prostředí, z něhož fakticky zbylo jen pár vytržených postav (které mají být ještě navíc vlastně všechny sympatické, aby nikdo nebyl naštván).

Jako vždy lidský a humanistický Mizoguči.

Příliš neinveční, v porovnání s Batalovou verzí z roku 1972 dost slabé, a to mám rád Gérarda.

Kýč.

Jedná se o adaptaci románu M.Y. Ben-Gavriela, která vyšla i v češtině, nejedná se ovšem o Kaprovou ulici, ale Kaprovu.

Velmi lidské.

Jen mírně Disneye, hlavně však do světa Hanse Christiana a Freuda.

Othelo jako renesanční loutková hra s pasoliniovským rámcem.

Pochopení estetiky a myšlení autora, herectví i u Kňažka duchové, nikoliv vnější. Klasicismus si žádá strojenosti a chladnosti, toť jen poznámka pro jiné.