Mlle

Film sleduji v roce 2015. Tvůrci byli v roce 2006 velmi optimističtí, posunuli-li zobrazovaný stav do doby po roce 2500, vždyť na ulicích dnes potkáváme to samé, nemluvě o zábavním průmyslu všeho druhu (stačí si například v dálkovém busu nechtěně vyslechnout několikahodinovou produkci rádia Impuls a jste ve filmu hned jako doma). Idiocie je tu příliš, což film činí místy hluchým, otravným a nudným (podobně jako je tomu s idiocií kdekoli v reálném světě), ale jinak jde o příjemný odpočinkový snímek – tady se totiž člověk může projevům idiocie z plna hrdla zasmát, v kancelářích a na ulicích už ale dnes musí předstírat, že nejsou. Připadám si v dnešním světě stejně jako hlavní hrdina. Perfektní námět zajišťuje hlavní úspěch filmu. Ráda bych se jednou dočkala stejného námětu v přece jen mrazivějším a sofistikovanějším podání, nebo naopak v podobě ještě černější a sofistikovanější satiry. Postupem času film přestává být čirou komedií, objevují se tu i vážnější témata (FDA Food pyramid i sucho na polích zapříčiněné špatnými zásahy člověka jsou drtivou realitou, která bude stát naši civilizaci nejen hodně, ale vše). Nakonec, byť nejsem tolik přesvědčena o samotných kvalitách standardně béčkového filmu, pro skvělý námět a jeho naléhavost přidávám čtvrtou hvězdu.

Žena, která si vybrala zbytečného muže, který si myslí, že má doma zbytečnou ženu ;) Téma blízké snad každému je zde rozehráno v atraktivním prostředí francouzských imigrantů newyorkské upper class. Překvapivá spousta sympatických a neobvykle dobře vypadajích herců a hereček nás uvádí do problému mladé rodiny: Po narození syna se mladá renomovaná klavíristka Veronica záměrně plně oddá jeho výchově, svou kariéru dobrovolně přeruší a pro syna odmítá i chůvu. To je v jejím postavení velmi neobvyklé a brzy se to stává terčem nepochopení i ostré kritiky údajných přátel i samotného manžela. Pro toho Veronica coby „pouhá matka“ ztrácí význam jako žena i jako člověk. Pár nedělá věci společně, „naše“ je tu jen průnikem projekcí dvou individuálních, navzájem nekomunikovaných tužeb, a tak je – už ve formě rodiny – odsouzen k bolestivému zániku. Typické soužení dnešních dnů je akcentováno střetem kariéra vs. rodina. Režisérce se podařilo angažovat velmi dobré, ačkoliv naprosto neznámé herce.

Ježíš, to je nekonečný! Dospělí, kteří se chovají jako děti a boří se do vlastního bahna. 81 %, hm – vsadím se, že takhle vysoké hodnocení vychází jen z očekávání diváků dychtivých po pornu převlečeném za vášnivý vztah. Strašná spousta zbytečně provařených intimních scén mezi dvěma osobami spojenými sexem, jež nesbližuje, ale vytváří propast – říkejme mu třeba pudová závislost. Vždycky když vidím ty detailní x-minutové záběry provádění sexuálních operací v podobných filmech, říkám si, že je to stejně zábavné, jako kdyby tvůrci tentýž čas věnovali příkladně vášnivému polykání květákové polévky a jeho rozličným technikám – exaltovaně se tu odkrývá činnost člověka s podobně osobním zabarvením. Člověk přitom jednou možná dostane hlad, ale tím to končí. Že by ho dostal desetkrát za půl hodiny, to se prostě nemůže stát, množství holt není to pravé. Sex zbavený prožitku výlučně sdílené, procítěné intimity působí ve filmu komicky nebo zbytečně. (Jako příklad pozitivně opačného, pocitutvorného efektu i s významovou složkou – tzn. že divákům také sdělí, jaký vlastně vztah dvou zobrazovaných osob je – je možné uvést třeba sexuální scény v Královně Alžbětě Shekara Kapura, ale hýří jimi nespočet dalších dobrých filmů). Prázdným sexem však filmaři s oblibou prodlužují filmy tam, kde nemají co říct, nebo kde s drobným, byť třeba dobrým nápadem hodlají vyplnit o mmoho více dílů, než by se slušelo. Některá místa v sérii působí až odpudivě, např. mezigenerační konverzace ve zdejší rodině, kde rodiče podporují děti v urážkách prarodičů, jako by se nechumelilo. Dialogy obou hlavních hrdinů jsou převážně nicneříkající a zbytečně protahované. Většinou si pomalé tempo užívám, ale tady mi strašlivě vadí. Propadám se tu do dusivého polštáře ospalé nudy. Herci jsou výteční, ale chtělo by to pro ně zosnovat jinou inscenaci s jinými rolemi. Vlastně jedinou opravdu zajímavou tu je neuvěřitelná schopnost jedinečné Ruth Wilson vyvolat atmosféru bezbřehé beznaděje, která od počátku nenápadně, ale o to víc přesvědčivě udává základní tón příběhu. Cože ono to má deset dílů??? Tak to holt vzdávám po čtvrtém.

Největší z Poirotů.

Velké překvapení. Už se bojím tklivých filmů opájejících se filmovou bolestí jako rozkoší svého druhu – ta je pak ve svém falsu vším, jen ne skutečně prožitou erupcí hluboce vitální emoce. Každý se neumí vypořádat s těžkým příběhem tak, aby ho neproměnil v klišé. V tomto díle ale žádný řemeslný kalkul nečekejte. Jeho poutavě natočené ryzí umění otevírá překvapivě širokou diverzitu vertikální i horizontální – snad maximální vůbec, jakou film může obsáhnout: ve chvilce střídá jemný, lidský humor s těmi nejděsivějšími stránkami ztracené humanity, představuje spektrum lidskosti ve formě obrovské variety charakterů. Výjimečně zdařilými komickými diaglogy s doktorem Samuelem (Vincent Macaigne) nás na křídlech humoru přenáší otřesnými zážitky. Film zdaleka není jen o „těžkém osudu znásilněných žen.“ Je také o způsobu, s jakým je možné k životním potížím přistupovat, a tedy jak je překlenout. Na pozadí bohatosti charakterů je rozdílný přístup k problémům zobrazen s velkou silou, každý individuální příběh je tu tak lekcí sám o sobě. To činí výpověď neobyčejně bohatou. Překvapilo mě, že režisérka má na kontě zatím spíše průměrné snímky – asi ji tato zásadní rovina lidství sedne lépe, anebo si pro realizaci pozvala dobrý tým. Maximálně doporučuji. PS: Po přečtení komentářů zde cítím povinnost dodat, že scénář filmu je fikce. Ve skutečnosti bylo 15 znásilněných řádových sester varšavského kláštera po znásilnění vojáky hned zabito, zbylých 10 bylo znásilňováno opakovaně, pět z nich otěhotnělo. Neexistovala žádná matka představená, která likvidovala takto počaté děti po narození, aby smyla hanbu sester, tento příběh je ve filmu zcela smyšlený. Sestry však žádaly sestru Madeleine o umělé přerušení těhotenství.

Komické schema: zakopaný oddíl russkoj armii náhodou operuje v odlehlé vsi, stranou hromadných zásahů. Náhodou je právě jeho velitelem člověk supermanovských vlastností, avšak sympaticky lidové nátury, který na vše vždy přijde jako první, oplývá nápady, je v podstatě geniální, kromě toho má dobré srdce, čistou a chápavou duši, a protože by se v posvátné úctě žádné ženy nikdy nedotkl, přidělí mu do týmu několik výjimečně ambiciózních účastnic Miss Russia 2015, pečlivě přefiltrovaných etnickým sítem bílých Rusů tak, že Židovka je ta „ošklivá, ale chytrá“ do počtu. Není divu, že „herečky“ jsou ve skutečnosti modelkami, porno stars a zpěvačkami, či nejlépe vším tím dohromady (což jim samozřejmě v Rusku nikdy nebrání studovat školy, zejména ty prestižní právnické). Jak se vzápětí ukazuje, jejich primárními až téměř jedinými vklady ospravedlňující účast v seriálu jsou jejich dokonalé postavy – jejich vzájemné pohovory se proto nutně odehrávají v sauně, a jakmile se při vojenském cvičení objeví na kterékoli cestě vodopád či řeka, všechny se musí okamžitě vykoupat. Tato patmatovská rota vystřílí 12 plných nábojnic na jediného muže, tomu se však nic nestane. Skupina se proto rozhodne pokračovat dál ve zbytečné akci, toho bohdá nebude, aby postupovala strategicky a počkala na posily, raději jen tak zničí celý útvar. Vše probíhá za doprovodu standardně tklivé hudby plné lítosti a široké duše národa země, kde nikdy nezbývá nic jiného než bojovat, a kde je Rus vždy nevinnou obětí a náckové jediné bestie páchající zrůdnosti. Rok 2015 se od roku 1950 odlišuje množstvím použité brutality a „filozofických“ promluv, důrazem na gender, emoce a prožívání, lidskoprávnými tematy a exaltovaným prožíváním. Archetyp dítěte je nahrazen archetypem křehké, ale odvážné, prsaté ženy, důležitý archetyp rodiny (pořízené s těmito prsatými ženami) zůstává. Veškeré nedostatky mimo precizně vyostřenou osu jsou z filmu vypreparovány a odřezány s obdivuhodnou ruskou důkladností. Zůstává tak zcela ryzí, čistě utopický materiál neživých postav a zkoušených Meresjevů, u nichž si nikdo neláme hlavu nad tím, že slouží největší zrůdě všech dob, svůj příklon k báťuškovi dokonce postavy ve filmu několikrát explicitně artikulují, rovněž tak jako obdiv ke komunismu, jehož je seriál apologetikou, zcela v duchu nebezpečně nesrmtelné myšlenky Velké Rusi: komunismus je to nejlepší, co tu mohlo vzniknout. Tvůrci bohužel ve svém typickém rozmachu nevědí, kdy přestat, a tak se dramatický spád, kterého umějí danými prostředky dosáhnout, v průběhu proměňuje spíš ve vlastní nemilosrdnou karikaturu. Děvčata opláčou mrtvé Němce a upletou si pár copánků, protože Váňové to tak rádi. Pubescentní dílko, ale proti příbuznému The Attackers (Istrebiteli, 2013), který je jen repetitivní ruskou obdobou Beverly HIlls, přece jen odpočinkově vstřebatelné.

Kdyby nebyla postava Petera Parkera v podání Andrew Garfielda až tak zoufale bezradná, nejistá a příliš často v rozpacích, aby se zavděčila dívčímu publiku, byl by snímek sympatičtější. Sexy dojem postavený na kombinaci chapecké neohrabanosti, koktavé nejistoty, nemilého osudu a magických schopností tlačí až příliš na pilu. Samozřejmě, pro koho jiného než pro vzdychající středoškolačky je film určen, takže potud je vše v pořádku. Ale. Ve starém Spidermanovi a v ještě starším Supermanovi jsem obdivovala jiné vlastnosti - sílu ducha spojenou se silou "meče", odhodlanost, která byla uvědomělým rozhodnutím hotového člověka obdařeného dobrou duší i dobrou vůlí. Čin byl výsledkem kuráže, měl vědomý důvod a nenáhodný cíl, místo naivity tu byla dobromyslnost, místo oportunismu entuziasmus. Toby Maguire byl pro remake takové osobnosti skvělou volbou. Moc se mi nelíbí, když hlavní hrdina řeší podobné lapálie jako starý Spiderman a hrdinové podobného formátu hlavně proto, že si potřebuje srovnat svůj bordel v hlavě. Až moc to vypovídá o psychózách, v nichž vyrůstají nové generace, u kterých je cesta z dětských problémů, často na úkor svých blízkých, takřka nekonečná. Rozhodně by takové neměly být kulturní vzory pro ty, jejichž směřování se teprve formuje. Celková nálada značně potemněla, z příjemně pozitivního přístupu nezbylo skoro nic, důraz na negativní východiska posílil. Propad v myšlenkové rovině, která základní příběh nechává bez náznaku propracování ležet po celou dobu v jednom plánu, kupodivu nevyrovnala ani technická stránka, od které tu přece jen bylo co očekávat. Triky jakoby čekaly na mastering a kromě technické kvality postrádají i potřebnou intenzitu. Podtrženo sečteno 2-3 hvězdy.

Historka, o kterou se film opírá, je zcela fiktivní. Ve Dvořákově životě se nic takového neodehrálo. Josefína, talentovaná diva, sestra jeho ženy, byla Dvořákovou mladickou, platonickou a nevyznanou láskou, po jeho svatbě s její sestrou Annou se stala celoživotní dobrou přítelkyní nejen jeho, ale i celé rodiny, starala se (pochopitelně v dobovém významu tohoto slova coby šlechtična) o zde ponechané děti při Dvořákově pobytu v Americe, v dopisech se vždy zabývala celou rodinou, vztahy mezi oběma rodinami i všemi jejich členy byly velmi dobré, poklidné a byly pro Antonína Dvořáka oporou, nikoli výzvou a problémem (viz např. Antonín Dvořák: Korespondence a dokumenty, kritické vydání, Praha 1997 a 1999, nebo Otakar Dvořák: Můj otec Antonín Dvořák, Příbram 2004). Výrazové prostředky, s nimiž se film snaží vykreslit Dvořákův charakter, jsou zcestné. Slova, která jsou tu hlavnímu hrdinovi vetknuta do úst, by skutečný Dvořák, hluboce věřící člověk, nevyslovil i v největším kreativním poblouznění, kterého byl jistě schopen. Filmová gesta a nátura skutečnému Dvořáku nepřísluší, a to navzdory veškeré nesporné profesní obratnosti Hynka Čermáka. Tvůrci si očividně vůbec nedali tu práci, aby se s Dvořákovou – přitom obecně dobře známou – povahou seznámili prostřednictvím korespondence, dobových záznamů pamětníků, přátel… Anebo se s ní seznámili, ale úmyslně ji přetvořili ve fiktivní charakter. Lze jen hádat, co to Petra Zikmunda a Jaroslava Brabce napadlo, postavit snímek, který prezentují jako životopisný, na nesmyslném příběhu, který se neudál, a velmi nepřesně vykreslené povaze, kterou jakoby diváckou obec seznamovali se svou lidovou představou o tom, "jak to ti skladatelé mají". Připadal jim snad Dvořákův život nedostatečně zajímavý pro filmové ztvárnění? Připadal jim jeho důvěrný a vřelý vztah s Bohem i rodinou příliš fádní pro znuděného soudobého diváka? Nebylo snad v jeho životě i tak dost emocí, nadějí i bolesti, které lze považovat za divácky atraktivní? Tento podivuhodný nápad, který se může zrodit v jakékoli hlavě, ale lze pochybovat, že zdravý rozum dospělého člověka jej také plně zrealizuje, a to dokonce v rámci široké divácké audience, jakoby až poukazoval na nějakou psychickou chorobu. V každém případě je bohužel problémem, který hodnocení filmu obrací vzhůru nohama. Filmu totiž nelze upřít zjevné kvality. Především: vynikající produkci i postprodukci se podařilo vykřesat věrnou a příjemnou dobovou atmosféru, není bezchybná, ale drobné omyly v lokacích lze shovívavě přehlédnout. O hercích ve všech zdejších titulních rolích lze mluvit jen pochvalně (zejména Sabina Rojková, Petra Špalková, Hynek Čermák, Petr Šmíd a Vladimír Jarkovský). Jsem si jista, že kdyby měli již od útlých let hollywoodské příležitosti, byli by to dnes světové špičky. Přísné vedení jim chybí, což se projevuje v drobnostech, například by si měli osvojit správné latinské názvy skladeb, je běžné, že se herci naučí alespoň základy schopnosti, kterou potřebují pro svou roli, ať už je to jízda na koni či hraní na housle, u nás poctivost k povolání v tomto rozsahu přece jen není zvykem a jistě na ni se zdejšími platy chybí i potřebný čas. Přesto je symfonie jejich talentů v mistrovských kulisách živou a příjemnou podívanou. Hudební dramaturgie by si zasloužila důslednější péči, zazní především slavné hity a nejsem si jista, zda na těch nejvhodnějších místech. S jiným přístupem autorů k dějovému základu by se však mohlo jednat o jeden z nejlepších moderních českých filmových počinů. S fiktivní a nevhodnou legendou o pomateném zamilovaném autorovi působí film jako celek jen trapně a rozpačitě.

Překvapivě povedený film o vzpouře ve vězení v Leopoldově v roce 1990, o prohnilosti polistopadových politiků a o lidské povaze vůbec s přesahem, který u „revoluce“ v roce 1989 rozhodně nekončí. Bere karty z rukou všem, kdo svět rádi černo-bílý. Mezi unylými sladkobolně-melancholickými vzpomínkami na dobu totality v ČR, k níž se filmoví tvůrci rádi vracejí, ční jako ojedinělý maják kvality nejen pro svou možná spíš sekundární snahu o realismus a objektivitu, ale také pro perfektní a profesionální zpracování, ve kterém asi nenajdeme chybičku v režii, kameře, produkci, herectví všech zúčastněných i akčním spádu, když dojde na vzpouru samotnou. Určitě jde o jeden z nejlepších polistopadých českých filmů. V záplavě nevydařených a sobě si tolik podobných pokusů české filmové reflexe tohoto období téma už možná tolik nepřitáhne pozornost, a tak film zatím zůstává lehce opomenut. Byla by škoda, aby to tak zůstalo i do budoucna.

„But the affair is not a crime.“ Konstatování se stává otázkou. Velmi dobrý seriál na téma hříchů z mládí, které vás dostihnou, když to nejméně čekáte. (Nejen) po jeho shlédnutí je více než zřejmé, že institut absurdity zvané CONSENT nemá šanci vymoci spravedlnost ani ve sporných případech. V intimních náhledech neexistuje nic jako objektivní pravda. Ale copak po pravdě vůbec někdo touží? Sobecké ego o pravdu nestojí. Každý vidí jen vlastní křivdu a vlastní zranění. Pravda, ve které by někdo sám tratil, nikoho nezajímá. Při lži není nutno pracovat sám na sobě, jaké to pohodlí! Všechno se dá hodit na druhého. I k tomu slouží obvinění druhých. To on mi zkazil život, to on, ne já! Seriál říká jasně, co je a co není znásilnění. Jasné je ale i to, že zamilované aktérky to vidí jinak. Ale proč by jejich lež měla být lepší než lež těch, kdo životem proplouvají pro vlastní profit? SPOILER: Soud je zpočátku vystavený na bizarním obvinění ze znásilnění. Výrazně osobnostně nevyzrálá sekretářka se kdovíjak ocitne v kanceláři ministra – upřímně doufám, že alespoň na nejvyšší místa probíhá v reálu výběr poněkud pečlivěji. Sekretářka se zamiluje do svého nadřízeného, který je ženatý a románek bere jen jako románek. Když chce své povyražení ukončit, obviní ho ze znásilnění, tak jak jí poradí její kolegyně. Ta sice u činu nebyla, ale namluví ji – s jistotou utvrzovanou momentální společenskou atmosférou a dost možná i vlastními partnerskými neúspěchy – že sex vlastně nechtěla. Až potud jde o klasické love-and-hate křivé obvinění, kterých jsou plná média. Případ je ale zamotanější, než se na první pohled zdá. Ač o nevině Jamese Whitehouse (Rupert Friend) v konkrétním případu u soudu nemůže být pochyb, jeho minulost už tak čistá není… Podvody má na triku i manželka obviněného. Podvody, nad kterými ona i dnešní společnost mává rukou, když zužuje své hledí a vybírá si jiný cíl, aby odvedla pozornost od vlastních problémů, které nedokáže řešit. Třísky v očích druhých. Pro vlastní břevna se vždy najdou tisíceré výmluvy. Sám sebe posuzuje každý shovívavě, zatímco ostatní hodnotí vždy přísně. Všichni se zaříkají pravdou, ta se ale vyprázdnila a ztratila svůj obsah, protože ji vlastně nikdo nikdy neměl až tak docela v rejstříku. Že by ona pravda nebyla v lidském světě samozřejmostí? Že bychom se k ní potřebovali vypracovat? Vychovat? Že by to byla teprve civilizace, která ze zvířete vytesá člověka? Tu civilizaci už ale nechceme. Milujeme sobectví a vše ostatní stačí jen jako pseudohumanistický ideál. V románu, ve filmu, na sociálních sítích. „Hájím své zájmy a jen na nich záleží,“ říkají všichni aktéři a spolu s nimi i celý svět. Bizarní případ je realistickou ukázkou dna, na nějž se propadla společnost, když zcela přestala zpochybňovat lži a podvody – a to i mezi sobě blízkými. A tak nemá nic proti studiu, které za vás oddře někdo druhý, proti navázání vztahu se ženatým mužem s rodinou ani proti alkoholismu právničky, která do sebe nalévá jednu whiskey za druhou. Natož pak proti její asociálnosti, s níž využívá druhé, když sama není vztahu schopná. Nemá nic proti tomu, když prokurátor i obhájce berou svou práci jako kariérní klání nadřazené pravdě a vině klienta. Společnost natolik propadla byznysu a kariérnímu PR, že přes své hluboké nemoci – ale ve skutečnosti právě proto, že je nedokáže a odmítá řešit – do krve obhajuje pár „ne“ ukřivděných skoroteenagerek, které své „ne“ ovšem jaksi zapomínají říct – protože ho ve skutečnosti nikdy nemají na mysli! Navzdory Verbalovu komentáři považuji za jisté, že nejen mezi řádky, ale i v těch hlavních řádcích seriálu pozorný divák velmi dobře nahlédne prohnilost a neakceschopnost společnosti, kterou zápletky přibíjejí na pranýř. Měl-li být seriál oslavou údajných obětí – těch, které po sexu s obviněnými nepokrytě touží, jen by zkrátka chtěly, aby je k tomu obvinění i milovali – a naší slavné údajné progresivitě při uznávání consentu, nestalo se. Seriál je naopak krutou obžalobou vachrlaté snahy přebít všudypřítomný bordel hrou na spravedlnost – ale tu z pohádek o princích na bílém koni. O pozitivním vnímání obětí poznamenaných psychickými problémy nebo nezralostí tady opravdu nemůže být řeč. V druhém plánu navíc pozorujeme extrémně neekologické chování hlavních postav, které jim body nepřihrává – ideály vhodné na transparenty, aniž by je kdokoliv reálně žil. Kromě obžaloby společnosti je seriál také výstražným upozorněním na typ osobnosti, kterou predátoři (zdaleka ne jen sexuální) vyhledávají. Osobnosti, jejíž identita je tak rozplizlá, že neví, co je dobro a co zlo a kde je v nich její místo. Lehce zmanipulovatelné jedince naše společnost potřebuje. Byznys na nich stojí. Čím méně zkušeností, tím lépe. Proto jsou teenageři a mladí lidé dlouhodobě nejširší cílovou skupinou. Je celkem jednoduché se takovou osobností nestát, ale bez asistence reálné rodičovské výchovy, jež přináší, mimo jiné, jako výsledek i kritické myšlení, to pochopitelně nejde. Kritické myšlení je nejlepší obranou proti slepému kopírování. Trendů, názorů, ale i postojů a charakterových vlastností. Pevná osobnost se opírá o svou přirozenou sebedůvěru, jež se od nabubřele narcistní nafoukanosti „respektovaného“ dítěte pozná tak, že není v rozporu s pokorou a empaticky vnímá druhého i rozdílnost odlišných situací. Vědomá výchova dnes v mnoha rodinách chybí. Nahrazuje ji trávení společného času zábavou, z obchodních důvodů vehementně podporovanou společností. Vědomá a skutečná výchova, na niž rodič, neobalamucen náhradním a mnohem méně náročným „respektem“, nerezignuje, vede i ke schopnosti poradit si s vlastními traumaty, kterých se pochopitelně v reálném životě nikdy není možnost vyvarovat. Takto vychovaný dospělý si pak svá zranění nemusí vylévat na druhých a prožít s nimi svůj celý, adekvátně neutěšený život. Právě tato naše společnost – mediální prostředí, veřejně prosazované názory, vláda nehodnot a fejkování hodnot – tím, kam své členy už odmalička směřuje, je z velké části vinna utrpením všech obětí – obětí znásilnění, ale i obětí podvodů a klamů, pro něž záměrně nenastavuje mantinely. Možnost vydělat – tak prostý důvod stačí coby obhajoba této hry na „svobodu“. Herecké obsazení je prvotřídní, a ač se jedná převážně o soudní konverzačku, drama ani napětí nepřicházejí zkrátka. Seriál je britsko-americké provenience, dominují v něm ovšem sympaticky britské tóny, včetně úchvatných kulis britského parlamentu, starého Londýna a Oxfordu. SPOILER Linka ztotožňující znásilněnou s prokurátorkou postavená na faktu, že ji její bývalá kamarádka po dvaceti letech nepozná, je nadmíru přepjatá. Totéž platí o předpokladu, že někdo, kdo právě utíká před policií poté, co jako svědek smrtelné nehody krutě vystřízliví, jen tak mýrnyx týrnyx v rámci svého krátkého útěku někoho úplně cizího během pár sekund znásilní ;) Poněkud opovážlivě zní i obviňování manželky, která nic neví jen proto, že sama vědět nic nechtěla, podobně jako vyšetřování neprokazatelného a navíc dávno promlčeného prodeje heroinu před 20 lety anebo možnost ukrytí opravdové identity prokurátorky. Za tyto nepravděpodobné a po pravdě řečeno navzdory vážnosti tématu nanejvýš komické oslí můstky, musím hodnocení snížit, ačkoliv vzhledem ke všem zcela zjevným – a naprosto výjimečným – kvalitám seriálu jen velice nerada. Rupert Friend a Michelle Dockery jsou tu  famózním hlavním chodem, jemuž ovšem režie ani scénář rozhodně nejsou jen zákuskem!