Mlle

Stejně jako v Ångelby je i zde hlavním pilířem umění sympatického herce ústřední postavy. Rolf Lassgård je pro mě druhý Stellan. Film byl vytvořen s explicitním citem pro detail a s pochopením pro krásu jazyka, kamera je však příliš pohyblivá a příběh nakonec není tak výjimečný, aby se ve vyměřených 113 minutách vyšihl v plné kráse beze všeho repeté. Jako bychom to všechno už viděli mnohokrát jinde.

Fantastický středověk, fantastický dokument. O fenomenálním freskovém umění dochovaném v překrásných  venkovských chrámech gemersko-malohontské oblasti na Slovensku, detailně a poučeně o technikách malby, křesťanské symbolice i lokálním kulturně-sociálním vývoji s patřičným vsazením do širšího historického kontextu. Co může být pro dokument lepšího a proč jsme tento beznadějně nejlepší způsob dokumentu vlastně opustili?

Martha Stouth: Sociopath next door. Kdo měl v životě co do činění se skutečným sociopatem (či zná jmenovanou knihu), nebude pro něj seriál asi tou nejpříjemnější podívanou, a rozhodně jej nebude považovat za perlu "černého humoru" či "absurdní komedii", jak si lze přečíst v některých komentářích. Scénárista jakoby extrahoval živé případy z psychiatrických učebnic a sloučil je ve dvě osoby, a já se domnívám, že tak skutečně před sepsáním díla učinil. Přehrávání a hra na dojem je nukleární součástí sociopatie a ve filmu je, opět navzdory některým komentářům, zcela na místě, ba naopak akcentuje reálnost příběhu. Atmosféra nekončící depresivní sociopatické touhy po zvráceném dobrodružství, reprezentovaná do důsledků hlavním hrdinou Lorne Malvem a zčásti pak i polovičatým Lesterem, se však rozjede naplno až ve třetím díle. Úvodní díly si nezaslouží více než dvě hvězdy, a musíme se v nich také vyrovnávat s jiným problémem: Traumaticky bezduché prostředí přihlouplého amerického občana je virtuozními perforemy (což jsou tu všichni bez výjimky) zpředmětněno až nadmíru realisticky. Přenést se přes jalovost projevů zúčastněných byl pro mě takový problém, že jsem i přes esteticky působivé záběry (svůdná zimní mlha, sugestivně dlouhé pohledy na pustý zasněžený horizont, sněhové závěje..., ), vyšperkovaný střih i plán a v neposlední řadě podmanivou hudbu (důležitý prvek seriálu, zřetelně ovšem inspirovaný použitým Faurého Requiem) uvažovala o přerušení sledování. Ofenzivní prostředí hlouposti se velmi záhy vyčerpá, omrzí a nudí. V tu chvíli však Lorne Malvo v dost dobře nedocenitelném provedení v podání Billyho Boba Thortona, jenž za svůj um jistě posbírá nejednu cenu, počne rozjíždět svou hru. To, co se zpočátku jeví jako jízlivá třešnička na dortu dráždivě zaostalého prostředí, se pomalu proměňuje v bezcitnou kalvárii celého řetězce událostí, vždy s neměnným úsměvem na rtech. Chladná plánovitost činů paralyzuje, až je jí nakonec tolik, že se nechuť pokračovat ve sledování seriálu dostavuje znovu, tentokrát však z důvodu jakéhosi přebytku. Mezi zděšením a čekáním na zděšení je pár slepých míst a několik odpočinkových zastávek s velmi příjemnou rodinkou vyšetřovatelů, avšak kulisy k večeři to nejsou. Martin Freeman v roli Lestera Nygaarda mě zcela nepřesvědčil, projevoval spíše vlastnostni neurotika, než latentního hraničního sociopata zahnaného do úzkých, k němuž měla jeho postava nejblíže. Těšilo mě však jeho zpestření americké angličtiny britskými výrazy, jež se dělo možná i omylem. V posledním díle jakoby došlo k určitému zkratu a sestava příběhů nárazem končí. Množství náhod pro účely filmu již překročilo obvyklé hranice, a náhlý konec je tedy snad v danou chvíli oprávněný. Nakonec tedy jen dovětek... nikoli, seriál (samozřejmě) není natočen podle "skutečné události", jak hlásá marketingový coming out v úvodu každé jeho části. V celkovém hodnocení stále váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami, nakonec prozatím vítězí velkorysejší varianta. /////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////// II. série mě zatím vůbec nebaví a asi to nějakou chvíli ještě potrvá, než se ke sledování vrátím. Není tu nic, po čem bych toužila, a naopak je tu spousta atributů, které jsou mi protivné: esteticky velmi nepříjemně vyhraněná doba sedmdesátek a příliš mnoho selfproma a image, Pulp Fiction vykukuje z každého rohu. Když si hlupáci myslí, že jsou cool jen proto, že mluví pomalu a postávají v hipsterských hadrech se založenýma rukama v kapsách jak dubová prkna, prostě mě to přestává oslovovat, i kdyby snad bylo za tou vší ošklivostí nechutných účesů a připitomělých naučených gest skryto něco opravdu zajímavého. Navíc prý v závěru čeká Kirsten Dunst, která mě už unavuje, protože hraje pořád jen sama sebe. Recenze jsou pochvalné, třeba se tedy ještě přinutím, ale po dvou pilotních dílech II. série zatím spíše pochybuji. Proto také snižuji celkové hodnocení z původních 4 za první sérii na prozatímní 3 za obě.

Nesmyslný a nepřesvědčivý námět vyvažují herecké výkony, nad scénářem zůstává rozum stát, vizuálně i dramaticky je však film přívětivý.

Echt "americké" nic, které bude určitě nadšeně přijato milovníky Vlka z Wall Street. Není tu asi vynechán žádný prvek, který je pro průměrného konzumenta statků amerického neoliberalismu dobře prodanou sexy metou, pro niž stojí za to položit i životy (a často cizí): blondýny v polyesteru, úšklebky nafoukanců (nacvičované doma před zrcadlem), iluze moci (v typickém kontrastu k absenci zkušenosti), jachty, whiskey, sem tam trocha prvoplánového adrenalinu a pochopitelně sex, který vždy v těchto snímcích působí jako dobrovolné celoživotní bydlení v motelu. Plytkost se nepoznamenána obsahem vrací v klidu na konec každé vypuštěné věty. James Bond je sice také jen zábava svého druhu, ale je to klasa o několik tříd výš.

Film je fakticky takovou personifikací nucené společenské konverzace. A stejně tak jako z ní jsem ráda unikla na svém konci i tomuto filmu.

Dle mého soudu vůbec nejlepší český seriál, který kdy vznikl.

Tenhle film se mi líbil strašně moc. Není z těch, které si člověk rád pustí znovu a ke kterým se opakovaně vrací, je to film, u kterého happy end, k němuž nemohlo dojít, není důležitý. Film o skutečné lásce, která může být lehkovážná, nezralá, nevhodná... přesto je pravá a jiná ani nemůže být. Je tím, čím je. Není důvod hledat pro ni racionální vysvětlení, mluvit o ní, snažit se ji pochopit, zařadit... V tomto smyslu nebývá napříč všemi možnostmi uměleckého vyjádření úplně obvyklé vyjádřit lásku či vztah tak realisticky, jako se to povedlo tomuto dílku. V určitém klišé, ve kterém se filmová tvorba v tom nejobecnějším nazírání od svých prvopočátků chtě nechtě pohybuje, s Hollywoodem jako tvůrcem stylových determinant, se občas z úplně jiného koutu, přesto stále z téže kultury, vyklube pohled odjinud. Jakoby ze samé podstaty. Popíše věci, které známe, ukáže je tak, jak je prožíváme, ale očistí je od všeho, co k nim nepotřebujeme (i když dobový diktát velí smýšlet jinak). Tak se rodí silné a nezapomenutelné zážitky. Tento film je příběhem o skutečném žití, o jeho významu, o nesmyslnosti války a o člověčenství, bez příkras a zbytečných slov, ale také bez jediné slabé chvíle.

V první části filmu jsem měla pocit, že jediné, co chybí, je paní s velikejma vočima, zubama a ušima a holčička s červeným čepečkem. Příběh se zpočátku odvíjí hluboko ve zmatené režijní představivosti spíše jako karikatura života jakéhosi fiktivního pražského podsvětí. Postupně se děj racionalizuje, získává realističtější a také náležitě pochmurnější obrysy. Herecky i režijně jde jistě o nadprůměrný počin, narativní, reportážní styl mě oslovil, ale detaily i texty se i v druhé půli stále často vydávají na procházku do pohádkového lesa plného přemrštěné fantazie. Film je však enormně živý žánrově neobvyklou mírou přesvědčivého napětí i hrůzy.

Přirozené prostředí seriálu – klasické kulisy a v nich lidé, kteří si na nic nehrají – poskytuje jistou filmovou úlevu (od zateplených oranžových domů nebo třeba od všeobecně převládajícího pokrytectví 21. století). Lila je ovšem tak mistrovsky nesympatická, blazeovaná potížistka, že dá přemáhání vydržet s ní jediný díl. Neustálé porovnávání osudů a litování sama sebe Elenou je brzy nadmíru únavné. Zbytek je civilní sled příběhů, ve kterém o nic nejde. Někdy méně a někdy více vzdálená připomínka offline světa, v němž se všední i nevšední příběhy odehrávaly mezi lidmi a v hlavách. Na film nebo seriál ale trochu málo.