Mlle

Velmi dobře připravený, časově stručnější dokument, kde autoři uměli vyhmátnout z událostí to nejdůležitější. Perfektně odměřen komentář i obrazový doprovod, pěkné ilustrace! Masaryk byl svině. Snad ve všech známých případech. Čím víc toho o něm z pera historiků víme, tím je jasnější, že naše republika tehdy naletěla hochštaplerovi s velmi úzkoprsými zájmy – zakončenými zradou Beneše, jenž vydal Československo napospas Stalinovi a změnil jednou provždy náš budoucí vývoj. Tato dvojka byla pro náš samostatný stát, o jehož právoplatnosti můžeme vést diskuze, jen jednou velkou pohromou.

Dokument, který je Jana Blažeje Aichela Santiniho skutečně hoden. K jeho realizaci byli přizváni odborníci, komentátoři jsou z nejpovolanějších (Vlnas, Macek, Biegel). Režisér Hájek je expert na svém místě. Citlivé detailní i aerozáběry odhaluji působnost Santiniho díla v celé jeho šíři. Při setkání tváří tvář s mocností Santiniho až transcendentálního nadání jsem vždy hluboce zasažena a pohnuta. Jestli je na světě něco uměním, je to právě jeho dílo. A stejně se dojímám i zde – děkuji za krásné zprostředkování. Jak o Santinim trefně na konci představení jeho díla i toho mála, co víme o jeho životě, poznamenává Vít Vlnas: „Je to architekt, který se vymkl stylové vázanosti své doby, protože u něj už čas ani prostor nehrají roli, která obecně svazuje umělecká díla. On se skutečně vymkl řádu a zákonitostem, překonal tento koloběh a vytvořil něco, čím překonal sám čas. A to se podařilo opravdu jen velmi význnamným tvůrcům v dějinách umění.“ Někdo by se měl konečně vydat do Itálie a objevit tam Aichelovy projekty z jeho cest „za Borrominim“. Mohly být něčím, co mu pomohlo otevřít dveře u českých a moravských objednavatelů. Byť na počátku jeho umělecké dráhy pomohla asi i „protekce“ přes známé rodičů – jeho kmotrem byl přece samotný Lurago – nevěřím tomu, že na svých cestách nic neskicoval. Potěšilo mě, že dokument představil i Santiniho hospodářské a „druhotné“ stavby, byť jen okrajově. Přála bych si, aby jejich unikátnosti bylo věnováno mnohem víc pozornosti. Je skandální, když se k Santiniho stavbám staří a noví majitelé chovají stejně, jako tomu bylo a je v případě zámku v Lázních Bělohrad, který zde byl také představen. Ten dlouho plesnivěl, využívaný coby skladiště a útulek pro místní bezdomovce. Posléze v něm byla započata rekonstrukce, která ale probíhá spíše akademicky a podoba zchátralého zámku se zatím nijak nemění. V plánu je zřídit zde restauraci (!!!) s kavárnou a domovem důchodců, což považuji za krajně nevhodný způsob využití. Město by svým seniorům mělo postavit novou budovu. Výjimečnou architekturu není možné architektonicky přizpůsobovat praktickým nárokům, které domova pro seniory nezbytně vyžadují (o devastaci restauracemi ani nemluvě). Stav zámku v Lázních Bělohrad je prototypem neschopnosti památkové péče v Čechách a olbřímí ostudou města Lázně Bělohrad.

Nezajímavá partička obchodníků, kteří by v reálu s podobným chováním stejného bohatství sotva kdy dosáhli, mezi sebou rozjíždí nekalé praktiky, aby zachránili sami sebe. Těšila jsem se na seriál okořeněný židovským ortodoxním prostředím, ale mohli to být klidně Islanďané, Češi nebo Číňané, vyšlo by to nastejno. Postavy obecně nejsou sympatické (tím seriál dost připomíná Ozark), zápletka je pro mě velice nudná a osobní dynamika de facto chybí. Navíc je to stále na jedno brdo, ten podrazí toho, ten zase toho, a tak pořád dokolečka. Adieu…

Šestidílné zakončení brilantního britského seriálu, který se snad nejvíc ze všech zasloužil o humanizaci policejního vyšetřování, se událo víc než důstojně. Dostali jsme pravověrný „doják“. V závěru vystrčila růžky lidská stránka na dně samotného psychopata – a naopak velké srdce Catherine, které se vždy pro každého přetrhlo, kolem sebe sršelo a mlátilo jako rozžhavené kladivo. Případy obyčejných lidí ze zapadlého Halifaxu se do sebe motaly s napětím a emocemi, jak už jsme na to z Happy Valley zvyklí. Tvůrci se jim věnovali s péčí, i když se tentokrát celkem předpokládaně zaměřili hlavně na rodinu Catherine a pozvolné uzavírání jejího celoživotního poslání. Pár náhod nad rámec pravděpodobnosti tu jistě rádi odpustíme. Po šest dílů jsme se opět mohli uvelebit v příjemné společnosti domova, který umí sympatické postavy Happy Valley vytvořit jako ve filmu málokdo. A všechno dobře dopadlo. Nelze si nevšimnout, jak postava Catherine zestárla – v tom nejlepším slova smyslu. Zestárla stářím, které přichází jako nepřenositelný dar za prožitý život a nabyté zkušenosti. Dar, který se nedá získat jinak než dobrým stárnutím. Dar, který odměňuje klidem a naplňuje moudrostí. Spolu s Catherine zestárl celý svět. Ten ale tak hezky stárnout neumí. První série se vysílala v roce 2014. Za pouhých devět let se svět zbláznil a změnil, jako by urazil víc než století. Člověk přestává být člověkem, dobrovolně se vzdává toho, co je na něm lidské, proměňuje sám sebe v prvek ideologie, robůtků a byznysu bez vlastních emocí a myšlenek. Tvůrci Happy Valley se změn naštěstí v ději ani v charakteristice postav takřka nedotkli – i třetí série tak zůstává prosta povinných fake woke vložek a jedná se všemi na rovinu – s hlubokými lidskými emocemi, takovými, jaké jsou, bez relativizace dobra i zla. Starý svět, kde se k sobě lidé chovají jako lidé, se všemi talenty i omyly, které to přináší, se definitivně loučí. A Happy Valley s ním.

Tisícerá obdoba tématu „těžký život mezi Američany“. Průměrně kultivovaný Evropan se mezi takovým tím typizovaným průměrem brzy zblázní. Moc jim to nemyslí, jejich životy jsou všechny stejně nudné, žijí materialisticky a materialistické jsou i jejich cíle. A tak je jistě velkým překvapením, že jejich životy nejsou naplněné ;) Nuda, která nic nepřináší. Většina postav je navíc nesnesitelně nesympatická (nejvíc asi sekretářka a dcera s kamarádkou). Nedivím se, že když někdo zažívá takhle nudný život, chodí aspoň k psychiatrovi s domněním, že se to „všechno nějak změní“ a vymýšlí si  „problémy“. Řešení to asi úplně nebude, což… A komedie? Nezasmála jsem se ani jednou.

Vlastně mě to hodnocení mrzí, je vidět, že s filmem byla spousta práce. Ale víc to opravdu nejde. Je to první skutečná pohádka „O hloupém Honzovi“. Hloupém, nafoukaném a pořádně nepříjemném. Nepříjemné jsou i další postavy. A to přesto, že neokoukané tváře herců v rolích vesničanů jsou sympatické a někteří herci budou určitě i velmi schopní. Komicky působí skrumáž historických kulis nakupených napříč všemi posledními deseti staletími bez ladu a skladu. Zasmějeme se vícekrát. Při naivní představě prosťáčka o „pokroku“. Bača s roztrhanou košilí disponuje finančními zdroji většími než celá měšťanská Praha dohromady, ale stěžuje si na zlého pána, kvůli kterému trpí nouzí. Za hlavu se chytáme i při kýčovitě vyostřených „třídních“ sporech, které autorky svědomitě opsali z pamfletů zakladatelů komunistické strany. Zasmějeme se vsi-nevsi, která má skicy spišských pahorků, realitu naaranžovaných skanzenů a fluidum brněnského předměstí. Jejím ústředním bodem s nejlepším vybavením je salaš ;) Zasmějeme se i dějové lince krásných a bohatých dívek, které se mohou zbláznit z arogantního bači, který jinak ničím nevyniká. Sáze o negramotných poddaných, která jako by vypadla z Jiráska (nikoliv kvalitou). Při duchařině tak bídné, že pobaví asi i děti školou povinné. Celkově jde o nevýraznou spatlaninu, která je po většinu času banálně nudná, místy směšná a líně se vleče od klasické kletby až po její moderní rozuzlení. Nebýt tu fantastická příroda, ovečky a krásná a šikovná border kolie, nebylo by tu vlastně na co koukat. Píseň Húsky a její úprava se moc nepovedla, i když bohaství lidové slovenské hudební pokladnice, z níž vychází, je štědré a okouzlující. Kameru a postprodukci ovšem velmi chválím, kromě nich pak obzvláště maskéřinu, ta tady byla velice přirozená, uvěřitelná, z toho by si mohli vzít příklad i ostatní v jiných pohádkách a historických filmech.

Otřesný vývar toho, čím tento skvělý seriál byl na začátku, končí pohřbem spravedlnosti, na kterém všichni tančí. Tvůrci a sponzoři by udělali lépe, kdyby tyto věčné seriály donekonečna nenatahovali. Snad nikdy to ještě nebylo ku prospěchu díla.

Téma, náměty, scénář, režie, kamera – to vše je zajímavé a na úrovni. Mohl by to být i celkově dobrý film, kdyby nebyla postava emancipované manželky pana továrníka tak strašlivě extrémní. Hlasem, projevem i důrazem na boj proti celému světa byla zcela zakotvena v 21. století, což film nakonec činí nedůvěryhodným. Kvůli jejímu projevu se příběh odehrává v čase nečase a stává se spíše takovou osobní fantasmagorií…

Výborný seriál, u kterého oceňuji kromě hodnotného souboru informací podávaného velmi příjemnou formou i to, že nám zde varhaníci nástroje rovnou představí, takže je můžeme slyšet a udělat si vlastní názor na to, zda jsou nejslavnější varhany nejslavnější oprávněně, a podobně.

Potřebovala bych vysvětlení, proč utrácet peníze za natáčení takto zbytečných snímků a proč vynakládat prostředky na výuku lidí, kteří jsou po studiu schopni natočit TOTO. Kompilace tribunových vystoupení z dobových týdeníků, četby z dávno prošlého, tiskem vydaného deníku a Kaplanovy třicet let staré knihy, to vše čas od času proložené vystoupením Šlapeta či takové nějaké podobně obskurní bandy s příšerným provedením proletářských/lidových protest songů. Informační přínos nula (příliš nového se k tématu nedá jistě vměstat do jakéhokoliv podobného dokumentu), styl v minusových hodnotách a kdyby tak aspoň nějaká ta tematická naléhavost – ale ani po ní není vidu ani slechu… Uff!