Mlle

Jednička (’56) je skvělá. Je to totiž románová klasika. Máme tu archetyp d’un villain, jehož proměna v un héros je přitažlivou sázkou na jistotu. Tím spíše, když ho znázorňuje někdo tak charizmatický a přirozeně okouzlující, jako je Sabin Tambrea, a to v historických kulisách doby neméně šarmantní a plné pestrých a zásadních společenských i morálních výzev. Pokračování (’59 a ’63) ale už připomínají sedmdesátkové komunistické seriály – povrchní maloměstská idylka odehrávají se navíc v epicentru výbuchu všech možných umakartů a podobného nevkusu, který s sebou „retro“ desetiletí přinesla. Rodina se morálkou pohybuje někde mezi staropanenskými drbnami ze všech těch Adamů Dalglieshů a Midsomer Murders, které zůstávají jaksi exemplárně v mezilidském pokrytectví padesátých let, ať se odehrávají kdykoliv, a českými Dynastiemi Nováků, My všichni školou povinní apod., což ji činí nezajímavou a fádní. PS: Oceňuji, že Česká televize vysílá seriál v původním znění, takže jsem si po letech první skvělou sérii ráda připomněla.

Kvalitně natočený (přes hodinu a půl dlouhý!) časosběr o zajímavých mladých lidech s problémy. Ty nejsou způsobené jen tím, že jsou dívky (a jeden chlapec) z dětského domova. Dětský domov posouvá startovní čáru dozadu o pár kilometrů všem. Ale lidem s ne úplně prospěšnými (vrozenými i získanými) tendencemi ještě mnohem dál. A v dětských domovech je přitom takových dětí většina. Také dívky v dokumentu jsou z rodin, kde sociálka zasáhla z oprávněných důvodů, které jsou ve většině těchto rodin zjevně mnohageneračním problémem… Vidíme, že dětský domov je pro ně v tomto případě nepochybně lepším řešením. Ale zároveň není nastaven tak, aby se špatnými tendencemi přenášenými z rodin pracoval – tak, jak by to s některými z nich dokázala funkční rodina. A tak se na strastiplné cestě dívek životem kupí směsice špatných začátků (počátků), která cestu k normálnímu životu oddaluje. Některé dívky se k němu propracují, pro jiné je to zatím nedostižný cíl. Jedna dívka začne své problémy předávat dál i svým dětem… Dokument ukazuje, jak nefunkční může být „pomoc“ v domovech na půl cesty a že systém, do kterého teče přece jen poměrně dost peněz, ve skutečnosti funguje jen tak napůl. Tak například pracovní návyky si v domově děti vůbec neosvojí. Vidíme, kdo je svolnější k tomu na kameru lhát a dělat se lepším, kdo je upřímný k sobě i k životu i jaký to má zpětně na život efekt. Vidíme ale také, že život je obecně mixem příležitostí, které přicházejí bez našeho vlivu, a našich reakcí na ně – záleží tak na tom, čemu jsme si v dnešní společnosti zvykli říkat „štěstí“, i na naší povaze, cílech, vůli a nasazení. Dokument přináší celé spektrum úrovní s dalšími podněty. Jasně zde třeba vidíme, že homosexualita není vždy vrozená, ale u mnohých je pouze reakcí na možnosti nebo zážitky v kombinaci s tím, co je v dané kultuře normou. Všem dívkám fandím. Doufám, že se zbaví dluhů, aby celý jejich život nebyl jen jejich splácením, najdou pozitivní vztah k práci, pochopí, co to znamená milovat dítě a fungovat jako rodina. Vidíme zde i příklad toho, že to jde – pro mě osobně je ukryt v závěrečném vyznání Adély, která přes všechno, co kvůli mámě musela přetrpět, mámu miluje a respektuje, a to hluboce a opravdově – tam je začátek všeho.

Velmi dobře připravený, časově stručnější dokument, kde autoři uměli vyhmátnout z událostí to nejdůležitější. Perfektně odměřen komentář i obrazový doprovod, pěkné ilustrace! Masaryk byl svině. Snad ve všech známých případech. Čím víc toho o něm z pera historiků víme, tím je jasnější, že naše republika tehdy naletěla hochštaplerovi s velmi úzkoprsými zájmy – zakončenými zradou Beneše, jenž vydal Československo napospas Stalinovi a změnil jednou provždy náš budoucí vývoj. Tato dvojka byla pro náš samostatný stát, o jehož právoplatnosti můžeme vést diskuze, jen jednou velkou pohromou.

Potřebovala bych vysvětlení, proč utrácet peníze za natáčení takto zbytečných snímků a proč vynakládat prostředky na výuku lidí, kteří jsou po studiu schopni natočit TOTO. Kompilace tribunových vystoupení z dobových týdeníků, četby z dávno prošlého, tiskem vydaného deníku a Kaplanovy třicet let staré knihy, to vše čas od času proložené vystoupením Šlapeta či takové nějaké podobně obskurní bandy s příšerným provedením proletářských/lidových protest songů. Informační přínos nula (příliš nového se k tématu nedá jistě vměstat do jakéhokoliv podobného dokumentu), styl v minusových hodnotách a kdyby tak aspoň nějaká ta tematická naléhavost – ale ani po ní není vidu ani slechu… Uff!

I po 23 letech stále nejlepší film ever! Neskutečná pětka Ridley Scott + Hans Zimmer + Russell Crowe + Joaquin Phoenix + Connie Nielsen, samozřejmě se vší úctou ke scénáristům. Fenomenální, neopakovatelné! Určitě neexistuje film, který jsem viděla vícekrát :)

Film je perlou předválečné české kinematografie. Neprávem zapomenutou a upozaděnou, o to však překvapivější. Fascinující rurální drama se sice drží věrně svého klasického, převídatelného syžetu, který se v drobných obměnách opakuje napříč staletími v mnoha románových i filmových freskách, ale to mu nic neubírá z jeho emotivnosti, napětí i naléhavosti. Přičinili se o to zejména vynikající herci vedeni bravurní režisérskou rukou. Nutno zmínit i působivou kameru a architekturu. Doslova tu září Světla Svozilová, je to snad její nejpovedenější role. Svůj dramatický part sehrál skvěle i výborný František Kreuzmann. Lascivní prvorepublikové snímky jako by připomínala jen přítomnost neotesané herecké novicky Gabrielové, jejíž žákovsky afektované hraní tu však lze pro mocnost příběhu snadno přehlédnout. Otázkou hluboké venkovské ságy o pomstě a vině zůstává, jaké bude její rozuzlení. Bude se mstít vrah, anebo odsouzený? O čí život se bude bojovat? Konec však smíří posmtychtivost nespravedlivě odsouzeného i viníkův útěk před vlastním svědomím, když vše přenechá v rukou Božích… Pro dobro duší i dobro budoucích generací.

Vždycky to dost skřípe, když prosté lidi z továren hraje národní kulturní elita s alespoň průměrným vzděláním. Zejména v ženských rolích tak nevidíme dělnice, i když se jejich představitelky snažně naučiliy texty včetně sem tam povinné vulgarity a podobně naučeně předstírají nihilismus zkrachovalců. Příběh patří k těm, v nichž se prd rozebírá hodinu a zatímco by všichni mohli najít konstruktivní řešení, odpuštění a východiska, utápějí se v bezradných negativních emocích, kterými se nechávají dobrovolně vtahovat do stále hlubších propastí.

Film je rozhodně velice zajímavý. Pro mě osobně ho zajímavým činí především obsazení dvojice v hlavních rolích – charismatickou Brigitou Cmuntovou, Češkou (v prvních chvílích bych přísahala, že se jedná o Antonii Formanovou) a chemikem a nehercem Davisem Suharevskisem, který své postavě vtiskl neortodoxně živý, reálný charakter. Podařilo se mu brilantně představit typ člověka, který je v lidství ukotven tak hluboce, že jeho kořeny nezdolá žádná totalita (a většinou ani nepřízeň osudu), ač žádné z nich nemusí sloužit. Jeho sympatická postava je pro film stěžejní a nebýt jí, pravděpodobně by o tak zajímavý film nešlo. Režie ze scénáře gravíruje reflexi doby s důrazem na její absurditu, glosuje houževnatou vždypřipravenost kariéristických převlékačů kabátů a prostotu i snadnou uplatitelnost „běžného“ člověka, tak jak jsme na to už zvyklí z českých retrospektivních filmů. Tento záměr je jednak vyčerpaný a jednak vždy brzy narazí na úzké limity předsudků a generalizací, které více či méně nápadně divákům sugeruje. Přesto se filmu daří vzbuzovat emoce, dobré i špatné, veselé i smutné, a za to bych ho chtěla obzbvláště pochválit, protože to je vlastně jeden z původních benefitů klasické tvorby, který moderna zatratila, a to jednoznačně ve svůj neprospěch. Jako jinde i zde mě mrzí „nijaký“ konec do ztracena. Jako by si autoři s ukončením svých dějů často nevěděli rady :)

„Pochop už konečně, že tu nejsme proto, abychom byli šťastní“. V tomto bezpochyby nejartovějším počinu československé kinematografie posledních dekád vyslechneme mnoho moudrých myšlenek. Přesto je v něm forma nadsazena funkci a jsou detaily, které tím ideovou hutnost snímku zbytečně upozaďují. Znala jsem velkou část pražských kněží v osmdesátých letech a nepamatuji jediného, který kouřil. Snad ani žoviální, ale z dnešního pohledu tradicionalistický Reinsberg nekouřil. Natož pak, aby se někdo zdravil zkráceným „pochválen“. Tím netvrdím, že Přemysl Coufal, což je skutečná postava kněze, který v roce 1981 pravděpodobně podlehl zraněním po setrvalém nátlaku StB, pro kterou byl donucen pracovat, nekouřil, nebo že nekouřili jeho studenti, ale frekvence těchto jevů, přítomných ve filmu, stejně tak jako některé fantasy prvky (zpovědní trubice???), z čistě stylových důvodů, je zavádějící. Přílišný důraz na vizuální stránku devalvuje výpovědní hodnotu pokusu o reflexi útisku církve v době totality. Pacem in terris byla organizace tak špatné pověsti, že se o každém  paceminteristovi dobře vědělo. Populární, jemně řečeno, nebyli. Katolická církev byla jednotným, soudržným společenstvím, katolíci spolu těsně drželi a pomáhali si. Církevní organizace i jednotlivci ve farnostech provozovali ve volném čase řadu protirežimních činností, zejména přepisování a převážení zakázané literatury a tajné semináře a výuky. V osmdesátých letech byla komunikace se zahraničím (v první řadě Vatikán, ale také Polsko, Německo, Švýcarsko, Kanada, Francie, USA atd.) velice živá a překvapivě volná, přes Nepomucenum a Radio Vaticana se toho oběma směry dostalo opravdu hodně, jako by to komunisté ani nekontrolovali, nebo jako by jim to nevadilo. Kněží byli i v osmdesátých letech zevrubně sledováni, na každé mši byli přítomni tajní, kteří zaznamenávali slova kázání. Ta byla často protikomunistická, ale nikdy nebyla politická – týkala se neřestí, kterými hřešili komunističtí vůdci, a tak si v nich auditorium našlo, co potřebovalo, a kněží mohli papaláše pranýřovat, aniž by jim to mohl někdo vytknout. Nesmíme zapomenout, že kostely v Čechách i na Slovensku tehdy praskaly ve švech. Kněží byli morální, intelektuální i společenskou autoritou a do kostelů se sjížděla i řada vlažných věřících či nevěřících. Týrání a mučení však už nebylo v této době aktuální, případ p. Coufara je ojedinělý a za svůj děsuplný konec vděčí spíše pochybení zcela konkrétních ožralů z StB než nějakému organizovanému násilí. Filmové zpracování reálného osudu a smyšlených návazností v kněžském semináři z pera Ivana Ostrochovského je solidním pokusem o art, který v české i slovenské filmografii už dlouho chyběl. Vizuální koncept je promyšlený, obrazy jsou kombinovány a stylizovány s pozoruhodnou citlivostí, smysl pro záběr je nevídaný, výrazné umělecké cítění tvůrců se nezapře. Těší mě, že někdo pracuje s obrazem tak precizně a nápaditě, navzdory opačnému trendu. Mladí herci se do atmosféry doby i proponované nálady filmu výborně vžili. Bylo by hezké, kdyby mohli tvůrci v podobném duchu tvořit i v dalších, nezbytně dotovaných dílech. Snad kdyby téma nebylo tak všeobecně společenské a politické, byl by tento postup přijatelnější. Tady však artová fazona přebíjí dobovou i nadčasovou výpověď, která měla být stěžejním dojmem a nejsilnějším poselstvím. Téma kolize církevního světa s komunismem, který v době normalizace už nepředstavoval naivní socialismus, ale elitářské prospěchářství s despotickými rysy plynule pokračující po roce 89, by mělo být zpracováno s důslednějším akcentem na realismus a historickou přesnost. Přesto byl pro mě tento „tichý film“ příjemnou zastávkou uprostřed současné hlasité bouře přepjatých hormonálních výlevů. Už se ani nepamatuji, kolik uplynulo let (nebo desetiletí? :) ) od posledního filmu, ve kterém jsem byla zvědavá na titulky. Ve Služebnících mě skutečně zajímalo, kdo za výjimečným počinem zejména obrazově stojí. Potěšila i vsuvka s originální dobovou nahrávkou mého domovského Kühnova dětského sboru (česká národní hymna), v závěrečných titulcích bych ale raději než Bacha volila Vivaldiho, který byl sám knězem… ;) „Bůh je přítelem mlčení. Vidíme, že příroda, stromy, rostliny a květy rostou v tichu. Nejpřímější cesta, jak zpytovat své svědomí a rozmlouvat se svým stvořitelem, je v tichosti našeho srdce.“

Nejlepší je to tam, kde je to Shakespeare. Což je docela nezřídka a to filmu jen přidává. Jeho hloubka ovšem leží hlavně na skvělých hereckých výkonech. A na klasickém aranžmá, bez kterého by to také nebylo ono. Takže jsme opravdu v Benátkách, opravdu v 16. století, opravdu u Židů doma a opravdu mezi obchodníky (i ty lehké děvy s vystrčenými prsy sem patří). V roce 2004 ještě nemusel každý režisér pojímat hned  všechno inovativně jako Rusalku v Národním, změn v kulisách nebo obsazení jsme tu proto, díky Bohu, ušetřeni. Zazářili všichni, ale osobně bych nejraději vypíchla Al Pacina, který je v Shylockovi vskutku mistrovský.