Mlle

Zhruba první čtvrthodinka filmu je nebývale vtipná (kéž by dnes scénáristi psali komické dialogy s takovou lehkostí). Jakmile se však partička přesune na hory, začne maloměstská sága na hranici trapnosti. Anny Ondra je beztak vynikající ve všech rolích, je to rozená „komediantka“.

Co je to za divnou módu – natáčet dokumenty o něčem, čemu vůbec nerozumím? Bohužel se s tím teď nějak roztrhl pytel, minimálně v Jihlavě (a v jihlavském výběru ČT). Nemohli by dokumenty (a ideálně i filmy) natáčet lidé, kteří jsou schopni dát dohormady alespoň jednu souvislou českou spisovnou větu? A pak také třeba aspoň jednu inteligentní myšlenku? Tihle lidé se cítí být etalonem vzdělanosti a správného světonázoru, který se rozhodnou vyvézt za hranice? ;) Nebo snad schopni pochopení vnímání druhého člověka? Asi jsou skutečně přesvědčeni, že je to všechno stejné jako u toho jejich piva i v posteli… Neuvěřitelná, křupanská úroveň, čnící svou výjimečností do propasti i v jinak v tomto směru dost poklesle ošoupaném, vypitém světě českých devadesátkových filmařů… Nedalo se nic dělat, musela jsem dokument zhruba v půlce vypnout kvůli vstupům natáčejících – na takovéhle projevy si můžu dojít do páté cenové ve tři ráno. Snad ještě seberu odvahu a vrátím se k odpovědím Poláků, které budou v této duo přestřelce nepochybně výrazně zajímavější. Remunda má už alkoholem (nebo něčím ostřejším) trvale zničenou schopnost výslovnosti. „Já tomu nerozumím,“ pronese Karel – tak u toho měli pánové zůstat a nechat to povolanějším… Btw patrně ne až tak nadarmo bylo jméno „Karel“ kdysi synonymem burana, ač genezi tohoto přirovnání neznám :) (V ženském rodě zastupovalo totéž jméno „Gábina“ – ani u něj netuším proč :) )

Jednička (’56) je skvělá. Je to totiž románová klasika. Máme tu archetyp d’un villain, jehož proměna v un héros je přitažlivou sázkou na jistotu. Tím spíše, když ho znázorňuje někdo tak charizmatický a přirozeně okouzlující, jako je Sabin Tambrea, a to v historických kulisách doby neméně šarmantní a plné pestrých a zásadních společenských i morálních výzev. Pokračování (’59 a ’63) ale už připomínají sedmdesátkové komunistické seriály – povrchní maloměstská idylka odehrávají se navíc v epicentru výbuchu všech možných umakartů a podobného nevkusu, který s sebou „retro“ desetiletí přinesla. Rodina se morálkou pohybuje někde mezi staropanenskými drbnami ze všech těch Adamů Dalglieshů a Midsomer Murders, které zůstávají jaksi exemplárně v mezilidském pokrytectví padesátých let, ať se odehrávají kdykoliv, a českými Dynastiemi Nováků, My všichni školou povinní apod., což ji činí nezajímavou a fádní. PS: Oceňuji, že Česká televize vysílá seriál v původním znění, takže jsem si po letech první skvělou sérii ráda připomněla.

Kvalitně natočený (přes hodinu a půl dlouhý!) časosběr o zajímavých mladých lidech s problémy. Ty nejsou způsobené jen tím, že jsou dívky (a jeden chlapec) z dětského domova. Dětský domov posouvá startovní čáru dozadu o pár kilometrů všem. Ale lidem s ne úplně prospěšnými (vrozenými i získanými) tendencemi ještě mnohem dál. A v dětských domovech je přitom takových dětí většina. Také dívky v dokumentu jsou z rodin, kde sociálka zasáhla z oprávněných důvodů, které jsou ve většině těchto rodin zjevně mnohageneračním problémem… Vidíme, že dětský domov je pro ně v tomto případě nepochybně lepším řešením. Ale zároveň není nastaven tak, aby se špatnými tendencemi přenášenými z rodin pracoval – tak, jak by to s některými z nich dokázala funkční rodina. A tak se na strastiplné cestě dívek životem kupí směsice špatných začátků (počátků), která cestu k normálnímu životu oddaluje. Některé dívky se k němu propracují, pro jiné je to zatím nedostižný cíl. Jedna dívka začne své problémy předávat dál i svým dětem… Dokument ukazuje, jak nefunkční může být „pomoc“ v domovech na půl cesty a že systém, do kterého teče přece jen poměrně dost peněz, ve skutečnosti funguje jen tak napůl. Tak například pracovní návyky si v domově děti vůbec neosvojí. Vidíme, kdo je svolnější k tomu na kameru lhát a dělat se lepším, kdo je upřímný k sobě i k životu i jaký to má zpětně na život efekt. Vidíme ale také, že život je obecně mixem příležitostí, které přicházejí bez našeho vlivu, a našich reakcí na ně – záleží tak na tom, čemu jsme si v dnešní společnosti zvykli říkat „štěstí“, i na naší povaze, cílech, vůli a nasazení. Dokument přináší celé spektrum úrovní s dalšími podněty. Jasně zde třeba vidíme, že homosexualita není vždy vrozená, ale u mnohých je pouze reakcí na možnosti nebo zážitky v kombinaci s tím, co je v dané kultuře normou. Všem dívkám fandím. Doufám, že se zbaví dluhů, aby celý jejich život nebyl jen jejich splácením, najdou pozitivní vztah k práci, pochopí, co to znamená milovat dítě a fungovat jako rodina. Vidíme zde i příklad toho, že to jde – pro mě osobně je ukryt v závěrečném vyznání Adély, která přes všechno, co kvůli mámě musela přetrpět, mámu miluje a respektuje, a to hluboce a opravdově – tam je začátek všeho.

Velmi dobře připravený, časově stručnější dokument, kde autoři uměli vyhmátnout z událostí to nejdůležitější. Perfektně odměřen komentář i obrazový doprovod, pěkné ilustrace! Masaryk byl svině. Snad ve všech známých případech. Čím víc toho o něm z pera historiků víme, tím je jasnější, že naše republika tehdy naletěla hochštaplerovi s velmi úzkoprsými zájmy – zakončenými zradou Beneše, jenž vydal Československo napospas Stalinovi a změnil jednou provždy náš budoucí vývoj. Tato dvojka byla pro náš samostatný stát, o jehož právoplatnosti můžeme vést diskuze, jen jednou velkou pohromou.

Potřebovala bych vysvětlení, proč utrácet peníze za natáčení takto zbytečných snímků a proč vynakládat prostředky na výuku lidí, kteří jsou po studiu schopni natočit TOTO. Kompilace tribunových vystoupení z dobových týdeníků, četby z dávno prošlého, tiskem vydaného deníku a Kaplanovy třicet let staré knihy, to vše čas od času proložené vystoupením Šlapeta či takové nějaké podobně obskurní bandy s příšerným provedením proletářských/lidových protest songů. Informační přínos nula (příliš nového se k tématu nedá jistě vměstat do jakéhokoliv podobného dokumentu), styl v minusových hodnotách a kdyby tak aspoň nějaká ta tematická naléhavost – ale ani po ní není vidu ani slechu… Uff!

I po 23 letech stále nejlepší film ever! Neskutečná pětka Ridley Scott + Hans Zimmer + Russell Crowe + Joaquin Phoenix + Connie Nielsen, samozřejmě se vší úctou ke scénáristům. Fenomenální, neopakovatelné! Určitě neexistuje film, který jsem viděla vícekrát :)

Film je perlou předválečné české kinematografie. Neprávem zapomenutou a upozaděnou, o to však překvapivější. Fascinující rurální drama se sice drží věrně svého klasického, převídatelného syžetu, který se v drobných obměnách opakuje napříč staletími v mnoha románových i filmových freskách, ale to mu nic neubírá z jeho emotivnosti, napětí i naléhavosti. Přičinili se o to zejména vynikající herci vedeni bravurní režisérskou rukou. Nutno zmínit i působivou kameru a architekturu. Doslova tu září Světla Svozilová, je to snad její nejpovedenější role. Svůj dramatický part sehrál skvěle i výborný František Kreuzmann. Lascivní prvorepublikové snímky jako by připomínala jen přítomnost neotesané herecké novicky Gabrielové, jejíž žákovsky afektované hraní tu však lze pro mocnost příběhu snadno přehlédnout. Otázkou hluboké venkovské ságy o pomstě a vině zůstává, jaké bude její rozuzlení. Bude se mstít vrah, anebo odsouzený? O čí život se bude bojovat? Konec však smíří posmtychtivost nespravedlivě odsouzeného i viníkův útěk před vlastním svědomím, když vše přenechá v rukou Božích… Pro dobro duší i dobro budoucích generací.

Vždycky to dost skřípe, když prosté lidi z továren hraje národní kulturní elita s alespoň průměrným vzděláním. Zejména v ženských rolích tak nevidíme dělnice, i když se jejich představitelky snažně naučiliy texty včetně sem tam povinné vulgarity a podobně naučeně předstírají nihilismus zkrachovalců. Příběh patří k těm, v nichž se prd rozebírá hodinu a zatímco by všichni mohli najít konstruktivní řešení, odpuštění a východiska, utápějí se v bezradných negativních emocích, kterými se nechávají dobrovolně vtahovat do stále hlubších propastí.

Film je rozhodně velice zajímavý. Pro mě osobně ho zajímavým činí především obsazení dvojice v hlavních rolích – charismatickou Brigitou Cmuntovou, Češkou (v prvních chvílích bych přísahala, že se jedná o Antonii Formanovou) a chemikem a nehercem Davisem Suharevskisem, který své postavě vtiskl neortodoxně živý, reálný charakter. Podařilo se mu brilantně představit typ člověka, který je v lidství ukotven tak hluboce, že jeho kořeny nezdolá žádná totalita (a většinou ani nepřízeň osudu), ač žádné z nich nemusí sloužit. Jeho sympatická postava je pro film stěžejní a nebýt jí, pravděpodobně by o tak zajímavý film nešlo. Režie ze scénáře gravíruje reflexi doby s důrazem na její absurditu, glosuje houževnatou vždypřipravenost kariéristických převlékačů kabátů a prostotu i snadnou uplatitelnost „běžného“ člověka, tak jak jsme na to už zvyklí z českých retrospektivních filmů. Tento záměr je jednak vyčerpaný a jednak vždy brzy narazí na úzké limity předsudků a generalizací, které více či méně nápadně divákům sugeruje. Přesto se filmu daří vzbuzovat emoce, dobré i špatné, veselé i smutné, a za to bych ho chtěla obzbvláště pochválit, protože to je vlastně jeden z původních benefitů klasické tvorby, který moderna zatratila, a to jednoznačně ve svůj neprospěch. Jako jinde i zde mě mrzí „nijaký“ konec do ztracena. Jako by si autoři s ukončením svých dějů často nevěděli rady :)