Mlle

Nezajímavá partička obchodníků, kteří by v reálu s podobným chováním stejného bohatství sotva kdy dosáhli, mezi sebou rozjíždí nekalé praktiky, aby zachránili sami sebe. Těšila jsem se na seriál okořeněný židovským ortodoxním prostředím, ale mohli to být klidně Islanďané, Češi nebo Číňané, vyšlo by to nastejno. Postavy obecně nejsou sympatické (tím seriál dost připomíná Ozark), zápletka je pro mě velice nudná a osobní dynamika de facto chybí. Navíc je to stále na jedno brdo, ten podrazí toho, ten zase toho, a tak pořád dokolečka. Adieu…

To je tak krásně černobílé, až se mi tají dech. Jakkoli šlo přitom ve své době o odvážný a kontroverzní počin… Bylo by pochopitelně žádoucí, aby byli lidé, třeba jen někteří, takto krystalicky dobří, spravedliví, odvážní, zodpovědní a přímí, jako byl Jakub sklář (samozřejmě mimo první díly). Jen ta láska ke vzdělání by jim navíc slušela. Z dětství si pamatuji, že se mi seriál líbil. Jakubova velkorodina, kde sice ne vždy vše klape, ale všichni se navzájem podrží, je splněný sen. Seriál má skvělý námět i scénář, kvalitní režii, diverzifikované postavy, napětí mezi nimi tvoří čitelný děj, herci jsou mistři, i když nikoli ti sklářští… Nenudím se ani dnes. Dietlův poslední a určitě nejlepší seriál (dle mého lepší i než trochu rozvleklá – v duchu doby – ale jinak též skvělá Píseň pro Rudolfa III).

Kvalitně zpracovaný, vyvážený dokument. Připomněla bych, že stejně jako Němci uvěřili Hitlerovi, uvěřili Češi Benešovi. A v kterémkoli z dalších dějinných okamžiků mohou uvěřit dalšímu lháři nebo ideologovi, který jejich hlasy – a také jejich nenávist – využije jen pro dosažení konkrétních cílů – ty tedy skutečně důsledně zpytujme. S menšími následky se to zatím děje i dnes každým dnem…

Je skvělé vidět dobrou vůli a také její výsledky. Ne všichni ji mají, ale bez ní se podobné problémy překročit nedají. Díky moc aktérům i dokumentarisům.

Zajímavý příběh člověka, ženy, která bez mrknutí oka posílala na smrt tuneláře a hochštaplery ve straně. Čistitelka strany… Nechápala, že o ideály, které sama sdílela, ve straně skoro nikomu nejde. Jiřina Taussigová-Potůčková měla přirozený cit pro dobro a zlo, avšak chyběla ji záklopka, která by ji nabídla situační reflexi a znemožnila ji ve jménu dobra páchat zlo. Teprve společenství s nekomunistickými vězni totalitního režimu v komunistickém lágru jí otevřelo oči, nazřela, že strana, které věřila, od začátku lidem nic dobrého přinést nechtěla a brzy po svém vzniku se stala jen další variací na způsob, jak se mít lépe na úkor druhých. Jiřina Taussigová-Potůčková tak mohla klidně zůstat věrná svým ideálům, ale přitom se vzdát víry a lásky ke straně, která nakonec ublížila nejen těm, jež sama poslala na smrt, ale i jí samotné. Ušla tak alespoň nějaký kus na cestě k sebereflexi, který já osobně oceňuji. Pro mě je dokument zajímavý především tím, že představuje první ženu, prvního člověka vůbec, o kterém je mi známo, že se nepodvolil komunistickým prokurátorům a odmítl odrecitovat nadiktovaný text před soudem a hlasem lidu. Tím pro mě trumfla Miladu Horákovou. Nikdy jsem nechápala, jak bylo možné, že se desítky čestných a statečných lidí podvolily a povinné texty nakonec vždy odrecitovaly. Včetně zmíněné Horákové. Bylo jim vyhrožováno perzekucí dětí, ale copak je studium nebo bohaství člověka něco víc než život v pravdě? Byli mučeni a trýzněni, ale copak by nebyli mučeni, odsouzeni a zabiti tak jako tak? Nemohla jsem věřit tomu, že se opravdu nenašel jediný člověk, který text odmítl recitovat – a hle, on se našel. Ecce homo. A co se stalo? Vůbec nic. Jiřina Taussigová-Potůčková jednoduše nebyla před soudní divadlo vůbec vpuštěna a masy tak nemohly být – alespoň jejím prostřednictvím – oblbnuty falešnou výpovědí. Copak by se asi stalo, kdyby takto postupovali všichni? Jiřina Taussigová-Potůčková se tak stává vedle vražedkyně paradoxně i hrdinkou svého druhu. Jedinou připravenou říct zkorumpovaným komunistům před celým národem odhodlané NE.

Z cyklu must see. Jsem proti centrálnímu brainwashingu ve školách, ale dokumenty tohoto typu by měly být součástí povinných vysílání na ZŠ, a to s následnou, nenásilnou diskuzí. V té by neměly být meritem věci ani tak různorodé politické názory (nebo snad, chraň Bůh, jeden politický názor považovaný za nadřazený), ale schopnost člověka nechat se obelstít, morálka, totalita, dobro a zlo – nejsou to černobílá ani jednoduchá témata. Dokumenty jako tento jsou varováním před další totalitou, mimo jiné nám říkají, jak a proč se rodí šiřitelé totalitních ideologií a jak se z „obyčejných lidí“ stávají ze dne na den bezskrupulózní vrazi. Nejsou to psychopati, jsou to lidé, kterým vadí nespravedlnost, něco, co je reálně a skutečně špatné. Ve snaze po narovnání špatného ale nemají zábrany, nejsou natolik přemýšliví a empatičtí, aby jim došlo, že zlem dobro na světě nevytvoří. Na začátku totality je vždy „dobrý úmysl“. Jejím propagátorům ale chybí schopnost lidské sounáležitosti, smysl pro míru a intuice. Je zajímavé, že Ludmila Biedermannová (Brožová) pocházela z měšťanských kruhů, protože se slovně i písemně od počátku projevuje jako relativně dost nedostatečně chápající i vyjadřující se osoba (ač používat nespisovné výrazy u soudu nejspíš také patřilo k dobovému bonmotu). Ano, uvěřila komunismu a jeho ideálům, takových bylo – být důvěřivý samo o sobě není chyba. Ale byla to také kariéristka, které bylo jedno, že k vlastní hvězdě stoupala skrze perzekuci nebo dokonce smrt ostatních, živých lidí. Jak svědčí její závěrečné věty pronesené na sklonku života, nebyla schopna zhodnotit rozdíl mezi činem proti zlu a činem proti pravidlům. Překvapující je, že ji její rodina ze střední vrstvy patrně neposkytla žádné vzdělání. Kombinace nedostatku vzdělání a kariérismu se jí nakonec stala osudnou a její život proměnila ve zlo, kterého neumí ani litovat. Je to ovšem lidsky velmi jiný případ než případ Jarmily Taussigové-Potůčkové. Ve školách by mohlo být fajn vysílat dokumenty o obou těchto ženách současně. Ludmila Brožová byla jednoduchá, nebyla to idealistka. Jarmila Taussigová-Potůčková myslela na lidi a pro lidi, jakkoli ji to nakonec dovedlo k tomu, že i ona způsobila smrt mnoha z nich, Ludmila Brožová měla spíše přízemní cíle a asi nikdy nemyslela na ostatní lidi jako na bližní své i bližní ostatních. I proto jí nedělalo problém držet se principu a nepřemýšlet o něm. Jarmila Taussigová-Potůčková vnímala nativně dobré a špatné, což ji nakonec při konfrontaci umožnilo poznat vlastní pochybení. Ludmila Brožová si ovšem nechala velice jednoduše napovídat, co tím dobrým a špatným je, nedokázala to přizpůsobit situaci, a v této iluzi setrvala až do smrti. A v tom je největší nebezpečí také současných, teprve vznikajících totalitních ideologií.

Odkladiště mainstreamových herců, kteří jsou samozřejmě skvělí, ale… nemají kde hrát? Zkáza Dejvického divadla odstartovala lidovou, jak by řekli soudruzi, úroveň kdysi špičkového souboru (ano, dnešní název pro totéž je „buranské“, díky recenzetovi rikitiki) . Pro mě je tohle škoda času a pro tyhle herce škoda pověsti.

Pořad jsem měla ráda, ale úroveň má bohužel jednoznačně klesající tendenci. V poslední době se hodně točí už jen kolem jídla, které se jednak dost opakuje, a navíc nejde o nikterak exkluzivní recepty, které by se už předtím neopakovaly pro změnu někde jinde. Dále dávat do pořadu s názvem „Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli“ řezání pouťových soch motorovou pilou mi připadá už jako opravdu velký úlet… Nebo pokud zařadit téma mléčného kvašení, proč nepředvést přirozený vznik jogurtu bez přidávaných mléčných bakterií, které mnohým lidem způsobují alergie (mylně potom vydávané za přecitlivělost na laktózu) – to by bylo zcela v duchu názvu a moc lidí to dnes neumí – zapomnělo se to, přitom je to tak jednoduché… Kefírová houba s našimi „babičkami“ nemá společného vůbec nic. Chápu, že náplň daného tématu není nevyčerpatelná, ale při skutečném nedostatku obsahu poplatného názvu by snad bylo lepší pořad důstojně ukončit. I když mám dojem, že mnoho tradičních činností pořad dosud neobjevil. Důraz přitom kladu na slovo „činnosti“, protože pečeně na sto způsobů a nakládané zelí není úplně ono, ani když je to v keramické míse na kostkovaném ubruse s rustikálním příborníkem v pozadí…

Potřebný seriál. Vyřešit situaci nemůže, ale stejně jako moje zkušenosti i on dokumentuje, jak to vypadá, když se lidé stanou otroky vlastních idejí, které sami zneflexibilní. Co jim dříve sloužilo, začne je náhle věznit. Mantra slova svoboda. Nejsilnější je v zemích bývalého východního bloku, ale rozhodně nejen tam. Navzdory svému původnímu významu se svobodou stává libovolná absence regulace, kterou jakýkoliv jedinec situačně poptává. Je to cokoliv, co se dá zneužít proti druhému, stav, který nejen, že svobodu nepřináší, ale naopak na ni útočí a všechny o ni připravuje – oběti i viníky. Turisté, kteří jsou v seriálu vyobrazeni, nejsou svobodní. Jsou to otroci trendů, obchodu a nicnedělání, se kterým si neví rady. Zahálka je nejen matkou všech hříchů, ale také velkých psychických problémů. Prázdnotu se tito lidé snaží přehlušit pasivním, konzumním příjmem čím dál tím většího množství předkládaných tlumičů. Stává se jimi cokoliv, na čem se dá vydělat. Jedinou podmínkou je dostatečná primitivnost předkládaných artefaktů, tak, aby jejich úroveň odpovídala mentálnímu nastavení dané cílové skupiny a nebyla za žádnou cenu aspirativní. Může to být cokoliv od béčkových hororů, porna, tetování, grilování přes hory alkoholu, drog a… cestování. Cestování už dávno není onou prospěšnou činností přinášející v předcházejících staletích svým nositelům pensum zkušeností a znalostí, které nebylo možné získat jina. Zkušeností, které obohocovaly život jedince tak, že na jejich základě zase on doživotně obohacoval své okolí. Cestování je dnes obchodní komoditou. A tak ho jako tepláky nebo džíny s dírami konzumují převážně ti nejnesamostatnější a nejovlivnitelnější – mladí a ti nejjednodušší z nás. Nejen turisté, ale i většina potulujících se příjemců evropských meziškolních programů, kteří se na univerzity, dávno vzdělání obsahující už výlučně v názvech a na diplomech, hlásí pouze proto, aby žili tímto bezprizorním způsobem života – nikoliv pro studium samotné – patří už dlouhodobě k tomu nejhoršímu, co se Evropou – a bohužel i Českou republikou – přelévá. Na nekontrolovanou primitivnost pasivních příjemců doplácejí všichni kromě některých podnikatelů a měst, jež z nedostatku dobrého hospodářství žijí z jejich zisků. A právě proto, pouze kvůli zbytnému obchodu, k regulaci nedochází. Kvůli rozhodným úředníkům na magistrátech a Potěmkinově charakteru soudobého práva se města stávají mrtvými zónami, obřími hospodami pro mentální dno ze všech možných světových oblastí. Radní, kteří se za mentální dno nepovažují, a mají o sobě naopak jen to nejlepší mínění, jsou přímou příčinou shodnou s konzumenty pasivní „zábavy“. Rozdíl mezi jedinci se stírá. Rádoby vzdělaná „elita“ s falešným přesvědčením osobní předurčenosti ke kompetenci přináší navzdory tomuto vlastnímu mínění o své výjimečnosti a nadřazenosti do měst jen to nejhorší. Jako by sama byla ovlivnitelnými ožraly v nočních ulicích. První se stávají posledními a civilizace se pomalu, ale velmi jistě rozpadá.

Velmi dobrý film. Sice jsem si nejdřív myslela, že byl natáčený v pozdních osmdesátkách – dost mě a mou paměť překvapil styling roku 2003 ;) Ale celkově hodnotím velmi kladně. Film má spád, scény jsou dostatečně akční (i kaskadéři v castingu nehrají jen na oko), námět je originální i o dvacet let později, chytré dialogy jsou dobře rozpracované a tvůrci si vyhráli s mnoha detaily. Řada velkých „komerčních“ filmových projektů z této a starší doby mi unikla, mám proto dnes co vidět a je to pro mě nové. Protože v současné produkci něco takového bohužel opravdu nenajdeme.